Ivan Jefremov - Helénské tajemství

Válka ho odvedla daleko od jeho milované i od světa jeho citů a idejí. Čestně splnil svou povinnost, bojoval statečně, ale po dvou měsících se znovu ocitl v Moskvě s těžkým zraněním. Tam ho čekala Irina, vůbec se nezměnila, jen hluboká něžnost k němu, nyní zraněnému, vzrostla a vyzařovala z její tváře.

Dřívější sny zachvátily umělce s novou silou, ale nyní se k nim připojila hořkost poznání, že jednou rukou sochu nevytvoří, a i kdyby to dokázal, pak se všechen tvůrčí vznět rozplyne v obtížné technice zpracování — technice neuvěřitelně pomalé a pracné. Spolu s hořkostí se objevoval i strach; teprve nyní na něj dolehla hrozná ničivá síla války. Strach, že se mu nepodaří splnit svůj záměr, že nedokáže zachytit pravý okamžik skvělého rozkvětu Irininy krásy, ho trápil již v nemocnici a nutil ho probdít celé noci v nekonečných úvahách.

V myšlenkách hledal východisko, zmocňoval se ho stále hlubší neklid a nervové vypětí se neustále zvětšovalo. Šly týdny a psychické vzrušení u něj vzrůstalo, jako by se cosi neuvědomělého a velkého zdvihalo ze dna jeho duše, nutilo mozek k vypětí, zmítalo se v pokusech najít řešení. Leonťjev měl pocit, že si musí na něco vzpomenout a pak se okamžitě otevře průchod síle, která se zmítá v jeho nitru, pak se mu vrátí dřívější jasnost pohledu na svět. Málo spal, málo jedl, obtěžovalo ho mluvit s lidmi. Jeho spánek nebyl úplný, mozek vypjatý jak struna nedopřál sochaři klid. Častěji místo opravdového spánku probíhaly v polosnu jeho hlavou řetězy mlhavých myšlenek a představ. Zdálo se mu, že ještě trochu — a napjatá a vibrující struna praskne a přijde šílenství. Tak po několika marných pokusech u jiných lékařů přišel ke mně.

Zeptal jsem se ho, neměl-li opakující se halucinace, nebo, jak on tomu říkal, „myšlenkové obrazy.“ Poručík jen pokýval hlavou a řekl, že stejnou otázku mu dávali i ostatní lékaři.

„No a co na tom,“ řekl jsem, „výchozí body máme všichni stejné. Vždyť užíváme stejných poznatků vědy. Ale budu tu otázku formulovat jinak: pokuste si vzpomenout, není-li ve vašich vidinách něco společného, nějaká základní myšlenka, která je spojuje.“

Leonťjev chvíli přemýšlel a pak ožil a řekl:

„Ovšemže je.“

„A co je to?“

„Mám dojem, že je to starobylá Helada.“

„Chcete říct, že všechny obrazy, které se objevují ve vašich myšlenkách, jsou nějak spojeny s vašimi představami o Heladě?“

„Ano, tak je to, profesore.“

„Dobře, soustřeďte se, nechtě klidně plynout své myšlenky a popište mi pro příklad dvě nebo tři z vašich halucinací, pokud možno co nejjasnější a nejúplnější.“

„Jasných je mnoho, ale úplné nejsou žádné. To je právě to, že každá vidina nakonec se jakoby rozplyne v mlze, prchne a zmizí.“

„To, co jste nyní řekl, je velice důležité — ale to až potom. Teď potřebuji příklady vašich myšlenkových představ.“

„Například jedna z nejjasnějších: břeh klidného moře v jasném slunci. Topasové vlny pomalu nabíhají na zelenavý písek a jejich hřebeny dosahují téměř ke kořenům temně zelených stromů s hustými a širokými korunami v nedalekém háji. Nalevo je nízká pobřežní rovina, táhne se až do modravé dálky, ve které se nepatrně rýsují obrysy mnoha nevelkých budov. Napravo od háje se zvedá vysoká skalnatá stráň. K ní vede cesta, vine se někde za stromy, za hájem…“ Poručík zmlkl a podíval se na mě s provinilým výrazem. Vidíte, to je všechno, co vám mohu povědět.“

„Výborně, výborně. A teď za prvé, odkud víte, že je to Helada, a za druhé, nepodobají se vaše vidiny existujícím obrazům, které zpodobňují Heladu a její pravděpodobný život?“

„Nemohu vám říct, proč vím, že je to Helada, ale vím to jistě. A ani jedna z vidin není odrazem nějakého obrazu na téma řeckého života, který bych byl již někde viděl. V detailech jsou věci podobné i nepodobné obecným představám, které jsme si vytvořili podle známých uměleckých děl.“

„To by pro dnešek stačilo. Řekněte mi ještě o nějaké jiné vidině či halucinaci a necháme toho…“

„Opět kamenitá stráň, rozpálená vedrem. Vede po ní úzká stezka, pokrytá bílým prachem. Oslňující světlo v tetelivém horkém vzduchu. Vysoko na hřebeni je vidět stromy, za nimi stojí bílá budova, okolo ní úhledné sloupoví, pnoucí se hrdě nad propastí. A víc nic.“

V poručíkově vyprávění nebyla ani jediná trhlina ve stěně z neznámých jevů, které bych se byl mohl myšlenkou zachytit. Rozloučil jsem se se svým novým pacientem bez pocitu jistoty, že mu dokážu pomoct, a slíbil jsem mu, že mu za dva dny zavolám, až si promyslím, co mi řekl.

Další dva dny jsem byl velmi zaneprázdněn a o nemocí Leonťjeva jsem neměl stále žádný úsudek, buď proto, že jsem byl příliš unaven, nebo proto, že závěr ještě v mém mozku nedozrál. Ale lhůta končila a mě se nemile dotklo, že nemohu kladně odpovědět na naději, která byla cítit z tónu jeho hlasu. Řekl jsem mu, že pro záplavu jiných povinností jsem neměl možnost jaksepatří promyslet, co mi řekl, a že mu zavolám za několik dní, a zeptal jsem se ho, měl-li ještě nějaké vidiny.

„Ovšem, profesore, zase jsem toho spoustu viděl,“ odpověděl Leonťjev.

Požádal jsem ho, aby mi přímo do telefonu sdělil nejjasnější vidinu. A on mi vyprávěl:

„Vysoko nad mořem vidím velkou bílou budovu a zdá se, že její portál se šesti vysokými sloupy je nebezpečně vysunut nad propastí. Na obě strany od portálu se rozbíhají bílé kolonády, napolo zakryté zábradlím z bílých mramorových kvádrů, přitesaných s geometrickou přesností. Horní část je ladně zaokrouhlena a z vnitřní strany jsou na něm basreliéfy s nahými postavami, zachycenými v pohybu. Na každém odpočívadle je dost velký prostor, orámovaný cypřiši po krajích a se sochami uvnitř mezi stromy. Oči sotva snesou oslepující záři slunce na mramorových schodech, stromy vrhají na odpočívadlo ostré stíny…“

Když rozhovor skončil, opřel jsem se do křesla a přemýšlel dlouho o podivném případu, který jsem měl před sebou. Nebudu vám podrobně vyprávět o všech svých pokusech vyřešit tuto hádanku. Nejsou zajímavé, jako není zajímavý obyčejný řetěz faktů naší všední existence. Nejsou zajímavé, pokud se nestane něco zvláštního, co najednou všechno změní.

To neobyčejné se stalo. Proud mých myšlenek se najednou uzavřel momentálním vzplanutím, když jsem si uvědomil, že sochařovy vidiny a halucinance jsou úryvky nějakého celku a vyvíjejí se. A jestli tomu tak je, nesetkal jsem se zde právě s příkladem paměti generací, zachované v tomto člověku, která se snaží nyní vystoupit na povrch? Zcela zaujatý touto svou hypotézou jsem začal spojovat jednotlivé fakty do jednoho řetězu. Leonťjev má bolesti v horní části zátylku a právě tam, podle mých představ, v zadní části velkých hemisfér, jsou soustředěna nejstarší spojení — buňky paměti. Zřejmě vlivem obrovského duševního vypětí začaly z hlubin mozku vystupovat prastaré záznamy, skryté pod vším bohatstvím paměti jeho individuálního života. A jeho neodbytný pocit, že si má na něco vzpomenout, byl bezpochyby ohlasem podvědomého bloudění myšlenek po záznamech paměti, které nepronikly na povrch. Jako každý sochař i on měl neobyčejně silně vyvinutou vizuální paměť, proto se vyvolávané úryvky projevovaly ve formě obrazů.