Alexander Běljajev: Ariel

Při tom všem se Bcharava nespokojil jen hypnotizérskými pohledy, ale všemožně se kroutil a rozhazoval rukama, zřejmě aby co nejvíc upevnil sugesci. Nakonec, a to už svým obvyklým hlasem, řekl přísně:

„Teď můžeš odejít do svého pokoje. A neustále měj na paměti má slova.“ Ariel se poklonil, zamířil ke dveřím a ze všech sil se snažil j ít jako obyčejně, hrozil se každého kroku, aby se nevznesl. „Musím jít, musím jít, nesmím letět, jen to ne!“ si neustále v duchu umiňoval. Bcharava doprovodil odcházejícího Ariela starostlivým pohledem, pak si s úlevou povzdechl, a jako by odpovídal svým vlastním myšlenkám, řekl:

„Ne, neuletí! Úplně jsme ho zbavili vlastní vůle jako všechny ostatní chovance tady v Dandaratu.“

„Ale přece jen jste ho samotného pustit neměli,“ připomněl Brownlow.

„No, no. Copak ho budete teď vodit na řetězu a pouštět jak připoutaný balón?“ ušklíbl se Hyde.

„Mohli jste mu dát průvodce, a ten by ho držel za ruku,“ namítl Brownlow, „a pak zamknout do místnosti bez oken.“

„A co kdyby vám uletěl i s průvodcem?“ zasmál se Hyde.

Drydenová překvapeně vykvikla a Brownlow zdvihl obočí.

„Copak je to možné?“

„Docela,“ odpověděl Hyde. „Stačí, aby byl průvodce lehčí než Ariel.“

„Další komplikace!“ vykřikl Brownlow.

„To všechno jste měli uvážit dřív. Teď už je pozdě. Já svůj úkol splnil, a jak vy si budete svého Indru opatrovat a předvádět, to už není má starost,“ prohlásil Hyde.

„Pane Brownlowe,“ vskočil do rozhovoru Pears, „vaše obavy ráčí být zcela bezpodstatné. Ariel už je dávno na pevném řetězu. Nejenže jsme ho úplně zbavili vůle, ale je trvale v hypnotickém spánku. Já mu hypnoticky vštěpoval poslušnost tak vytrvale, že teď každý můj příkaz považuje za posvátný a neporušil by ho, ani kdyby ho to život stát mělo. To je spolehlivější než železná pouta. Prohlašuji, že veškerou odpovědnost beru na sebe.“

Brownlow pokrčil rameny:

„Tak tedy budiž!“Hyde se zmínil, jak to bude s odměnou a začala bouřlivá tahačka Pearsem. Hádali se tak sveřepě, že paní Drydenová dostala strach ze 'chvatu bolení hlavy a vstala. Ihned vstal také Brownlow.

To spolu ještě projednáme, pane!“ řekl Pears Hydovi a provázel hosty. Vyšli z Hydova domu — Pears s Brownlowem a Fox s paní Drydenovou. Paní Drydenová se vyptávala Foxe, jak se vlastně tomu „šarlatánovi Hydovi“ podařilo vytvořit létajícího člověka, vůbec neposlouchala jeho výklad a chrlila nové a nové otázky. A zvířata je možné také učinit létajícími? Na příklad takhle kočičku?“ vyptávala se.

„Ano, sám j sem viděl létat psíka, pak žábu.“

„To je opravdu úžasné. Ano, tak to udělám. Hned si pana Hyda zjednám, aby z mé micinky udělal létající kočku. Bude mi vždycky večer z balkónu odhánět netopýry. Víte, pane Foxi, já se tak strašně bojím netopýrů! Celý večer mi vždycky zkazí. A večery, ty já ze všeho nejraději. Vždyť přece tady v Indii, tady v Madrasu, tady vlastně člověk skutečně žije jenom večer. Ach! To bude potom nádhera!“ A protože se paní Drydenová nezabývala okultismem výhradně, protože zároveň také skládala básně, dlouze vzhlédla svýma bezbarvýma rozšířenýma očima k nebesům a začala improvizovat: Po nebi poletoval netopýr, a za ním kočka, jako výr.

Pears a Brownlow v tak poetickém rozpoložení nebyli.

Pears se dotazoval Brownlowa, zda s Hydovou pomocí vyrobí Dandarat další létající lidi, nebo zda Ariel zůstane jediným létajícím člověkem. A zda by v takovém případě, aby náhodou Hyda někdo nepřeplatil, zda by v takovém případě nebylo záhodno učinit příslušná opatření.

“Zavraždit Hyda?“ Brownlowovi stačilo půl slova, aby pochopil. Zamyslel se a řekl: “Zatím je nutno se postarat, aby nám neodešel. Další létající lidi vyrábět nebudeme. Ale s Arielem by se mohlo něco přihodit, a Hyda bychom pak mohli ještě potřebovat. Dbejte jen, aby Hyde nemohl navázat spojení s vnějším světem. Rozumíte mi?“ Pears přikývl a odpověděl: „Zařídím.“

Ariel vyšel z Hydovy laboratoře a dal se do koleje stezičkou parkem. Našlapoval opatrně, jako by se teprve učil chodit a došlapoval podešvemi sandálů tak důkladně, že písek pod nohama pronikavě skřípěl. Byl si jist, že ho sledují.

Pořád ještě byl cele v zajetí bezprostředních dojmů z laboratoře. Může létat! Tato myšlenka ho naplňovala slastným vzrušením. Ale měl strach si uvědomit jeho příčiny hned zde, v parku, za slunečního světla, provázen pohledem Bcharavy, který v zádech cítil. Ariel se bránil, nepřipustil, aby na povrch vědomí vystoupily myšlenky, které se v jeho srdci rozj ásaly jak jitřní píseň. Svoboda!

Volnost! Zpíjel se jenom melodií této písně.

Až teprve za rohem, velmi opatrně, aby myšlenka nepřešla v čin, si pomyslil: „Stačilo by, abych si řekl chci, a mohu se vznést a uletět z této nenáviděné školy, pryč od těchto strašných lidí.“ A tím úporněji, tím důkladněji našlapoval po skřípajících oblázcích.

Nikdy, celá ta dlouhá léta pobytu ve škole, neopouštěla Ariela myšlenka uprchnout a na svobodě vyzvědět svou minulost a vypátrat své příbuzné.

Přes všechny zápovědí a zákazy, přes všechny domluvy utvrzované hypnózou, když býval v noci o samotě, snažil se vyvolat si v paměti vzpomínky z raného dětství, z doby, než ho odvezli do Dandaratu.

Někdy se mu obrázky z této minulosti, pouhé úryvky, jež uchovala jeho paměť, zjevovaly i ve snu, a tyto sny bývaly dokonce jasnější než vědomě přivolávané vzpomínky. Vídal úplně jinou zemi, olověnou oblohu, uliční lampy, matně probleskující hustou, šedivě rezatou mlhou, obrovské, v mlhách a deštích zbobtnalé budovy, lidi, kteří se náhle zjevovali a stejně náhle mizeli v ponurých chuchvalcích dýmu.

Sedí v autu a vyhlíží do tohoto učmouděného, sychravého, rozmáčeného světa. Náhle se obraz mění.

Veliký pokoj. Ohromný krb, polena v něm plápolají. Ariel na koberci a staví si domek z kostek. Vedle na hedvábné podušce světlovlasé děvčátko, a podává mu kostky. V měkké lenošce, u krbu, s otevřenou knihou na klíně, stařenka v černém krajkovém čepečku přísně shlíží přes brýle.

Do pokoje vchází člověk v černém. Má zlé, jako výr kulaté oči a odporně falešný úsměv na rtech. Tohohle člověka se Ariel tolik, tolik bojí a k smrti ho nenávidí! Člověk v černém jde po koberci, úsměv se mění v úškleb, oči jiskří zlobou. Rozšlapává domek z kostek. Ariel pláče, a.

probouzí se. Za oknem obrysy palmových listů, na obloze třpytné veliké hvězdy. Každou chvilku se kolem okna mihne netopýr. Dusná noc, Indie. Dandarat.

Někdy se Arielovi zdává, že je v malém, dusném, rozkolébaném pokojíku. Za kulatým oknem se vzdouvají obrovské, strašné, zelené vlny. A proti Arielovi na divaně člověk v černém, ještě strašněj ší než vlny, týž, co mu ve snu nebo ve skutečnosti rozdupal domek z kostek.

Jiné vzpomínky z nejranějšího dětství Arielova paměť “neuchovala. Peklo Dandaratu v ní vyhladilo minulost. Ale nicméně v Arielově srdci tyto zlomky vzpomínek žijí jako několik stébélek trávy v písečné poušti.

Osamělost, smutné dětství, neradostné mládí. Bez příbuzných, bez přátel. Jenom tady Šarad.

Chudák Šarad! Teprve na prvním stupínku všech těchto útrap, všech těchto muk. Vyrvat ho tak z tohoto pekla!Mohu létat!.“ Ale Ariel vůlí zahání tuto myšlenku a pevně došlapuje na zemi. Arieli! Bratře!“ radostně šeptá Šarad, jen přítel otevřel dveře, ale okamžitě umlká při pohledu na přísný výraz tváře. Zřejmě není čas na rozprávku.