Alexander Běljajev - Ariel

„Dýchej zhluboka, Arieli, a hlasitě počítej!“ velel Hyde. „Jedna. dvě. tři.“ začal Ariel.

Když se dopočítával dvacítky, začal se Arielovi plést jazyk, odmlky se dloužily. brzy ztratil vědomí.

„To bychom měli,“ uslyšel, když zase přišel k sobě a otevřel oči. Na zvracení mu bylo, v hlavě hučelo. To už ležel na podlaze v Hydově laboratoři. „Tak co? Spatně? To nic, to za chviličku přejde. Jen klidně lež,“ řekl Hyde.On sám už ležel na rohoži, polonahý jako obvykle, rty červené od betelu, pokuřoval dýmku a ovíval se věj ířem.

Pamětliv Pearsova upozornění řekl si Hyde, že Ariela na úlohu létajícího člověka opatrně připraví. Když se Ariel úplně vzpamatoval, řekl mu: Máš hodně síly, Arieli? Dokázal bys zdvihnout takového mládence, jako jsi sám?“

Nikdy jsem to nezkoušel, ale myslím, že bych to dokázal,“ odpověděl Ariel za chvilku. Život v Dandaratu ho naučil dobře se rozmyslit, než co řekne.

Každý zdravý člověk může zdvihnout břemeno, jehož váha se rovná jeho tělesné váze, ba i těžší!

Williame! Poskoč tady na té židli!“ poručil vědec svému pomocníkovi, který se tu objevil jako na zavolanou.

William už zřejmě věděl, oč jde. Usedl rozkročmo čelem k opěradlu na ohýbanou židli, nohy zaklesl za nohy židle, rukama uchopil opěradlo a začal poskakovat po místnosti, jako to dělávaj í děti, když si hraj í.

Ariel nechápavě pozoroval poskakujícího asistenta.

„Všimni si dobře, Arieli! William se nohama nedotýká podlahy. Pouhým trhnutím vzhůru a kupředu poskočí i s židlí nad zemí. A při každém trhnutí vyskočí takových tři až pět centimetrů do výšky a zároveň kupředu. Kdyby však William při stejné váze měl víc síly, jistě by poskakoval výš a dál, je to tak? A čím víc síly, tím výš a dál. Na tom přece není nic zázračného ani zvláštního! A o co teď vlastně běží. Co ti chci říci, Arieli. Když jsi byl v narkóze. když jsi spal. zavedl jsem. vlil jsem do tvého těla. inu. vpravil jsem do tebe kapalinu, která zmnohonásobila tvoje síly. A teď dokážeš poskakovat na židli mnohem lépe než William. Zkus to! Vstaň, posaď se rozkročmo na židli a poskakuj, jako to dělal William!“

Pomocník uvolnil Arielovi místo a přivázal k trnoži provaz. Druhý konec provazu si ponechal v ruce. Ariel se posadil na židli.

“Tak, a teď poskoč, Arieli!“

Ariel trhl židlí, a něčeho takového se věru nenadál. Vyskočil tak, že nebýt provazu, vrazil hlavou do stropu. Ale provaz ho strhl k zemi a Ariel i s židlí dopadl na podlahu tak prudce, že porazil Williama. Hyde se hlučně rozesmál, ale hned se zarazil a zamračil se. Zřejmě ho něco zamrzelo. I žvýkat přestal.

„Neuhodil ses, Arieli?“

„Trochu. Jenom do kolena a lokte,“ odpověděl Ariel, úplně ohromen vším, co se stalo.

„A cos takhle za letu cítil?“

„Já. Jako by mne něco lehce uhodilo po hlavě a po zádech. Tlak, takový nějaký, jenom ne z vnějšku, tak nějak jaksi zevnitř.“

„Jak pak by ne. Nic jiného se nedalo čekat,“ zamručel Hyde. „Ale nikterak zprudka? Nebolelo to?“

„Ne, jen v první chvíli. Překvapilo mne to, až jsem se trochu polekal.“

„A mohl jsi při tom přemýšlet? A neztratils vědomí, ani na okamžik?“

„Ne,“ odpověděl Ariel. „Myslím, že ne.“

„To je výborné!“ zajásal Hyde a zabručel si. „Alespoň pro mne. Pearsovi to valně pod vousy nepůjde, ale to už je jeho věc. A to, že jsi spadl a uhodil se, to provaz zavinil. Ostatně však bez něho by sis byl mohl rozbít hlavu o strop. Provaz jsme přivázali proto, že svou sílu ještě nedovedeš ovládat. Poslyš, Arieli, teď dávej pozor. Ted dovedeš dělat něco, co neumí žádný člověk. Můžeš létat. A abys vzlétl, stačí pouze, aby sis to přál. Můžeš vzlétnout, můžeš létat rychle nebo pomalu, libovolně měnit směr letu, snášet se na zem jak a kam se ti zachce. Stačí jen sebou vládnout tak, jako vládneš svým tělem, když jdeš, vstáváš, usedáš nebo uléháš. Jasno? A teď se ještě jednou proskoč na židli. Ale tou židlí už neškubej, jenom si pomysli, že musíš vzhůru a létat!“ Ariel se posadil na židli, chytil se za opěradlo a pomyslil si: „Teď vzhůru!“ A opravdu. Vznesl se asi tak metr nad podlahu, zakroužil po místnosti a lehce se snesl zpátky k Hydovi. Sám sobě nechtěl uvěřit.

„Jsi chlapík! Rychle pokračuješ.“

„A co bez židle, bez té mohu také létat?“ zeptal se Ariel.

Hyde se rozesmál, že vyprskl červenou slinu.

„Jak pak by ne! Cha — cha — cha— cha! Ty sis myslil, že je židle nějaký letecký přístroj asi jako koště, co na něm lítaj í čarodějnice?

Teď ses stal létajícím člověkem. Jsi první člověk, který je schopen létat bez jakýchkoliv mechanismů a křídel. Buď na to pyšný!“

Ariel vstal z židle. „Vzhůru!“ Vzlétl a zůstal nehybně viset ve vzduchu.

„Cha — cha — cha! Vida, co já jsem to za dobrodruha! Vida, co jsem to já za šarlatána!“ zaburácel Hyde. Vzpomněl si na své vědecké soupeře, jak se naň dívali svrchu a jak by asi koukali. Někdo zaklepal. „Jen prosím, račte dál!“

Dveře pracovny se otevřely. Na prahu stál Bcharava a přes rameno mu do laboratoře civěl Fox. Při pohledu na Ariela vznášejícího se mezi podlahou a stropem Pears-Bcharava jako by zkameněl, ústa mu zůstala dokořán. Fox křečovitě stiskl seschlé rty a zkroutil se jako otazník.

Ariel se plavně obrátil, snesl se níž a zase se vznesl.

„Jen račte dál, pánové! Co je to s vámi?“ vykřikl triumfálně Hyde. Konečně se Pears přece jen vzpamatoval. A první bylo, že se vrhl k oknu a honem je zavřel. Zavrčel. „Ta neopatrnost!“ Pak Ariela obešel a pokyvoval hlavou.

„Upřímně blahopřeji, pane kolego!“ vypravil ze sebe Fox a s křivým pousmáním přistoupil k Hydovi.

„Tak co? Tohle je, tuším, něco trošičku lepšího než ta vaše moucha, ne?“ zeptal se Hyde a plácl Foxe po rameni tak důvěrně, že se kolega zapotácel.

Ariel se snesl na podlahu. Bcharava-Pears zautíkal k telefonu, požádal o spojení s Brownlowem a poprosil ho, aby pokud možno ihned přišel do laboratoře Charlesa Hyda. „A jak se takhle cítíš, když poletuješ?“ zeptal se Bcharava Ariela. „Dobře. Zpočátku je to trochu nepříjemné. tělo. záda.“

„Inu ne! Hlava se motá? Myšlenky se pletou?“

„Vůbec ne.“

„Rozumové schopnosti jsou u Ariela neporušeny. Běda! Třikrát běda!.“ ušklíbl se Hyde. Pears ho pohledem umlčel.

Za chvíli tu byl pan Brownlow s paní Drydenovou.

Arielovi poručili, aby se vznesl ke stropu, aby poletoval po místnosti,hned ve stoje, hned zase vleže, pak jako „rybka“, jak vyjádřila svou prosbu paní Drydenová, ať zahne vpravo, pak zase vlevo, ať provede tu a tu figuru, kterou žadatelé uměli jmenovat podle programů letecké akrobacie o leteckých dnech. Paní Drydenová se mohla uvzdychat, hned ze smrtelné úzkosti o Ariela a hned zase z přemíry vzrušení. Pokřikovala: „Krása! Zázrak! Rozkoš!“

Brownlow si spokojeně mnul ruce a pobádal Ariela k novým a novým přemetům. “Vždyť mi ho umoříte!“ nakonec dobrácky zvolal Hyde a požádal Ariela, ať už se snese na podlahu.

Všichni, krom Hyda se usadili a Bcharava požádal o slovo a pronesl k Arielovi řeč. A jako vždycky mluvil nabubřele a kazatelsky, samý citát a plno květnatých rčení. Znovu zdůraznil, co že je to pro Ariela za obrovskou čest, že se stal takořka vlastním synem Indry, boha nebes a ovzduší a bratrem Maruty, boha větrů, jakou úžasnou mocí byl Ariel obdarován a jaká nesmírná odpovědnost z toho proň vyplývá. A hned také uvedl do provozu své hypnotizérské umění a jal se Arielovi vemlouvat bezmeznou, naprostou poslušnost a hrůzu těch nejstrašnějších trestů, které by ho stihly za nejnepatrnější zpronevěru svému poslání. „Kdyby sis usmyslil uletět, pak věz, že tě nemine smrt tak strašná, zdlouhavá, nekonečných muk plná a hrůzná, jakou co svět světem stoj í žádný člověk na světě dosud ještě nikdy neumíral. Kamkoliv bys uletěl, třeba to bylo na horu nejvyšší nebo do džungle nejdivočejší, v poušť nejpustější nebo i na kraj světa, věz, že tě nalezneme všude, neboť naše moc je bezhraničná. A tehdá.“ Bcharava se pustil do líčení všemožných muk a trápení, a maloval to všechno tak barvitě, že paní Drydenové začal běhat mráz po zádech a rozvzdychala se. „A ještě jedno pamatuj! Ani jedinému člověku na světě nesmíš svěřit nebo ukázat, že můžeš létat. Ani mluvit o tom se neopovažuj! A neopovažuj se vůbec vznést, kdyby to třeba jen palec nad podlahu bylo, bez našeho výslovného rozkazu. A ani o samotě ve svém pokoji nelétej!“