Alexander Běljajev: Ariel

S Hydem, s tím to bylo úplně obráceně. Věřil si, šel do všeho rovnou. Nevykládal Foxovi, jak chce udělat létajícího člověka. Jen tolik Foxovi svěřil, že jeho řešení „vychází z fyziky, fyziologie a biofyziky“. I tentokrát začal Fox prohlášením:

“Myslím, že už to mám. Problém létajícího člověka je problém mušího letu.“ Když se Hyde konečně dosyta vysmál, začal Fox uraženě vysvětlovat a snažil se dokázat, že jeho myšlenka vůbec není tak směšná a hloupá, jak se jeho veleváženému kolegovi zdá. Rozhovořil se zeširoka o výsledcích vědeckého pozorování mušího letu, jak je tato na pohled docela jednoduchá věc ve skutečnosti komplikovaná. Mluvil o „zvláštních svalech v muší hrudi“, o svalech, které vědecká literatura rozeznává dvojí, a to svaly účinkující „přímo“ a svaly účinkující „nepřímo“. Za letu opisují křídla dráhu tvaru osmičky. A pro všechny tyto zvláštnosti je moucha s to létat s poměrně malým vynaložením sil o neveliké nosné ploše křídel, nesoucích poměrně velikou váhu mušího těla. A co, stačí tedy zkonstruovat podobný přístroj, a člověk pak dokáže létat pomocí nevelikých křídel bez jakýchkoliv motorů, pouhou silou svalstva. „Věc ohromná!. Kouzelná!. Úžasná!. Inu krása!. Hotový zázrak!“ Hyde se při každém slově zalykal smíchem a nepřestával si ovívat obličej vějířem.

Fox ještě víc zežloutl a uraženě se zeptal:

„Co je na tom všem k smíchu? Nebo jste mě vůbec nepochopil, nebo.“

„Nebo. jste vy vůbec nic nepochopil,“ nedal mu domluvit Hyde. „Baže, zřejmě jste vůbec nepochopil podstatu úkolu. Co to proboha navrhujete! Nový letecký přístroj. Nic víc! Jen přístroj!

Mechanismus, který se dá přilepit na hřbet každému ťulpasovi.“

„Proč ťulpasovi?“

„Přístroj, který se dá hromadně vyrábět! Vyrobíme stovky a tisícovky muších lidí! To není návrh pro Dandarat, s tím tak na ministerstvo války! Létající vojáci, průzkumníci, odstřelovači, bombometčíci — samozřejmě, to by nebylo zrovna špatné. Ne, vůbec nic špatného by to nebylo!

Jakápak schodiště, na co potom výtahy, co s pohyblivými chodníky! Jako včeličky z úlů si z mrakodrapů vyletují lidé a rojí se po ulicích. Ne, vždyť to je doopravdy skvělé! A alpinisté, ti si budou panečku lebedit! Muší křídla, a klidně si vyletí na Mont Everest nebo Montblank, jako opravdové mouchy na homoli cukru!. Vidíte, sám jsem z vašeho návrhu celý bez sebe. Ale, vážený pane, tady u nás, tady potřebujeme něco docela jinačího! Musíme udělat věc jedinečnou, člověka, který může létat vůbec bez přístroje, tak, prostě fuč, a kde nic tu nic. “Ale jestli je to vůbec možné, pak takových lidí stejně můžete nadělat sta a tisíce,“ namítl Fox.

„Jakpak by ne!“ A v čem je potom nějaký rozdíl?“.

V tom, že stačí chytit jednoho mušího člověka a každý inženýr, který si přístroj okoukne, dokáže si jich pak už snadno vyrobit na tisíce. Ale chytí-li někdo mého létajícího člověka, na nic nepřijde a nic nepochopí. Jen já znám své tajemství. A můj létající člověk bude jediný na světě. Vyrobit druhého, třetího, desátého, to dokážu jen j á— a jenom na zvláštní objednávku Dandaratu! Jasno?“ Foxovi spadlo srdce do kalhot. Polkl pilulku a připadala mu tentokrát zvlášť hořká. Dlouho se nezmohl na slovo, ale pak přece jen řekl:

„Ale to, o čem mluvíte, to považuji za holou nemožnost. Připomíná to dosavadní povídačky o létajících fakírech. Ne, že by se o tom málo napsalo a namluvilo. Ale my vědci, my přece nevěříme na pohádky. Už jsem tu v Indii devět let a případ člověka, který se prostě, beze všeho dokáže vznést, jak se učeně říká případ levitace, to jsem ještě neviděl. A kdyby mi náhodou o něm vyprávěl očitý svědek a k tomu člověk, kterému cele důvěřuji, řekl bych mu:,Hochu, naletěls na nějaký mazaný trik nebo tě zhypnotizovali'.“

„Nechme fakíry na pokoji! Williame!“ zavolal Hyde. Z vedlejší místnosti přišel mladík s bledým, unaveným obličejem. „Předveďte panu Foxovi pokus číslo jedna.“ William odešel a vrátil se s podnosem. Na něm ležela malá skříňka.

„Odemkněte skříňku klíčkem, pane Foxi, a nadzvedněte víčko.“ Fox nedůvěřivě otočil klíčkem. Ale víčko ani zdvihat nemusel, samo se zdvihlo pomocí zpružiny a ze skříňky se svisle vzhůru vznesla černá, pórovitá, asi jako pěst veliká hrouda, lehce narazila na strop a jako by se k němu přilepila.

Zaražený Fox se podrbal na hlavě a mlčky vzhlížel na hroudu, připomínající černou mycí houbu.

„Sundejte to, Williame!“ velel Hyde.

William přinesl žebřík, vzal houbu do ruky a slezl.

“Tu máte, pane Foxi, ale držte pevně, nepouštějte!“

Fox necítil váhu houby. Naopak, pórovitá hmota, ač nepatrně, drala se směrem vzhůru.

William vzal houbu Foxovi z ruky, vložil ji do skříňky, otočil klíčkem a odešel.

„Tímhle svým pokusem jsem zabrousil do vašeho oboru, Foxi,“ řekl Hyde. „Fyzika ultratenkých stěn. Pórovitá hmota s jemnými, pouhým okem nepostřehnutelnými stěnami a komůrkami naplněnými vodíkem. Neuvěřitelně lehké, nevažitelné, a nakonec létající kovy! Dovedete si představit ten převrat v stroj írenství a dopravě? Mrakodrapy vznášející se do stratosféry, létající města! Do zlata by mne za tenhle vynález zabalili! Ale odvrhli, neuznali, tím hůř pro ně! Ať si tedy mého vynálezu využije Dandarat k těm svým zázrakům! Jen si představte! Skála, přikovaná k zemi řetězy. Přichází člověk, chopí se skály, někdo řetězy uvolní, a člověk nejen skálu zdvihne, ale sám se s ní vznese do povětří. To by byla podívaná!“

„A tomu říkáte levitace?“ zeptal se Fox. „To pak je levitace i dětský balónek!“

„Kdepak! Vůbec tomu neříkám levitace,“ odpověděl Hyde. „Byla by to, kdyby se podařilo udělat z pórovité nevažitelné hmoty člověka. Pak by mu stačilo docela nenápadně se odrazit nohou, a vznesl by se vysoko do povětří. Ale na takový úkol nestačím ani já. Existuje mnohem jednodušší cesta. Williame, pokus Číslo dvě!“

Úplně jako by přinášel jídlo na stůl přinesl William dřevěný podnos. Na něm černá skříňka s pákami a na ní bílá kostka. William položil podnos na podlahu před Foxe.

„Otočte pákou!“ řekl Hyde.

Kostka se zvolna vznesla ke stropu, spočinula zde a pak, když William vrátil páku do původní polohy, stejně zvolna se vrátila na své místo.

„Zázraky elektrotechniky? Elektromagnetismus?“ zeptal se Fox.

„Uhád jste jenom napůl!“ zasmál se Hyde. „Jste přece fyzik, ne? Přemýšlejte! Hádejte!.“ Fox nechápavě civěl na kostku. Hyde se znovu rozesmál a řekl:

„Kdepak, moc tvrdý oříšek pro dnešní fyziky. Ale má práce už je předběhla tak, že něco vám přece jen mohu prozradit. Brownův molekulární pohyb. Jasno?“

Fox neodpověděl. Jen civěl, tentokrát zase na Hyda.Překvapeníčko? Aby ne! Brownův pohyb je přece neuspořádaný, zmatený. Ano, teorie pravděpodobnosti nevylučuje případ, kdy všechny molekuly současně tíhnou vzhůru. A v tom případě by se pak kámen nebo člověk docela dobře mohl vznést. Ale pravděpodobnost takového případu se vyjadřuje číslicí, která má před sebou k desetinné tečce tolik nul, že takový případ je prakticky méně možný, nežli, řekněme, srážka slunce s libovolným nebeským tělesem. Zkrátka a dobře, pravděpodobnost takového případu je rovna nule. Obyčejný případ je ten, že když daná částice narazí na jiné, má stejnou snahu pohybovat se jak vpravo, tak vlevo a vzhůru i dolů, a proto zůstává, kde je. A není tedy divu, že dnešní vědci prohlásili:,Nelze si dělat iluze, že by bylo možno Brownova pohybu využít např. k zvedání cihel při stavbě domu,' čili rovněž k překonání zemské přitažlivosti, působící na lidské tělo. Prostě udělali nad tímto problémem kříž. A víte, co já si pomyslil? Inu, vždyť myšlenka ovládnout živelnou, nezkrotnou, svévolnou sílu blesku se lidem minulých století zdála zrovna tak šílená a nemožná. A dnes tato síla poslušně proudí v našich sítích, pohání nám motory, svítí nám a hřeje nás!“