Alexander Běljajev: Ariel

„Jen jdi! Jdi!“ strká ho kupředu Ariel.

Šarád vykračuje do neproniknutelné tmy. Odněkud sem doléhá přiškrcené sténání, divoké vytí, bláznivý chechtot. Teď ale nastalo hrozivé ticho. Ale i tak jako by všechna ta temnota byla plná, plničká živoucích bytostí. Šarad cítí něčí studené doteky. Náhle ho ohlušuje příšerný rachot, půda pod nohama se zatřásla.

„Jdi! Jen jdi!“

Chlapec nahmatal jednou rukou slizkou stěnu. Za okamžik i druhá ruka ucítila blízkost stěny. Ano, chodba se úží. Teď už se Šarad prodírá kupředu jen velmi těžko.

„Jen jdi! Jen jdi!“ stroze přikazuje Ariel. A šeptá: „Neboj se, teď.“ Ale nestačil domluvit. Šarad ucítil, že ztrácí půdu pod nohama a řítí se do propasti. Dopadá na něco měkkého a mokrého. Shora se na něho sesouvá těžká klenba a k zemi ho tiskne. Chlapec popadá dech, sténá.

„Mlč!“ šeptá mu Ariel.

Ale už se klenba zase zdvihá. Stále táž tma kolem dokola. Náhle však z ní vystupuje světlý oblak a rychle nabývá podoby obřího starce s bílými, dlouhými vousy. A z rubáše, bělajícího se jak mračno mlhy při svitu luny, vztahuje se k Šaradovi hnát kostlivce. Šarad slyší hluboký hlas:

„Chceš-li žít, pak vstaň, jdi a neohlížej se!“

Šarad uposlechl. Propukává v tichounký vzlykot, vstává a potácí se chodbou. Stěny podzemí začínají světélkovat matným, narudlým světlem. Je tu čím dál tím tepleji, teď však už nesnesitelné vedro. Stěny rudnou a rudnou a sbíhají se. Štěrbinou na konci vyšlehuje plamen. Stále jasnější, blíží se, blíží. Ještě pár kroků a chytnou od něho vlasy, vznítí se od něho šaty. Šaradovi se nedostává vzduchu, ztrácí vědomí. Někdo ho zachytil a poslední, co slyší, je Arielův šepot:

„Chudák Šarad!“.

Ariel se probudil a první, co si pomyslil bylo: „Chudák Šarad!“ Šaradův první nervový otřes byl tak těžký, že musel do školní nemocnice. Na lékařův příkaz musel vypít sklenici horkého mléka s pálenkou. Hned usnul a Ariel, nedobrovolný jeho průvodce, se vrátil do svého pokojíku.

Než se Ariel umyl, vyšlo slunce. Zazněl gong. Místo do hrubé všední dlouhé košile se oblékl do plátěných šatů. Školu měli navštívit význační hosté.

Po snídani se učitelé a starší chovanci shromáždili ve velikém sále, zastavěném řadami křesel, židlí a lavic. Na konci dlouhého sálu bylo pódium, ozdobené květinovými girlandami a pokryté kobercem. Okna byla úplně zatemněna, sál osvětlen elektrickými žárovkami ve fantastických bronzových lustrech.

Zanedlouho se začali scházet hosté v nejrozmanitějších oblecích. Byli mezi nimi důstojní, osmahlí, šedovousí starci v hedvábných šatech ozdobených perlami a drahokamy, vyzáblí fakíři i zástupci různých kast se znamením kasty, nakresleným na čele hlínou z Gangy, oblečení v hrubých dhótí a staromódních krátkých kazajkách, ozdobených stužkami, v pantoflích domácí venkovské výroby, s nahoru ohnutými Píckami. Někteří dokonce měli u pasu zavěšeny malinké měděné kotlíky, jaké nosívají asketové. A byli tu i hosté, kteří byli všeho všudy zavinuti do prostěradla a na nohou měli dřevěné sandály.Poslední přišli sáhibové, bělokožci, urostlí, sebevědomí Angličané v bílých oblecích, a ti usedli na místa v první řadě.

Představenstvo školy si jich převelice hledělo.

Na pódium vystoupil běloch v anglickém obleku, ředitel školy Bcharava. Dokonalou angličtinou a nejhledanějšími výrazy přivítal hosty a požádal je, aby „prokázali škole velikou čest a ráčili zhlédnout výsledky Dandaratu ve výchově služebníků světa, pána a pravdy“. Vychovatelé začali předvádět své nejnadanější svěřence. Všechno se to podobalo seancím „profesorů magie a okultních věd“.

Jeden za druhým vystupovali na pódium žáci školy. Předváděli celé scény a pronášeli proslovy pod vlivem hypnózy, neobyčejně přesně opakovali, co kdokoliv z přítomných pronesl. Někteří chovanci měli vnímavost vytříbenu tak, že u přítomných postihovali hnutí, úplně nepozorovatelná všem ostatním lidem. Podle tvrzení učitelů byli někteří chovanci školy schopni vidět záření, vystupující z hlavy úporně přemýšlejícího člověka, ba někteří i „slyšet reflektorické pohyby zvukových orgánů, které bez účasti vědomí fixují pomocí zvuků proces myšlení“, čili netoliko vidět, ale i „slyšet“, jak pracuje mozek. A všechno to se tu „dokazovalo pokusně“ a každému z těchto kouzelnických kousků všichni hosté nadšeně tleskali.

Předváděli tu fenomenální mládence, kteří prý jsou s to vytvářet v sobě mohutné elektrické náboje, rozsvěcovat elektrickou žárovku, vydávat obrovské elektrické jiskry nebo vytvářet kolem svého těla svatozář. A jiní zase jsou prý schopni jasně vidět potmě.

Pak přišli na řadu specialisté jiného druhu. Těm stačilo vyslechnout pár slov mluvícího člověka, chvilku pozorovat jeho tvář, pohyby a jiné příznaky, a na základě toho dokázali naprosto přesně předpovědět, co se v nejbližší budoucnosti s tímto člověkem stane, co ho potká a co ho nemine. Ariel se na celé to divadlo díval a v duchu si říkal:

„Kdyby raději ukázali, co všechno tu člověk musí zkusit!“

Ariel prošel celým tímto peklem. Poslední zkouškou, které se musel podrobit, bylo „přijetí ducha“. Hnusem se otřásl při vzpomínce na tento ohavný obřad, který museli absolvovat chovanci těsně před ukončením školy. Museli být přítomni umírání člověka, držet umíraj ícího za ruce a v okamžiku smrti jej políbit na ústa a vdechnout jeho poslední vydechnutí. To bylo odporné. Ale Ariel se uměl ovládat.

Nenadálý šum mezi přítomnými vytrhl Ariela ze zamyšlení.

Ředitel školy zve hosty do sousedního sálu. Tam je pro ně uchystáno představení jiného druhu. Budou se rozdávat diplomy členům theosofické „Bílé lóže“. A bude je rozdávat sám učitel učitelů Ježíš-Mária, a vlastnoručně.

Obrovský sál tonul v záplavě zeleně a květin. Pódium, pokryté koberci, připomínalo besídku zarostlou břečťanem, růžemi a jasmínem. Otevřenými okny vál do sálu žhavý vítr. Bylo tu vedro. Příchozí sundávali s ramen šály a ovívali se palmovými vějíři. Otylý statkář si nenápadně vstrčil do úst betel.

Do první řady, do zlaceného křesla se žlutým hedvábným potahem usedl obstarožný Angličan v brýlích, s naondulovanými šedivými vousy a k němu, do stejného křesla přisedla madame-sáhib, tělnatá dáma s kulatou mladistvou tváří a přistřiženými naondulovanými šedivými vlasy, v indickém šatě — vůdčí činovníci theosofické společnosti pan Browlow a paní Draydenová. Ředitel školy jí podal kytici.

Všechno se usadilo a sbor děvčat a chlapců v blankytných řízách, ozdobených girlandami z bílých oleandrů, zazpíval hymnu. Když hymna doznívala, objevil se v besídce Maria. Všichni hosté vstali, ale mnozí hned nato poklekli.

Učitel učitelů byl také v blankytné říze. Jeho hlava s kučeravými, na ramena padajícími vlasy a nevelikým vousem připomínala Krista, jak ho malovali staří italští mistři. Na hezkém, poněkud příliš zženštilém, líbezném obličeji ustrnul božský úsměv. Maria rozpažil, žehnal. Madame-sáhib nemohla utrhnout oči od této půVabné tváře. Ani za mák náboženského citu nebylo v tomto rozkochání.

Vousatý Brownlow si všiml jejího pohledu a zachmuřil se.