Alexander Běljajev: Ariel

Ariel se skupinkou starších chovanců bez pohnutí a bez hlesu stojí v koutě na kamenné podlaze. Sluha přivádí čtrnáctiletého chlapce.

„Pij!“ poroučí vychovatel a podává chlapci konvici.

Chlapec poslušně loká ostře páchnoucí natrpklou tekutinu a všemožně se snaží nedat znát, jak odporný je mu nápoj. Sluha chvatně svléká chlapci košili a natírá mu tělo těkavými oleji. Chlapce se zmocňuje neklid, smrtelná úzkost. Pak prudké vzrušení. Dech se zrychlil, těžkne, zornice se rozšiřují, ruce a nohy sebou škubou, jako u papírového panáka.

Učitel zdvihá z podlahy kahanec s blikajícím plamínkem a ptá se:

„Co vidíš?“

„Oslepující slunce,“ odpovídá chlapec a mhouří oči.

Všechny jeho smysly jsou do krajnosti zjitřeny. Slabounký šepot mu připadá jako burácení hromu, slyší, jak domácí ještěrky pobíhají po stěnách, rozpoznává dech každého z přítomných, bušení jejich srdcí, slyší, jak někde v podkroví poděšeně poletují netopýři. Vidí, slyší a cítí, co žádný normální člověk nevnímá.

U některých chovanců končívá tento stav horečným blouzněním,jiní se nervově zhroutí. Některé z nich po takových nervových otřesech Ariel už nikdy nespatřil, buď zemřeli, nebo zešíleli. Sám Ariel měl odolný organismus. Jeho zdraví všechny ty zkoušky nepodlomily. Na obloze se zaskvěly první hvězdy. Dveře Arielovy kobky se otevřely. Vstoupil Čaraka a přivedl vyděšeného chlapce.

„Posaď se!“ poručil.

Jako stroj usedl chlapec na podlahu. Ariel přistoupil k Čarakovi a hluboko se poklonil.

„Nováček. Jmenuje se Šarad. Dnes ho budeš mít na starosti. Sám se sebou jsi spokojen?“

„Ano, otče,“ odpověděl Ariel.

„Nemáš z čeho se vyzpovídat?“ zeptal se Čaraka podezřívavě. „Jen ten může dosáhnout dokonalosti, kdo nikdy není sám sebou spokojen!“ Čaraka se zkoumavě zahleděl Arielovi do očí a zeptal se: „A o minulosti jsi nepřemýšlel?“

„Ne,“ odpověděl Ariel odhodlaně.

V této škole měli chovanci přísně zakázáno přemýšlet o svém životě před vstupem do školy, nesměli vzpomínat na rané dětství a na rodiče, vyptávat se na svou minulost nebo vyzvídat, co s nimi bude. Žádný z nich nesměl mít tušení, co ho čeká, k čemu ho zde vlastně připravuj í. A skoro žádný z nich si ze své minulosti ani nic nepamatoval. Hypnóza pomáhala zapomenout všechno i těm, jejichž vzpomínky byly stále ještě dost čerstvé nebo měli dobrou paměť. Čaraka se ještě jednou naposled pátravě podíval Arielovi do očí a odešel. Šarad dál nehnutě seděl jako malinkatý bronzový bůžek.

Ariel se vposlouchal do vzdalujících se Čarakových kroků a pousmál se. Poprvé za celý den. Jen dvojí cestu měli před sebou chovanci Dandaratu. Valná většina úplnou, absolutní ztrátu vůle a při nejmenším úplný rozvrat nervové soustavy, a pranepatrná menšina, ti duševně a tělesně nejodolnější, trvalé, nejrafinovanější pokrytectví, nejmazanější chytračení, nejprotřelejší předstírání. K této mizivé menšině náležel Ariel. I hypnóze se mu dařilo odolávat, i stavy, do jakých upadá člověk při hypnotickém spánku, dovedl předstírat. Ale takových chovanců bylo pramálo. Sebenepatrnější omyl stačil, a usvědčili ho že klame. Vychovatelé byli svrchovanými pány duší a těl svých svěřenců. Ariel neslyšně přistoupil k Šaradovi a pošeptal mu:

„Budou ti nahánět hrůzu, ale neboj se, ať uvidíš cokoliv. To všechno schválně.“ Chlapce to překvapilo. Nedůvěřivě se na Ariela podíval. Takhle s ním v této škole dosud nepromluvil nikdo.

„A hlavně neplač a nekřič, nechceš-li, aby tě bili!“

Šarad přestal plakat. Venku neslyšně poletovali netopýři a každou chvíli některý vletěl do pokoje oknem. Po stěnách pobíhaly malé domácí ještěrky a lovily hmyz. Tato podívaná chlapce uklidnila. Ariel rozžehl olejovou lampičku. Červený jazýček plamene matně osvětlil pokojík. Ve větru, vanoucím oknem, rozkolébal se plamínek a na stěnách tančil Arielův stín. Chabounké světlo lampičky nedokázalo vyhnat tmu z černých koutů.

V koutě naproti Šaradovi se něco nepatrně pohnulo. Chlapec zbystřil zrak a strnul hrůzou.

Z černé škvíry se vysouval žlutý plaz s krátkou tlustou hlavou, rozdutým krkem, placatým břichem a světlými, černě lemovanými pruhy, svinutými v podobu brýlí. Nai!

A hned za první nai — brýlovcem — vylézá další, černohnědá nai, a za ní černá, docela černá, pak šedá, a další a další. Rozlézají se po celém pokoji, obkličují chlapce.

„Seď! Ani hnout! Mlč!“ šeptá Ariel, lhostejný jako vždycky, sám jako zkamenělý. Hadi už se slezli docela, docela blízko. Vysoko zdvihaj í přední části trupů, víc a víc rozdouvaj í krky, teď už se podobají plochým štítům, upřeně hledí chlapci do očí, jako by se v tu chvíli chtěli naň vrhnout.

Sotva slyšitelně zahvízdal Ariel smutnou, táhlou, jednotvárnou melodii, všeho všudy tři tóny, stále se opakující.

Hadi ztuhli, zaposlouchali se, svěsili hlavy a zplihlí se odplazili k rozsedlině v podlaze. Šarad seděl dál, bez pohnutí. Krůpěje studeného potu se mu slévaly na tváři'. „Chlapík!“ zašeptal Ariel. Ale tato pochvala nebyla po zásluze. Jen ze smrtelné hrůzy chlapec ani nevykřikl ani se nepohnul.

Do pokojíku prudce zavál vítr a naplnil ho sladkou vůní jasmínu. Hvězdy na obloze zmizely, černé mraky je zahalily. Zaburácel hrom a zakrátko spustil šustivý tropický liják. Vzduch okamžitě zčerstvěl. Nesčetné blesky ozařovaly stěny proti oknu a odrážely se ve vodě, která rychle zatopila celé nádvoří a proměnila je v jediné jezero.

Chlapec si s úlevou povzdechl a jako by obživl. Ale další zkoušky ho ještě čekaly. Náhle se prudce zdvihá rákosová stěna, oddělující od sebe jednotlivé pokoje, a chlapec vidí před sebou oslnivě osvětlený sál s podlahou, potaženou bílým voskovaným plátnem. Vprostřed sálu. stojí obrovský tygr. Do očí mu padá prudké světlo a zlatistá, pruhovaná šelma je mhouří, rozmrzele potřásá hlavou a mohutným pružným ohonem bije do podlahy.

Ale co to? Tygří oči pomalu začínají přivykat ostrému světlu. Přimhouřeny se vbodají do Šarada. Šelma hluše, kratičce zařvala, spouští se na přední tlapy, napíná se, chystá se skočit. Šarád se chytil za hlavu a zoufale vykřikl.

Něco se dotklo jeho ramene. „Zakousne!“ v smrtelné úzkosti pomyslil Šarad. Ale dotek je příliš lehounký na tygří tlapu.

„Proč jsi vykřikl?“ slyší Šarad Arielův hlas. „Učitel tě za to potrestá. Pojďme!“ Ariel uchopil Šarada za ruku a takřka násilím ho postavil na nohy.

Až teprve teď si Šarad troufá otevřít oči. Rákosová stěna je tam, kde byla. V pokoji je pološero. Venku šumí utichající liják. Z dálky je slyšet vzdalující se rachot hromu. Šarád vrávorá Arielovi v patách, téměř bez sebe.

Procházejí dlouhou, zpola tmavou chodbou a vstupují do úzkých dveří. Ariel vpouští Šarada napřed a obořuje se naň:

„Jdi! Schody! Nespadni!“ A hned mu šeptá: „Pozor! Zticha! Děj se co děj! Neboj se! Nahánějí ti hrůzu, aby sis navykl ničeho se nebát.“

Ariel vzpomíná, jak kdysi on poprvé tohle všechno zakoušel. Tehdy byl sám. Nikdo ho nevaroval ani nechlácholil.

Šarad, roztřesený hrůzou, sestupuje po polozbořených stupních schodiště. Pod ním že je podzemí. Ztuchlinou odtamtud páchne. Vzduch je zde těžký, nehnutý. Podlaha kamenná. Bosé nohy čvachtají v řídkém, mrazivém blátě. Shora dopadají na hlavu těžké kapky vody. Tam někde jako by řeka hučela. Chlapec neví kudy kam, natahuje kupředu ruku, aby nenarazil na neviditelnou zeď.