Terry Pratchett - Temná strana slunce

Ig se na okamžik odmlčel a poškrabal se za uchem.

„Nechali jsme po sobě různé artefakty, abychom vás trochu napnuli,“ pokračoval. „Ale bojím se, že jsme tak trochu podváděli. Věř mi, že než jsme opustili galaxii, velmi pečlivě jsme ji vyčistili. Na některých planetách jsme museli vybudovat novou kůru a to včetně zkamenělin. Museli jsme doplnit do země kovy v podobě rud, naplnit naftová ložiska, vypočítat množství uhelných zásob — chtěli jsme mít jistotu, že máte něco do začátku. Dali jsme vám rekultivované světy, ale nechali jsme vám také Věže a Řetězové hvězdy. To ovšem byly kulturní padělky. Vytvořené spíš proto, aby vyvolávaly úžas než informovaly. Ale museli jsme vám nechat nějaký klíč, nějakou stopu. To bylo umělecky správné.“

„Temná strana slunce,“ řekl Dom. „Přesněji řečeno to byly dvě stopy. Kdybyste nechtěli, abychom to rozluštili, nikdy bychom to nedokázali. To byla první stopa. Vždyť my bychom nedokázali rozluštit ani phnobštinu, kdyby u toho nebyli phnobové, aby nám s tím pomohli. A slunce? — Vy jste se obrátili zády k slunci rozumu a stala se z vás zvířata se zatemněnými mozky.“

„Prosím! Močáloví Igové jsou ještě poměrně chytrá zvířata, budeš-li je posuzovat podle prostředí, ve kterém žijí. Vybrali jsme si své nové ‚já‘ velmi pečlivě. Věř mi, je to hrozně příjemné, nemít žádné nepřátele a ležet celé dny v teplém bahně. Museli jsme si zabudovat pojistky — genetickou anomálii, která z nás dělá šťastná zvířata — přesněji řečeno zvířata, která nosí štěstí, abychom byli spíše uctíváni, než loveni. A taky poplašné zařízení, abychom si vzpomněli, až přijde ten pravý čas. Tahle malá těla představovala skvělý úkryt.“

„Zeptám se jen na jednu věc — proč já?“ upřel na něj Dom pohled.

„Žiješ ve správné době. Jsi přirozeně kosmopolitní. Pocházíš z Protitoče. To byl kdysi náš svět. Velmi dávno, samozřejmě. Jsi bohatý a k tvému postavení se váže jistá popularita. Řekněme, že to byl osud.“

Obrátil hlavu a zahleděl se plastikovým krytem do zářících, chladných záblesků mimoprostoru.

„Odpusť,“ zamyslel se Dom, „ale vůbec nevypadáš jako superrasa.“

Igovy tlapky rychle přeběhly po ovládacím panelu matrixového počítače. Pak zvedl hlavu a podíval se Domovi přímo do tváře…

Dom si protřel oči. „Promiň,“ omlouval se. O chvilku později si pokoušel vybavit, co vlastně v tom krátkém okamžiku pravdy zahlédl, ale bylo to nenávratně pryč a zanechalo to v něm jen pocit nesmírné velikosti a porozumění.

„Děkuju ti,“ řekl Ig tiše. „Víš, lidé očekávají, že inteligentní rasa na jejich planetách přistane ve zlatých lodích a řekne:,Odhoďte zbraně, přestaňte konečně vést války sami mezi sebou a vstupte do velkého mezihvězdného bratrství.“ Jenže ono to tak není. To dělají jen mladé rasy.“

„A co bude teď?“

„Teď?“

„… setkáme se s vámi, když o tom tak přemýšlím. Třeba dokážeme, abychom dohromady viděli vesmír skutečně takový, jaký je. A až se setkáme, setkáme se jako rovný s rovným. Vždyť jsme nakonec všichni jen podrodem jediné rasy — rasy těch, kteří žijí ve slunci. A jeden celek je nekonečně větší, než pouhý součet jednotlivých částí. A teď…“

„Teď,“ řekl Ig, „si promluvíme.“

Loďstvo viselo na pozadí zářícího kotouče Protitoče. Všude kolem se vynořovaly z mimoprostoru další lodě, které sledovaly stín Domova plavidla. Komunikační okruh se naplnil směsicí všech možných jazyků.

„Oni začnou bojovat!“ zasténala Joan. „Oh, můj Bože, oni rozpoutají válku!“

Podstatnou část kontrolního stanoviště pozemské velitelské lodě zabírala velká kruhová obrazovka, zachycující větší část okolního vesmíru. Posádka viděla, že přilétající lodě na ní začínají vytvářet téměř pravidelný obrazec, jejich velitelé mezi sebou vedli blesková diplomatická jednání.

Asman se zvedl od jednoho z vedlejších kontrolních pultů a potřásl hlavou.

„Je mi líto,“ začal. „Protitočané, co? Takže vy, protitočané, jste Žolici? Když jste začínali, byli jste jen malá, napůl zapomenutá kolonie, nebylo by to nakonec tak nepochopitelné…“

Loď se otřásla. Něco se vynořovalo z mimoprostoru — obrovská hmota s hlasem, který duněl komunikačními systémy.

„HALÓ, VY VŠICHNI! UVALÍM PŘÍSNÉ EKONOMICKÉ SANKCE NA KAŽDOU RASU, KTERÁ PODNIKNE PRVNÍ NÁSILNOU AKCI!“

Banka zaujal pozorovací oběžnou dráhu nedaleko Hle-Proč.

Dom odsunul příklop malé lodi a vystoupil do prostoru.

Šel velmi opatrně a nejistě, ale nakonec překonal celou vzdálenost a zastavil se jen několik metrů od pozemské lodi. Obklopovalo ho jemné chvění. V natažených rukou něco opatrně svíral.

Ig se vztyčil na svých podivně neohrabaných zadních nohou a promluvil.

Světla velitelské lodi potemněla, část okruhů vyhořela a stěny se pod intenzitou toho zvuku zachvěly.

Zavládlo krátké ticho. Pak malý Žolik ztlumil hlas. Poselství bylo mnohem srozumitelnější, ale neméně zničující. Znělo: Přistaňte. Žádáme to my, Žolici, cestovatelé po galaxiích, tvůrci hvězd.

Je mnoho věcí, které nás musíte naučit.

Po krátkém zápase Dom divokou větromušli ovládl a obrátil ji směrem k pobřeží.

O osm kilometrů dál, vedle žertíku zvaného věž Žoliků, přistávaly další a další lodě. Tiše, tak, aby jedna nezachytila vizuální orgány té druhé, se dvaapadesát ras vydalo k močálu.

Dom nechal Iga sedět v bahně a vytvořil tak ohnisko neustále rostoucího kruhu posluchačů. A na všech vodních cestách a kanálech se objevili další Igové, kteří se k tomu místu stahovali. Plavali neohrabanou čubičkou. S vesmírem se v nejbližší době stane něco nového. Bude se to týkat všech ras. Vždyť to konec konců byly jen různé formy jediné velké rasy myslících tvorů — obyvatelů jasné strany slunce. Bude to nějaký čas trvat, ale jednoho dne se na Protitoč někdo z čiročirého zájmu vrátí, rozhlédne se po páchnoucím močálu a řekne: Tady to začalo.

Dom si teď znovu — podruhé — zahrál na záškoláka. I když tady bylo něco, co musel udělat. Pevně se na rozkývané větromušli rozkročil, odšrouboval krytku z malé láhve a vylil její obsah do moře. Pak velmi opatrně, aby se vyhnul jedovatým žihadlům, vstrčil hlavu do vody a v šumotu a hukotu moře zaslechl slabé,děkuji ti´.

Obrátil pohled ke vzdálené pláži. Na hranici přílivu tam stála drobná postava, zahalená v jemném zlatavém svitu. Zamyšleně Doma pozorovala.

Dom pobídl větromušli napříč vlnami k pobřeží. Teď, pomyslel si, budeme naslouchat.

V tomto případě je řeč o antropozoonóze — nemoci, která se přenáší ze zvířat na člověka. Typickou antropozoonózou je například vzteklina.

V té době už se vzhledem k okolnostem nehledělo na národnost a barvu pleti, takže se nedá mluvit o rasismu, zato se vyskytli někteří humanoidé, kterým se nelíbila fyzická podoba — tvar-jiných humanoidů.