Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Můžeš ho bez obav uklidnit. Nemyslím si, že by měli Žolici něco společného s Laothem,“ odpověděl mu Dom rychle.

Tarli si ulehčeně oddechl. „Všechny ty nepříjemnosti, které s nimi jsou!“ pokračoval. „Každou hodinu je třeba vyslat oddíly, které posbírají a zničí všechny štěnice a brouky, které Univerzální Smrt neustále shazuje kolem paláce. Vlezou do každé škvíry. Podívej se třeba na tuhle!“

Věc podobná drahokamy osázené kudlance nábožné se plazila po horní hraně jednoho z ozdobných panelů. Když se dvojice přiblížila, pokusila se zmizet, ale Tarli ji srazil špičkou meče na zem a rozšlápl ji.

„Vypadá jako standartní pozemský model,“ zabručel. „Už chápeš, jak to myslím?“

„Ta jediná zpráva za vším, co mi povídáš, zní, že mě sice docela rádi vidíte, ale byli byste mnohem raději, kdybych co nejdříve zmizel.“

Tarli spěšně odpověděl: „Prosím, neber to ve zlém. Řeknu ti jedno — zaručíme ti kolmý a chráněný start. Navíc ty nejsi naše jediná starost. Slyšel jsi někdy o bankovních ztrátách?“

Dom zavrtěl hlavou.

„Nic takového se nikdy nestalo.“

Dveře do obrovské jídelny se před nimi samy otevřely. K jídlu se jich sešlo jen osm. Velký kulatý stůl byl přeměněn v paměťový zásobník a místo něj byla po zemi prostřena klasická laothská jídelní žíněnka. Kromě Tarliho a Doma byli v místnosti ještě Joan, Keja, císař, Sharli, Hrsh-Hgn a malý rtuťovitý laothan. Za dětmi stála jejich droskská služebnice a Isaac se ostentativně postavil za Doma. Držel Iga.

„Díky,“ řekl Dom a vzal si zvířátko. „Kde vůbec byl? A kde jsi byl ty?“

„Tak jsem se rozhlížel po starém dobrém domově, šéfe. Ig se stal neoficiálním maskotem protištěnicových týmů — dokáže je fakticky pěkně rozehřát.“

Sharli zvedla hlavu a když se na ni Dom podíval, zčervenala.

Hlavní chod, hamhamští korýši, byli snězeni v tichu, když pomineme zoufalé pokusy phnobského tria, které na opačném konci haly hrálo chlong.

Chladný větřík přinášel dovnitř tiché cinkání listů z mechanické zahrady.

Císař velmi obřadně nalil sirupovitou, křišťálově čistou tekutinu, která byla zrádně příjemná na jazyku, ale o to víc pálila v hrdle. Na tlesknutí rukama zmizeli sloužící. Trio rychle dohrálo konec věty, stáhlo z nástrojů struny a vzdálilo se.

„Tak,“ začal císař. „Teď si musíme promluvit.“

„Špióni?“ nadhodila Joan a upřela pohled do své sklenice. Císař pozvedl obočí.

„Ale to je samozřejmé, má drahá,“ přikývl s úsměvem. „Támhle je například jeden — hráč na inq tam nechal Ucho, než odešel. Droskští služebníci mých dětí jsou v neustálém spojení se svou planetou, jejíž jméno je nevyslovitelné, a podávají tam pravidelná hlášení, kromě toho se celá místnost a přilehlé prostory doslova hemží špendlohlavy a štěnicemi. Dále například tenhle gentleman, který sedí po mé levici —“ rtuťovitý mužík se usmál, „—je smluvní vyzvědač. Jmenuje se Magan. Jeden z jeho mnoha úkolů je podávat o mně podrobná hlášení. V případě, že se nechovám, jak bych měl, okamžitě to hlásí. Tak kde je svět Žoliků?“ skončil náhle.

Dom přejel prstem okraj své sklenky.

„Už ti zbývá pouhých dvaasedmdesát hodin do jeho objevení,“ pokračoval císař.

„To není fér!“ řekla Keja.

„Myslím, že už mi to začíná docházet,“ odpověděl Dom pokorným tónem. „Už začínám nacházet hranice toho pojmu. Temná strana slunce…

Je to tak trochu nic neříkající protimluv, že? Možná, že se to ovšem vztahuje k nějakým jiným rozměrům?“

„Tomu sám nevěříš,“ zavrtěl hlavou císař. „A já taky ne. Svět Žoliků je singularitou v tomto kontinuu. Pravděpodobnost dává tušit, že tohle je jediný vesmír, ve kterém Žolici existují, i když najít je s pomocí matematiky neumíme. Já osobně věřím, že ta neuvěřitelná naděje, pravděpodobnost jedna ku miliónu, že budou existovat, se naskytla jen v našem vesmíru. Pro ně je ovšem život jen dalším atributem, jako hmota, nebo věk. Ne, já si myslím, že Žolici byli vůbec prvním životem, v tom smyslu, jak ho chápeme, v celé galaxii a souhlasím i s názorem, že to byli oni, kdo měl na svědomí vznik nás, ostatních civilizací. Nevím, proč s tím tak bezvýhradně souhlasím. Tak nějak mi to připadá správné.“

„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela,“ zavrtěla hlavou Keja. Císař se usmál.

„Víš, má drahá, vesmír nemá na život dost času. Podle všeho by vůbec neměl existovat. My si totiž ani zdaleka neuvědomujeme všechna pro a proti.“

Dom přikývl. „Jsme tak zvyklí na to, že život je nezbytnou součástí vesmíru,“ řekl. „Dokonce i v presadhimistických časech jsme zabydleli ostatní planety vymyšlenými bytostmi a šidili se sami tvrzením, že život na Zemi podle zákona pravděpodobnosti musel vzniknout, stejně jako vznikl i jinde. Nechtěli jsme prostě být sami.“

„A Žolici taky ne,“ vskočil mu do řeči Hrsh-Hgn a naklonil se kupředu. „Proto napomohli naději… zvětšili pravděpodobnosst.“

„Dali vzniknout životu i na jiných planetách, háček je v tom, že to museli být biologičtí géniové. Vyplnili každé ekologické místo, od chladnějších sluncí po věčně podchlazený vesmír…“ začal Dom. Pak se najednou zarazil.

Věděl o Žolicích. Hlavou mu probíhaly další věty, pluly jako ledovce na moři jeho vědomí. Vstoupily tam ze své vlastní vůle — nebo mu je tam někdo vložil?

Věděl o Žolicích všechno. Pamatoval si, jak se cítili, když zkoumali pusté planety a přitom znali vestavěnou pojistku, na kterou nakonec narazí každá rasa — omezenost svého přístupu k teorii vlastního vzniku a vývoje…

Najednou spatřil svět Žoliků a seděl jako ochrnutý. Ostatní hovořili dále.

„Temná strana Slunce — to zní docela poeticky, ne?“ řekla Keja vesele. „Co takhle Křička a Sténavý?“

„Vnitřní planety Protohvězdy Pět?“ zamyslel se Hrsh-Hgn. „Příliš horké a také moc mladé. Před desseti tissíci lety ještě neexisstovaly. Taky jssou příliš radioaktivní.“

„Mluvíš o nich, jako by byli Žolici humanoidi,“ ozvala se Keja. „Ale to přece nikdy nebylo dokázané. Nemohli by být například vápníkovou civilizací? Podívej se na creapiie.“

„A co Krysa?“

To se ozval Tarli. Rozhlédl se po jejich tvářích a pokrčil rameny.

„No, vždyť všichni víme, jak vypadají věci na té planetě. A situace s obrácenou entropií by se dala pochopit jako základ pro tu narážku o Temné straně slunce.“

„Creapiiové říkají, že žádná forma života v systému Atenalp nemůže být inteligentní,“ připomněl mu ostře Ptarmigan. „A tady v paláci už si zásadně nepřeji dále o tom světě mluvit.“

„Já si myslím, že to musí být Země,“ prohlásila Joan s přesvědčením. Císař se otočil.

„To je velmi monocentrické prohlášení. Můžeš ho nějak zdůvodnit?“

Přikývla. „Jak by ne, vždyť je to velmi stará teorie. Žolici byli humanoidi a tím myslím lidští humanoidi — Hrsh-Hgne, omlouvám se, ale ty jistě chápeš, jak to myslím — a nakonec se usadili na Zemi. To bylo ještě dávno předtím, než se z nás stalo alespoň něco jako opice. Nakonec se s námi zkřížili. Na to ukazují všechny indicie. Mnoho jiných ras si myslí, že Žolici byli lidé. Země byla jediná planeta, s výjimkou domovské planety creapiiů, jejíž obyvatelé byli schopni přistát na vlastní oběžnici… za třetí, pozemšťané jsou rasa, která by se klidně pustila do stavby takových věcí, jako jsou Řetězové hvězdy nebo Střed vesmíru jen proto, aby prostě dokázala, že to dokáže. A nakonec je třeba si uvědomit, že Země je sídlem Žolického ústavu, který prakticky ovládá celou planetu. Polovina ředitelů správní rady Země je také ve výkonném výboru Ústavu. A je známá teorie, že celý ten podnik vede klika čistokrevných Žoliků, jako mazaný ochranný projekt, který se má údajně zabývat průzkumem Žoliků. Podnikli z jakýchsi podivných důvodů několik útoků na Domův život. Nestojí o to, aby svět Žoliků našel někdo jiný, než oni.“