Terry Pratchett - Temná strana slunce

O pět minut později se otevřela malá dvířka na protější stěně jídelny a dovnitř se po špičkách vplížilo děvče. Bylo malé a tmavé, stejně jako Tarli. Dom se na ni usmál. Dívka se začervenala a pomalu, s očima upřenýma na Doma, postupovala k vznášejícímu se stolu.

Naplnila si malý talířek drobnými pečenými rybkami a sedla si na opačný konec stolu. Dom si ji prohlížel. Zdálo se, že děvče v ranním světle jakoby září. Vypadalo to téměř nadpřirozeně. Záře ji sledovala, takže když například pohnula rukou, zůstala za ní ve vzduchu jemná nazlátlá čmouha. Byl to zřejmé nějaký elektrofyzikální jev, ale působil velmi přesvědčivě.

Jedli mlčky v tichu, rušeném jen obrovskými starými hodinami, odtikávajícími standartní čas.

Nakonec se Dom odhodlal. „Mluvíš dženglikem? Diwakem Linackých Komerksů? A co droskštinou? — upaquaduct, é, lapidiquak, nunquakkuquc quipadukkuadikquakak?“

Nalila si malý šálek kávy a usmála se na Doma. Dom v duchu zasténal. Droskština mu dělala dost potíží, ale nějak si s ní snad poradí. Připravil si hlasivky a hrtanovou příklopku ke konečnému testu.

„Ffnbasshs sFFshs — frs Sfghn Gss?“

Její další úsměv mu připadal jako zbytečně škrobený.

Zatleskala rukama. O chvilku později vycítil, že kousek za ním někdo stojí.

Vedle jeho židle stál obr. Pár malých štěrbinovitých očí ho nevzrušeně pozoroval z přední části malé hlavy umístěné na těle, širokém stejně jako vysokém, což znamenalo skoro dva metry. Stvoření na sobě mělo koženou zástěru, pokrytou známými hranatými vzory v červené a modré. Za pasem měl tvor nastrkánu celou sadu nejrozličnějších nástrojů. Byl to drosk — a hodně starý — takže to byla samozřejmě inteligentní samička. Jestli v paláci bývali nějací samečkové, byli teď pravděpodobně v úhledných balíčcích v mrazáku.

Dívka zazpívala řadu zvonivých tónů. Rudé oči v malé hlavě zamrkaly.

„Princezna říká, co vy říkáte?“

„Pokoušel jsem se jen být společenský,“ odpověděl Dom. „A vy jste kdo?“

Obryně si vyměnila s dívkou několik rychlých vět a pak řekla: „Já jsem její tělesná strážová a pokojská.“

„To musí být velmi ekonomické.“

„Lady Sharli říká, vy pojedete na vyjížďku?“

Aniž čekala na jeho odpověď, zvedla ho droskyně jednou rukou ze židle. Ig se probral a vycenil na ni zuby, ale pak začal spokojeně pobrukovat, když ho obryně zvedla druhou mocnou tlapou a něco na něj zabručela. Močálový Ig několikrát pomalu zamrkal, pak se rozběhl po ocelově tvrdé paži a usadil se droskyni na hlavě.

Sharli už kráčela velkým patiem před halou. S účastí se podívala na Doma, kterého jí její osobní strážkyně hodila k nohám jako obyčejné zavazadlo. K Domovu údivu dívenka dupla nohou — ani jeho matka se totiž k něčemu takovému ve svých záchvatech špatné nálady neutíkala — a pohro-zila obryni drobným prstem. Droskyně se jí uklonila. Pak pomohla Domovi na nohy.

Opodál držel robot za uzdy dvě zvířata — Dom ještě v životě koně neviděl, s výjimkou toho páru, který musel s politováním vrátit v den své inaugurace. Tohle ale byli laothští koně. To znamená roboti.

Jeden z podkoních pomohl Sharli do sedla zvířete, které bylo z pískovaného hliníku. Otěže byly vytvořeny z jakéhosi proplétaného kovu, ozdobené drahokamy a rolničkami.

Domův kůň měl barvu leštěné mědi. Když Dom vylezl do kontrolního sedadla, obrátil k němu kůň hlavu, podíval se na něj mnohoplošnýma složenýma očima a prohlásil: „Umíš vůbec jezdit, kámo?“

„To nevím, nikdy jsem to nezkoušel.“

„Dobrá, tak to raději nech na mě, ano?“ ušklíbl se kůň a zahrabal nohou.

„Proč dávají do koně mozek robota páté třídy?“ zeptal se Dom, když vyšli branou z paláce. Droskyně jim poklusávala v patách.

„Mě tady mají pro hosty. Bez trochy inteligence se s některými z nich těžko domlouvá,“ odpověděl kůň konverzačním tónem. „Vy jste ten chlápek, který má objevit na nebi to bůhvíco?“

„Jo. Setkal jsi se někdy s Pátou třídou registrační značky TR-3B4-5?“ zeptal se Dom.

„Myslíte toho? Programovali nás společně. Poslali ho sloužit nějakému prezidentíčkovi na jakési zaostalé planetě a já skončil tady.“

„Hned jsem si myslel, že bys mohl mého Isaaca znát. Máš stejný způsob řeči,“ přikývl Dom.

„Být koněm zase není tak špatné,“ pokračoval kůň a pohodil hlavou. „Musí se mnou slušně zacházet na základě toho, že my pětky jsme řazeni do skupiny lidských bytostí.

Pravidelně vás prohlédnou a dostanete tři pravidelné energetické dávky denně… říkal jste něco?“

„Přemýšlím,“ zavrtěl Dom hlavou, stiskl rty a rozhlížel se po okolí.

Na Laothu nic nerostlo. Planeta byla sterilní. Přistávající lodě procházely složitou dekontaminační kontrolou a návštěvníci byli zbaveni všeho kromě bakterií nutných k provozu jejich vlastních těl. Atmosféra byla na Laoth dovezena. Ekonomický svět, založený na výrobě elektronických zázraků, si nemohl dovolit ani jeden jediný virus na špatném místě.

Jenže holý svět byl naprosto nelidský. Proto už kdysi jiný císař Ptarmigan, první z celé dynastie, začal budovat zahradu…

Celé akry umělých rostlin, zakořeněných v neplodném prachu, byly mrtvější než sama mrtvola, ale stejně jako mrtvola se hemžily drobným životem.

Elektroničtí lidé byli životní skutečností. Pětina humanoidního obyvatelstva planety byla kovová. Jenže elektronická příroda — to bylo trochu něco jiného.

Mohutné měděné stromy působily pokřiveně a rozložitě jako duby a jejich větve nesly chomáče listů se selenovými články, které tiše cinkaly ve větru. Kolibříci — samozřejmě elektroničtí — poletovali kolem stříbrných květů, kde bzučely malé zlaté včely a nasávaly zásobu energie do droboučkých akumulátorků, aby se pak mohly vrátit do svého dokonale ukrytého temného hangáru. V malém potůčku, bohatém na minerály, který se klikatil zahradou, sálo rákosí ze dna kovy a vyhánělo jasně sírové květy. V hloubce sebou mrskal zinkový pstruh a v jezírcích se otvíraly hliníkové lekníny, jejichž okvětní plátky se podobaly prstům.

Koně proběhli mezi stromy a pokračovali po cestičce vysypané štěrkem. Po obou stranách se kývaly záhony kovových květů. Sharli ho vedla k malému pahorku, kde vyvěral pramen a padal z vysokého skalního prahu do temně modrého jezírka. Mezi záhony zlatých lilií stála malá pagoda.

Tam si Sharli sedla, poklepala rukou na sedadlo vedle sebe a obrátila se k obryni.

„Lady Sharli ona říká, abys ty vyprávěl o sobě,“ řekla droskyně. Vyhazovala do výšky šedesáticentimetrový nůž a chytala ho za čepel.

Dom tedy vyprávěl. Vždycky, když obryně překládala, Dom se na chvíli odmlčel a tak měl dost času sledovat při práci malého mosazného pavouka, který vylezl z jakési pukliny nad nimi. Pavouk zaujal určitou polohu na kovové větvičce a z té se zhoupnul na sousední větévku.

Sharli byla dobrá posluchačka, ovšem možná také obří droskyně byla dobrá překladatelka. Dívenka napjatě vzdychala, když jí popisoval boj v Bance, a smála se a tleskala a nechávala přitom kolem sebe ve vzduchu nazlátlé čmouhy, když jí vyprávěl, jak uprchli s pomocí slunečních štěňat.

Pavouk upevnil pavučinu na proutek a zhoupl se na další větévku.

„Princezna se ptá, jestli jsi se nebál?“