Terry Pratchett - Temná strana slunce

Dom si představil až stroze praktická obydlí na Protitoči. Jediná skutečně nezávadná ozdoba byl znak sadhimistů a možná ještě Jedno nařízení v patřičném rámu. Dokonce ani elektřina nesměla proniknout dále než do kuchyně. A Sabalosova rodina byla bohatá — ve skutečnosti tak bohatá, že si prostý život opravdu mohla dovolit. Ať už tenhle pokoj patřil komukoliv, byl jeho majitel buď chudší, nebo by vedle něj vypadali jako žebráci.

Vedle ucha cítil něco teplého a když se otočil, našel Iga, který se pohodlně stočil na spacím poli. Stvoření otevřelo jedno oko a spokojeně zapředlo.

Dom se neohrabaně zvedl ze spacího pole lůžka a poměrně tvrdě došlápl na zem. Přitažlivost byla o něco větší než na Protitoči.

Roztáhl závěsy a uviděl slunce, zploštělé lomem světla, které se právě nořilo za nepravidelný obzor. Bylo chudokrevně zarudlé. Kolem okna proletělo třepetavým pohybem něco malého, našlo otevřenou část a s vrčivým zvukem vletělo dovnitř. Dom zahlédl kovový lesk křídel, když hmyz zakroužil kolem světla a rozmazaný kroužek jeho vrtule. Byla to laothská můra. To slunce venku, to bylo Tau Ceti, a zapadalo bledé, protože atmosféra neobsahovala téměř žádný prach. Byl pyšný sám na sebe.

Bronzové dveře na vzdáleném konci místností se otevřely a dovnitř vešel Isaac.

„Maucta, šéfe,“ řekl unaveně. „Jak se cítíte?“

„Plíce mám, jako kdyby se mi v nich někdo přehraboval pohrabáčem,“ odpověděl Dom žalostným hlasem. „Poslední, co si pamatuju, je bludiště na Mínosu.“

„Přesně. Našli jsme vás u vchodu a půlku hrudníku jste měl promáčknutou dovnitř. Ten váš Ig kvičel, že mohl prasknout.“

Dom se posadil. „U vchodu do Labyrintu? A jak jsem se tam dostal? Moment! Podívali jste se do středu?“

Robot přikývl. „Jasně, ale to byly naše středy, chápete. Takže další pokus?“ Dom mu popsal, co se stalo.

Isaac řekl: „Vaše babička dorazila těsně po tom, co se to stalo. Hrsh-Hgn a já — no, my jsme si mysleli, že umíráte a Opilá je nejrychlejší loď široko daleko.“

„No dobrá. Ale tohle není Protitoč.“

„Zastavila tady, abyste se podrobil léčení. Ona totiž samoobnovovací schopnost té nynané břečky není nekonečná.“

„No ano, ale tohle je vlastně tvůj domov, že?“

Isaac zrozpačitěl. „Já jsem občan galaxie, šéfe. Jinak máte pravdu, tohle je to staré dobré místo. Soudílna č. 3, tovární komplex devatenáct, tam jsem přišel na svět.“ Rozhlédl se pokojem. „Promiňte, nikdy jsme se sem dovnitř nedostali. Mezi námi, vůbec se mi to nelíbí. Věřil byste, že jsem jediný roby v celém domě?“

„Ale dej pokoj, vždyť tady musí být nějaké služebnictvo!“ řekl Dom a začal se rozhlížet po nějakém oblečení.

„Jasně. Jenže jsou to lidi. Fakt nelžu, sáhibe!“

Dom na něj užasle zíral.

„A jeden z nich mi řekl ‚pane‘! V mém prostředí si člověk, který řekne robotovi ‚pane‘, koleduje o ránu do zubů.“

„Uklidni se a najdi mně nějaké šaty. Rád bych si to místo prohlédl dřív, než se mi přestane zdát.“ řekl Dom.

Vyšli z pokoje a pustili se širokou chodbou, pokrytou v celé šíři přepychovým kobercem. Isaac vedl Doma několika obrovskými sály, přecpanými nábytkem, až nakonec dorazili k rozměrným postříbřeným dveřím. Dva muži v zlatohnědé livreji dveře spěšně otevřeli a postavili se do pozoru, když dvojice procházela kolem. Dom slyšel, jak se Isaacovi z hrdla line tiché mechanické vrčení.

Místnost, do které vstoupili, vyplňoval z větší části kruhový stůl, v jehož středu byl volný prostor. První, koho zachytil Dom pohledem, byla Joan; působila jako středobod síně, ostatně tak tomu bylo vždy. Na sobě měla dlouhou róbu v kombinaci hluboké černé a purpurové a na hlavě černou paruku, která jí dokonale ladila s pletí. Maličko se na něj usmála. Vedle ní seděl vysoký rozložitý muž, který se vnějším vzhledem blížil droskům; Dom v něm poznal císaře Ptarmigana. Vedle něj seděla Keja, která se už zvedala ze svého místa, aby oběhla stůl a Doma přivítala. Na místě po jejím boku seděl mladík zhruba Domova věku a zamyšleně Doma pozoroval. Zbytek míst u stolu byl obsazen obvyklou směskou ředitelů správní rady a starších zástupců planetárního vedení.

Keja Doma objala a políbila.

„Já věděla, že se tady ukážeš! Dome, ale ty jsi zelený…“ užasla najednou. „Byl jsi na lovu?“

„Tak nějak,“ odpověděl jí lakonicky.

„Pojď, sedni si, právě jsme začali večeřet. Tarli, můžeš si přesednout? Když se trochu srazíte, vešel by se sem i Isaac,“ dodala vesele.

„Jasně,“ odpověděl mladík a vesele se na Doma ušklíbl.

„Já, madam? Večeřet s lidmi?“ řekl Isaac chladně a upřeně zíral na olivrejované muže, stojící kolem stěn.

„Jen se nestyď, my jsme tady jeden jediný velký integrovaný obvod,“ usmála se na něj Keja.

Dom se naklonil k robotovi a zamumlal: „Sedni si a tvař se příjemně, nebo tě osobně rozeberu a použiju k tomu ruce, nohy, zuby a nehty.“

Skončilo to tak, že Dom seděl mezi císařem, který ho, než se obrátil zpět k Joan, s vybraným taktem přivítal, a Ke-jou. Mnozí z přítomných pozorovali Doma s očividným úžasem. U stolu sedělo několik phnobů a Hrsh-Hgn začal až podezřele přátelsky syčet na jednoho z velmi důležitě vyhlížejících alfa-samečků.

„A takhle večeříte vždycky?“ zeptal se Dom.

„Jistě,“ odpověděla Keja. „Ptarmigan je nejraději, když má lidi na očích.“ Pozvedla prst a sloužící se dali do pohybu.

„Poslyš, Kejo, jak jsem tady dlouho?“

„Od včerejší noci. Začínáš být velmi proslulý, bratříčku. Podle Ptarmigana tě hledá polovina celé galaxie. Říká se, že právě ty nás máš všechny dovést ke světu Žoliků. Co myslíš, že tam najdeme?“

„Jak to zatím vypadá, tak to asi bude nějaká zatraceně velká bomba.“ Všiml si, jak se otřásla. „Promiň, tak jsem to nemyslel. Tak proslulý, říkáš, ano?“

„Na oběžné dráze je několik lodí, nejvíc z nich z Nové Země nebo z Celé Galštiny. Většina z nich tam dorazila v poslední hodině. Ptarmigan je kvůli tomu velmi rozzlobený. Já tomu všemu tak docela nerozumím, ale jedna věc je jasná — všichni by tě chtěli unést. Je to pravda, že nejpozději do pěti standartních dnů objevíš svět Žoliků, ať se děje, co se děje?“

„No asi ano. Ale jak je možné, že to všichni vědí?“

„Ty ses s tím přece nijak zvlášť netajil, nebo ano? Jsou v tom samozřejmě namočené i US. Ptarmigan dokonce musel posílat každou hodinu speciální oddíly, aby sbíraly a lovily veškerý mechanický výzvědný hmyz, který kdekdo neustále shazuje na palác. Jeden se dokonce dostal do kuchyně a otevřel dveře trouby právě ve chvíli, kdy se tam dopékalo souffle! To už přesahuje všechny meze!“

„Je jedna z těch lodí creapiijská?“

„To nevím.“

Tarli se nahnul přes svou mladou macechu a přikývl. „Velmi se omlouvám, Dome, ale vyslechl jsem část vašeho rozhovoru —“

„Ty taky musíš slyšet všechno,“ prohlásila Keja škrobeně.

„— a chtěl bych ti říct, že jedna z těch lodí je skutečně creapiijská čtvercoloď VMFTL, domovský přístav Řetězové hvězdy.“

„Tak z Řetězových hvězd? No nazdar.“ Najednou ho něco napadlo a ruka mu vyletěla k opasku. „Kejo, měl jsem takovou malou lahvičku…“

„Je v bezpečí. Moje služebná říká, že jí jeden z mužů od bezpečnostního sboru tvrdil, že v té lahvičce je Voda života. Ne že bych vyzvídala, chápeš—?“