Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Jasně. V posledních dnech jsem byl několikrát málem zabit, vyčerpal jsem se v Bance, hodinu jsem dýchal pod vodou, k výstupu na oběžnou dráhu jsem musel využít poměrně odpuzující způsob a zaplaval jsem si na povrchu hvězdy. Jo a abych nezapomněl. Taky se mi podařilo vyjít z mínosského Labyrintu, přestože jsem měl hruď prolomenou dovnitř. Život je jediný pestrobarevný kolotoč. Někdo by měl co nejdřív začít psát můj životopis, dřív než bude pozdě!“

„Zkus támhle toho,“ řekla Keja a ukázala na člověka sedícího na vzdálenějším konci stolu. Dom poznal zjizveného muže a jeho otlučeného robota.

„To je Charles Sub-Lunar, že? Ten, kterému se říká Renesanční muž?“

Keja viděla, že se na ně muž i jeho robot dívají. Pozvedla proto svou sklenici mírně jejich směrem a usmála se. Domovi pak nenápadně řekla: „Ano, to je on. Expert na Žoliky. A historik. Jeho poezie taky není špatná. A víš, že to byl právě on, kdo rozluštil jazyk Žoliků?“

„Básník a šílený počítač,“ citoval Dom.

„Ano, i když on není ve skutečnosti šílený. Nevím, se kterým básníkem to tenkrát spolupracoval. Jeho sluha je taky fascinující, nemyslíš, se všemi těmi jizvami? Dome? Dome!?“

„Hmm, ano,“ odpověděl jí nakonec Dom pomalu. Zamyšleně otáčel v prstech nožičkou své vinné sklenky. „To je skutečně legrace, když si vytvoříš podobu člověka… Rád bych si s ním promluvil. Omluv mě.“

Dom opatrně procházel kolem stolu, ale nebyl opatrný dostatečně. Joan ho chytila za ruku — zdánlivě lehce, ale za tím stiskem byla dokonalá znalost anatomie a nervových center.

„Dobrý večer, vnoučku. Jak se zdá, pohyboval jsi se v posledních dnech ve velmi špatné společnosti. Ways je hlavní mordýř Žolického ústavu.“

Dom si povzdechl. „No dobrá, babi. Předpokládám, že ses mně přehrabovala v myšlenkách.“

„No, byl jsi v bezvědomí a mně to samozřejmé připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě.“

„No samozřejmě.“

„Nechovej se jako hlupák, takový je skutečný život. Wayse zná každý bezpečák v celém vesmíru. Jednou se pokusil zabít zástupce ředitele Univerzální Smrti, věřil bys tomu? Je to robot s připojeným okruhem a instinkty zabijáka. Vidím, že máš pořád ještě tu bahenní obludku.“

„Strávil nějakou dobu s Waysem. Myslím, že je v něm bomba, nebo něco takového,“ usmál se Dom. „Ale s tím bych si moc hlavu nelámal.“

„Ty si myslíš, že jsi nezničitelný. Nevsázej na to a taky na to nehřeš,“ varovala ho Joan. Na Iga vrhla napůl pátravý a napůl nepřátelský pohled.

Císař zvolna vstal a zazvonil malým černým zvonkem. Stolovníci se začali pomalu zvedat a odcházet. Dom viděl, jak se Sub-Lunar a jeho sloužící vmísili do davu.

„Co se stane teď? Pokud tomu rozumím, tak všichni čekají na to, co udělám já.“

„Chceš objevit svět Žoliků?“

Většina stolovníků už odešla — císař se jim uklonil a tak se rozloučil s těmi, kteří ještě seděli kolem stolu. Na druhé straně velké jídelny se bavili Isaac a Hrsh-Hgn s Tarlim.

„No, já myslím, že ano,“ přikývl Dom. „Já už skoro… už se mi to začíná více méně rýsovat. Ona to totiž není planeta. Tedy, chtěl jsem říct… může to být planeta, ale… no podívej, Protitoč je planeta s pravidelnou oběžnou dráhou, s kyslíkovou atmosférou, magnetickým polem a tak dál, ale Protitoč je současně svět a kultura.“

„Chápu,“ přikývla pomalu Joan. „Ale hrozně by mě zajímalo, kde to může být?“

„Zbývá mi necelých pět dnů, což samozřejmě vylučuje většinu míst mimo náš kulový životní prostor. Myslím si…“ Dom se zarazil. „Ty ze mě taháš informace.“

„Jen pro dobro Protitoče. Nechci, abys našel svět Žoliků a pak tě o něj připravil nějaký dav šílenců. Ty se přece o politiku nestaráš. Povídám ti, že tohle, pokud bychom to správně využili, by bylo největší výhrou Sabalosovy rodiny.“

„To myslíš vážně?“

„Jistěže to myslím vážně.“ Vstala. „Promluvíme si o tom později. Jdeš se podívat na Maškarádu?“

„To musíš!“ přemlouval Doma Tarli. „Je to zvláštní představení. Sub-Lunar ho napsal na lodi, když se sem vracel. Otec se po večeři rád trochu pobaví.“

Dom zpočátku představení nepovažoval za nijak zvlášť zábavné. Byla to satirická parodie na pozemsko — zahraničně planetární politiku, což bylo vždycky vděčné téma a bylo zasazeno do období časného Řecka. Všichni herci měli masky v nadživotní velikosti, posázené drahými kameny. Sbor se skládal z robotů.

Pak ale Doma příběh zaujal.

Hlavním hrdinou byl prezident Pan, s křivýma kozíma nohama, vybavený samozřejmé nezbytnými rohy a píšťalou. Stalo se to potom, kdy došlo k jakémusi obchodnímu jednání s Prvním sirijským bankou, který byl představován velkou stříbrnou koulí na nožičkách.

Banka řekl: „TAKŽE TY MYSLÍŠ, ŽE SE TEN MUŽ DOKÁŽE UBRÁNIT TOMU, ABY HO NEVYSTRNADILI ROBOTI?“

Pan chvíli poskakoval po jevišti: „Jistěže. Jaký robot by dokázal dělat věci za mě? Dál než k první třídě se nikdy nedostanou, abys věděl.“

Sbor: „Brekekekex, kvaarr, kvaarrtál!“

Pan: „Ale poslyš, kdo je vlastně ten unavený cestovatel?“

Na jevišti se objevil další herec. Byl celý nápadně, přímo zářivě zelený. Potácel se pod společnou váhou páru okřídlených sandálů, které pelichaly a trousily za sebou stopu z peříček, obrovského gumového meče a neméně velké láhve na vodu. Na jednom smaragdově zeleném rameni mu seděl tvor, který by musel být noční můrou všech vycpavačů — směs skleněných bulev, peří, chomáčů srsti a zcela nesmyslně rozmístěných drápů.

Pan: „Dobrý bože! Co děláte s tím špatně sestaveným pitvorem?“

Poutník: „To není žádný pitvor, to je můj domácí mazlíček.“

Pan: „Právě o něm jsem mluvil! Co si přejete, poutníku? Tak ven s tím, abychom mohli pokračovat ve hře.“

Poutník se krátkozrace rozhlédl po jevišti a pak upřel oči do hlediště.

„Hledám svět Žoliků,“ zamumlal.

Pan řekl: „Zkus Zemi. A na Nové Zemi je to taky samý vtipálek. Ach ták! Ty myslíš tamty Žoliky! V tom případě vari! Ti přece neexistují, nebo snad ano?“

Banka: „KAŽDÝ PŘECE VÍ, ŽE SE PŘESTĚHOVALI DO SOUSEDNÍHO VESMÍRU —“

Pan „— tak proč se nepodíváš na temnou stranu slunce?“

Poutník: „U všech všudy, ano! Temná strana slunce, říkáš? Hned se tam vydám.“ Pomalu se odšoural z jeviště.

Druhého dne ráno se Dom probudil v ložnici, která na něj svým bohatstvím téměř zapůsobila, opláchl se ve zlatém umyvadle a vydal se do jídelny. Ke snídani přišel pozdě. Většinu noci strávil v neplodném hovoru s Joan. Došlo k hádce, když Iga odnesli do laboratoře a prozkoumali. Bez ohledu na očividný strach malého zvířátka se v něm pokoušeli najít jakoukoliv ukrytou zbraň či nástrahu. Nenašlo se nic, ale Ig, schoulený na Domově rameni, byl od té doby až nezvykle tichý.

Sub-Lunarovi přišel hned po představení bleskový hovor ze Země a vzápětí po něm odcestoval.

V jídelní hale byl prostřen rozlehlý létající stůl, doslova přeplněný zakrytými mísami. Dom tiše přešel po vysokém koberci a zvědavě nadzvedával poklopy. Na jedné míse byly rozložené kousky jakési růžové uzené ryby, na druhé objevil napůl obranou trosku kančí hlavy. Na další bylo jen ovoce. Jako správný protitočan se nakonec rozhodl pro růžovou rybu a usadil se s talířem na jeden konec prázdného stolu. Jen tak z čiré zvědavosti zvedl víko velké teriny a spěšně ho zase přirazil. Jak bylo vidět, snažil se císař zavděčit i droskským hostům.