Terry Pratchett - Temná strana slunce

Úder ani nepostřehl. Necítil nic, stačil jen zahlédnout slabý zelený záblesk. Hrudní plát, který držel v rukou, se prostě a jednoduše rozpadl na dva kusy. Neutěšilo ho, ani když viděl, jak se zbytkové částečky pole ztrácejí v zemi.

„Rozsekám tě,“ prohlásila Sharli. „Kousek po kousku. A začnu tím, co nejvíc přečnívá!“

Linka, kterou mu hrot meče narýsoval na předloktí byla slabá jen proto, že dostatečně rychle zareagoval.

„Tvrdil jsi, že den tvé smrti ještě nenastal,“ procedila mezi zuby. „Já bych si tím na tvém místě tak jistá nebyla!“

Dom zamrkal a zavřel oči. Čepel ho zasáhla přímo do krku. Otevřel oči a když si s přihlouplým výrazem začal krk ohmatávat, cítil na sobě její pohrdavý pohled.

„Jen počkej, až s ním zkusíš pohnout! Udeřila jsem tě na plocho, hlupáku!“ prohlásila, přistoupila k němu, postavila se na špičky a uštědřila mu hlasitý políček. „Ty nafoukaný, neotesaný, divošský kluku!“

Zapotácel se, nohama chvilku bojoval o záchytný bod na okraji jezírka a nakonec spadl do vody po třetí. Vynořil se, zatřásl hlavou a zalapal po dechu. Sharli, třesoucí se vztekem, na něj namířila hrot meče.

„Jestli je mrtvý, kluku, jestli je mrtvý…“ sebrala se země kovový kámen a neohrabaně se pokusila Doma zasáhnout do hlavy. Když se znovu vynořil nad hladinu, viděl už jen malou postavičku na mechanickém koni mizet mezi stromy.

Dom počkal, dokud z něj neokapala většina vody, pak se natáhl na umělý štěrk, pomalu osychal a pozoroval při tom mravence. Vyrojili se zdánlivě odevšad a teď se radili nad odseknutou větví. Se zájmem pozoroval, jak se větev najednou hladce rozpadla na dva menší kusy, a už ho ani příliš nepřekvapilo, že při tom zahlédl ostré modré záblesky elektronické pily. Menší kus větve odtáhla skupina mravenců k nedalekému stromu, v jehož kmeni se náhle otevřela nákladová branka.

Dom zvedl gravitační sandály a šammeč a vydal se nazpět ke koni. Ten na něj vrhl soucitný pohled, ale neřekl nic. Zamyšleně se vydali nazpět k paláci.

Vysoko na pahýlu větve se zatím jako zázrakem objevil malý jeřáb a zvedání větve začalo. Záchranný opravárenský tým se dal do práce. Ještě výše, kde silikonové listy pily slunce a zvonily ve slabém vánku, pozoroval lhostejně mravenčí pracovníky jiný hmyz. Místo očí měl kamery a nebyl vyroben na Laothu.

Toho podivného brouka zase na oplátku pozoroval pavouk a myslel na elektrické výboje.

„Dále.“

Dom se opřel do dveří.

Tarli ležel na břiše a četl. Zvedl hlavu a usmál se. „Pojď dál!“

Dom s rozpačitým výrazem vešel dovnitř a odložil gravitační sandály na lůžko.

„Jsou tvoje,“ řekl. Tarli si je zamyšleně prohlížel.

„Ano,“ řekl dost pochybovačně a vypnul kostku.

„Mně pomáhala přitažlivost a taky jsem nebojoval podle pravidel a, no…“ vypravil ze sebe Dom stísněně.

„Jsi celý promočený,“ řekl Tarli. Zatleskal rukama. Z jednoho rohu místnosti se vyřinul proud vlahého vzduchu, za ním se objevila mladá droskyně. Tarli jí vydal příkazy, které se týkaly oblečení a ručníku, a ona zmizela jen proto, aby se vzápětí vrátila se vším potřebným.

„Máte tam u vás nějaká, hm, přísná pravidla o ukazování nahého těla?“ zeptal se Tarli. „Jestli ano, tak támhle je umývárna.“

Dom odmítavě zabručel a stáhl si promočenou košili přes hlavu.

„Já jenom, že my jich tady máme požehnaně. Dobrá, Chaquaduco.“ Zatleskal znovu rukama a uklánějící se postava zmizela.

„To je skvělé! Přenos polí? To by babička v domě nikdy nedovolila. Tvrdí, že je to nestydaté plýtvání energií.“

Tarli zvedl ruku. „Indukční odpor se zesiluje těsně pod pokožkou. U nás je to tradice. Dělá to skvělý dojem na hosty. Chytej!“

Dom zachytil pás z dračí kůže a sepnul jím volné hedvábné roucho, zdobené složitým žlutošedým vzorem. Laothan otevřel bohatě zdobenou skříň a z ní vytáhl malou verzi šammeče.

„Počkej!“

„To je jenom koto. Čistě obřadní. Prosím, vezmi si ho. Když už kvůli ničemu jinému, tak alespoň proto, že když si ho nevezmeš, je to smrtelná urážka. Musel bych s tebou bojovat znovu a to ostrým mečem a bez ochranného oděvu. A ještě předtím bych tě to musel dokonale naučit.“ Pak vrhl koutkem oka pohled na Domův krk. „No, ale jak jsem slyšel, dostal jsi taky svou lekci?“

Domova ruka vyletěla ke krku, několikrát zamrkal a nebylo to jen bolestí.

„Tak mám dojem, že se dívky na Laothu baví i jinými věcmi, než je obyčejné aranžování květin,“ zabručel.

Tarli se vesele ušklíbl. „Ani se moc nepleteš. Nejbližší květiny, o kterých vím, jsou na první sousední planetě našeho systému a to je Kšípek. Největší z nich jsou pohyblivé růže — těm, když je potřebuješ přistřihnout, musíš nejdřív nasadit dvojitého nelsona.“

„Vsadil bych se, že v tom je určitě dobrá.“

„Asi ano. Ona je první na seznamu bojovníků šamboje u nás a na tom je pět set skvělých šamuriů.“

Dom opatrně přejel prstem po čepeli kota a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Například ve střelbě z luku jsem lepší já. Ona nemá potřebnou trpělivost. Tam je Sharli na seznamu až někde na třináctém místě.“

„Je něco, v čem není dobrá?“

„No, máme ještě třetí národní sport, nebo zábavu.“

„A jakou? Porážení prasat? Drcení kamenů holou pěstí?“

„Ne. Mikroobvodové návrhářství. To je umění, rozumíš. Ale teď pojďme, je čas k jídlu.“

Cestou do jídelny Dom skutečně žasnul. Byli na Laothu, na planetě, kde se vyráběly nejdokonalejší vesmírné lodě a umělé mozky páté třídy, které byly považovány za mozky homoidní úrovně, a přitom tady kromě koní a mechanické zahrady zatím nezahlédl jediného robota. Laothané, jak se zdálo, nebyli nijak dychtiví obklopovat se vlastními výtvory.

Když procházeli chodbou obloženou deskami z lakovaného dřeva, obrátil se k němu Tarli. „Otec se cítí velmi dotčený.“

„Kvůli mně?“

„No, řekl bych, že nepřímo. To není tím, že jsi sem přiletěl — otec má rád návštěvy a hosty. Je to tím, že se tady začínají objevovat i ti nezvaní. Jak dlouho to ještě má trvat, než najdeš svět Žoliků?“

„Od dnešní půlnoci už mi budou zbývat jen tři dny.“

„A napadá tě něco?“

„No, něco ano,“ odpověděl Dom neurčitě.

„To doufám,“ přikývl Tarli. „Na oběžných drahách kolem naší planety teď krouží padesát lodí a všechny čekají na to, co uděláš. Některé z nich jsou dokonce opatřeny těžkou výzbrojí. Země sem vyslala celou flotilu. Je tady dokonce válečná loď z Celé Galštiny — myslím si, že je to jediná, co mají. Až je dovedeš ke světu Žoliků, dojde podle mě k pořádné mele. A abych ti řekl pravdu, víš, co dělá otci největší starosti…?“