Terry Pratchett - Temná strana slunce

Hrsh-Hgn si odkašlal. „Rád bych poukázal na to, že sstejné teorie se vysskytly u phnobů, drossků, creapiiů, tarquínů, lžičníků a mnoha dalších. Každá rassa vidi ssebe ssama jako Žoliky. Creapiiové říkají — kdo by mohl nassbírat tolik vědomosstí, aby dobyl sstřed vessmíru? Phnobové říkají, kdo, když ne phnobové, by dokázal tak dokonale posstihnout vessmírný celek a na základě toho sstvořit něco tak dokonalého, jako jssou řetězové hvězdy? Lžičníci zasse říkají, copak někdo jiný než my by dokázal reimtole na grampede a posstavit Labyrint? Tarquíni šíři po celém vesmíru teorii, že kdo jiný než —“

„Má pravdu,“ přikývl císař.

„V celém vesmíru je jen jediné Slunce,“ řekl Dom.

Pozorovali ho, jak jak zápasí se svými myšlenkami.

„Je to jednoduché,“ řekl a užasle se rozhlédl po jejich tvářích. „Hvězd je nekonečně, ale to pravé Slunce, ta rudá jasně zářící věc — to je inteligentní bytost.“

Bylo to tak neuvěřitelně blízko. Dokázal zrakem proniknout jejich těly, daleko za stěny místnosti, do pestrého a kypícího světa dvaapadesáti známých ras, a tam uvnitř, viditelný jako žloutek volského oka, se rozprostíral svět Žoliků, ležící na Temné straně slunce.

Napadlo ho, jestli mu ty myšlenky někdo podstrčil, ale nakonec došel k tomu, že ne. Mohl poskytnout jasný řetěz logických úvah a závěrů. Všechny jednotlivé nitky se najednou spojily, přesně jako dokonale postavená rovnice v matematice pravděpodobnosti.

Myslel si, že jeho otec zcela vědomě kráčel vstříc smrti, tak jak by to měl udělat každý dobrý p-matematik. Jenže jeho otec chtěl zároveň…

V tom okamžiku zaslechl vlhké zasyčení. Něčí hlas řekl: „Tak to je opravdu moc špatné.“ Ve dveřích se objevila postava.

Ways zamračeně nahlédl do ústí svého vlastního molekulárního termopalu a postoupil o kus do místnosti.

„Dobrý večer, Vaše Eminence, i vám, přítomní hosté. V takovýchto chvílích bývá zvykem, že někdo klidně a bez vzrušení zavolá stráže.“

Stěny zmizely. Po Waysovi vystřelili současně tři strážní a vzápětí zmizeli v obláčcích světlem prozářeného prachu.

„Podstatou molekulárního termopalu je malý matrixový generátor, který může, za velmi výjimečných okolností, vytvořit můstek a obrátit pole,“ řekl Ways. „Obávám se, že to se stalo právě teď.“

První se vzpamatoval Císař. Dolil si víno, pozvedl sklenici k Waysovi a škrobeně se usmál.

„Mohl byste mi vysvětlit, jak jste se dostal dovnitř?“ zeptal se. „Měl bych asi obnovit náš poplašný systém.“

„To v každém případě. Přistál jsem se svou lodí přímo na terase. Obávám se, že většina vašich poplašných zařízení selhala.“

„To máte opravdu štěstí,“ řekl Ptarmigan opatrně.

„Mě už tak postavili. Vy jste mě ve skutečnosti postavili.“

„Aha, jistě. Štěstí jako elektronická funkce. Pamatuji si, že jsem ty plány sám revidoval. Škoda, že mě v té době nenapadlo vmontovat vám nějakou pojistku, vypínač, nebo něco takového.“

„Ono by to stejně nefungovalo,“ zavrtěl hlavou Ways. „Ale dost už těch řečiček. Jak mám zabít Doma Sabalose, když je nezranitelný? I kdybych mu hodil na hlavu kámen, zapůsobil by na něj Brownův pohyb a odklonil by ho stranou.“

Sharli mávla svým kotem. Zamířil k Waysově hrudi jako blesk a ohnul se jako kus hliníkové folie. S nevěřícím výrazem na čepel zírala.

„Nedělejte si starosti,“ uklidňoval ji Ways. „Statisticky jakkoliv malá, ale možná šance, se může přihodit kdykoliv. Omluvte mě.“ Vytáhl docela obyčejnou útočnou pistoli, zařazenou do běžné výzbroje řadových členů US, a znovu vystřelil po Domovi. Kulka se zastavila v půli cesty a vypařila se.

Vesmírem proběhlo téměř neznatelné zachvění.

„Molekulární odpor,“ přikývl Ways. „K sakru.“ Usedl na jídelní žíněnku a nalil si sklenku vína. Usmál se na přítomné a zagestikuloval termopalem.

„Tam nahoře musí být alespoň stovka lodí,“ oznámil jim.

„Phnobské, drossské, creapiijské, lžičníkovské, podské. Všechny pozorují váš palác a pak jedna druhou navzájem. Kolik planet má tenhle systém, Vaše Eminence?“

„Od chvíle, kdy se První sirijský banka odpoutal z původní oběžné dráhy a vydal se do vesmíru, myslím, že jich tam zbylo šest,“ řekl Ptarmigan.

„Správně. Banka je teď na oběžné dráze pětašedesát miliónů kilometrů za — jak se jmenuje vaše nejvzdálenější planeta?“

„Vzdálená,“ odpověděl za otce Tarli.

„Jak vidíte, všichni cítí upřímný a nezištný zájem o všechno, co Dom podnikne v nejbližších třech dnech. I já. Plány se maličko změnily. Na svět Žoliků jedeme všichni.“

Jediným pohybem ruky přítomné umlčel. „My s Domem máme štěstí. On je pod ochranou — pravděpodobně pod ochranou Žoliků, alespoň je to všeobecný dohad — zatímco moje štěstí je zajištěno dokonalými silikonovými čipy. Obávám se však, že vy ostatní už tolik štěstí nemáte. Je to dost jasné. Výrazy jako ‚rukojmí‘ nebo ‚nutnost zabít‘ jsou velmi nechutné a proto je zatím nepoužiju…“

Když kráčeli přes verandu, zakolébal se ve vzduchu nad nimi mechanický netopýr a zmizel v šeru. Na verandě stála Waysova malá loď. Byla skutečně malá, protože celý její tvar diktoval jediný matrixový motor, který obsahovala. Sedadlo pro pilota a rám pro přídavná zařízení byly umístěny na předním závitu a přistávací část byla prostě a jednoduše přivařena na spodní části pláště motoru. Byl to stroj vhodný k přesunu z místa na místo s minimem pohodlí a maximální rychlostí a efektivností. Loď neměla dokonce ani jméno.

Dom vylezl do sedadla, zavřel plastikový kryt a prohlédl si ovládací prvky. Waysův hlas ve chvíli, kdy vydával poslední příkazy, byl tlumen plastikem.

„Aby bylo úplně jasno. Jakmile s vámi ztratím spojení nebo uděláte něco nevhodného, budu nucen podniknout jisté kroky. Vy na nás počkáte na oběžné dráze.“

Loď se plynule a bez námahy zvedla od země. Jakmile se ocitl mimo dosah atmosféry, mohl Dom prozkoumat většinu planetární soustavy Tau Ceti na obrazovce malého kontrolního systému. Lodi se na ní jevily jako jasné modré body. Poměrně o hodné dál bylo něco jiného — světla kontrolního systému měnila barvu od červené po modrou, jak se vestavěný mozek druhé třídy pokoušel rozhodnout, zda to, co vidí, je planeta, nebo jen velká loď. Jak Dom ten zvláštní úkaz pozoroval, všechno najednou zmizelo. Banka se přesunul do mimoprostoru. Dom si vzpomenul, že v jedné z vnitřních dutin viděl obrovský matrixový generátor. Pohnout planetou zase nevyžaduje tolik síly, jak by se zdálo.

O několik minut později se nad rovníkem Laothu objevila Opilá nekonečnem, podobná jasné hvězdě. Ways si vybral tu nejlepší loď. Dom udal matrixovému počítači lodi koordináty, které mu Ways sdělil, a povzdechl si.

Skok meziprostorem byl krátký, trval sotva půl hodiny jeho vlastního času. Skončil ve středu lodní flotily.

Ozval se Waysův hlas. „Zapněte všechny komunikační okruhy.“

Uviděl hlavní kajutu Opilé, v jejímž středu němě stála skupinka rukojmích. Alespoň většina z nich stála mlčky. Joan I. museli podpírat a Isaac ležel na zemi.

Ways vstoupil do zorného pole. „Narazil jsem na malou skupinku odporu,“ prohlásil, „ale tím se nedejte znepokojovat.“

„K čemu je tady to loďstvo?“ zeptal se Dom.