Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Společnost. Kdo ví, zda nebudeme muset bojovat, pátrat, nebo prostě jen přistát na nějakém nepřátelském, nebezpečném světě?“

Dom se v malé kajutě hystericky rozesmál a přestal teprve tehdy, když uviděl, že se Ig skrývá za kontrolním panelem a sleduje ho očima rozšířenýma hrůzou.

„Jste pěkní hlupáci,“ obrátil se ke komunikátoru. „Vy si myslíte, že vás povedu k nějaké planetě?“

Scéna odehrávající se v kajutě Opilé zmizela z obrazovky a objevila se jiná tvář. Byla hubená, s chomáčem černých vlasů nad čelem a nepochybně pozemského původu.

„Je mi líto toho, co se stalo,“ řekl muž. „Jmenuji se Franz Asman a jsem z Ústavu Žoliků. Tohle je naše loďstvo. Ways je náš nástroj.“

„Tak pozemšťan, co?“ ušklíbl se Dom. „To znamená, že mně sice vyhrožujete pomstou na rukojmích v případě, že bych se pokusil o útěk, ale nevěříte, že by mi to v útěku zabránilo. Je přece známé, že pozemšťan by upekl i vlastní babičku, kdyby mu z toho kynul nějaký osobní zisk.“

„Sadhim nás chrání před nepřátelským smýšlením vůči obyvatelům jiných světů,“ odpověděl mu Asman unaveně. „Abych řekl pravdu, už vás nějakou dobu pečlivě studuju. V Ústavu je dalších dvě stě zaměstnanců, kteří vás celou tu dobu studují se mnou. Víme přesně, co uděláte v té které dané situaci, a proto víme, že teď neutečete.“

„Tak vy mě studujete?“ Za Asmanovou hlavou viděl nezřetelné postavy, sedící před dlouhým nástěnným panelem plným mnohobarevných bodů a linek.

„To je naše zaměstnání. Víte, kdo to byl astrolog?“

„Samozřejmě,“ přikývl Dom. „Já se narodil ve znamení Lovce O’Briena.“

„My jsme noví astrologové. Snažíme se hodnotit —“

— s pomocí matematiky pravděpodobnosti je prosívána populace galaxie, aby byli nalezeni ti, jejichž pravděpodobnostní profil odpovídá parametrům, udávaným výpočty jako teoretická charakteristika objevitele světa Žoliků. Vypočtený profil je k dispozici už poměrně dlouho. Z jakéhosi neznámého důvodu, když byly do p-matických rovnic dosazeny otázky týkající se světa Žoliků, vycházely ve výpočtech naprosté nesmysly. Podařilo se však, ale jen s vypětím všech sil, vytvořit rovnici s pomocí údajů rámujících logické mezery.

Pak bylo třeba znovu prosívat a hledat. To ovšem už bylo celkem snadné. Tento rok byli vyhledáni jen tři potencionální objevitelé. První byl phnobský mnich, druhý tři měsíce stará holčička na Třetím oku. Oba byli zabiti velmi snadno.

Ale Dom, to bylo něco jiného. Ústav se marně pokoušel zjistit proč. Jeho otec byl také objevitel v oblastech p-matiky a nebyly s ním potíže. A přece něco chránilo Doma před všemi obvyklými vražednými pokusy. Měl příliš mnoho štěstí.

Něco prostě chtělo, aby objevil svět Žoliků.

„Ano,“ přikývl Dom. „Jsou to Žolici.“

„To si myslíme i my,“ odpověděl Asman. „A víte, proč vám to nemůžeme dovolit?“

„Myslím, že chápu vaše úvahy,“ naklonil Dom hlavu ke straně. „Vy se Žoliků bojíte. Protože je neznáte. Myslíte si, že setkání, byť by jen se zbytky jejich kultury, nás zahubí. Mám prostě dojem, že jste došli k názoru, že lidem je lépe bez bohů.“

„Vy se nám vysmíváte. Máte pravdu, nemůžeme popřít, že žolické artefakty do určité míry podpořily mezirasovou spolupráci.“

Dom slyšel sám sebe křičet: „Ony ji vyvolaly! Creapiiové vytvořili matrixové generátory jen proto, že chtěli najít další životní formy, inteligentní bytosti. Doufali, že s jejich pomocí rozluští hádanky, které po sobě Žolici zanechali!“

„Ano, tak to skutečně bylo. Ale Dome, poslyšte. Víte, že ještě před Sadhimem, dlouho před začátkem meziplanetárních cest, lidé věřili v jakéhosi všudepřítomného boha? Ne v sadhimistické Malé bohy, kteří zodpovídají za přírodní síly, ale ve skutečného Ředitele vesmíru? Ale kdyby se bylo ukázalo, že ten bůh skutečně existuje, zavládl by na planetě strašlivý chaos. Přestal by být podstatou napomáhající a utěšující víry a — ale abychom si přiznali pravdu, vždyť vy také nevěříte třeba ve slunce. Lidé by byli vymřeli díky kosmickému komplexu méněcennosti. Nemůžete žít a vědět o takové dokonalé velikosti.

Potřebovali jsme ideu Žoliků, protože je to něco, co sjednocuje rasy, ale nemůžeme si dovolit najít jejich svět. Předpokládejme, že je ten svět mrtev — znamená to snad, že ta největší ze všech ras vyhynula? A jestli stále žijí, zotročí nás, nebo si nás vůbec nebudou všímat? Nebo ještě hůř — nabídnou nám přátelství?

My teď nemůžeme udělat nic jiného, než tě nechat odejít na temnou stranu slunce. Ale pochop jedno — už nesmíme dovolit, aby ses ještě někdy vrátil.“

„Vím, co je to svět Žoliků,“ odpověděl mu Dom pomalu. „Myslím, že jsem to věděl už nějakou dobu, ale neuvědomoval jsem si to. A teď si začínám vybavovat, kde leží. Je jen jediné Slunce v celém vesmíru — v našem vesmíru — a to nám dali Žolikové. Dokážete připojit svou flotilu k téhle lodi?“

Asman přikývl.

„Tak mě následujte.“

Kolem zazářil mimoprostor. Dom vypnul komunikační zařízení a pokusil se nevnímat oranžovou záři, která naplnila loď i prázdnotu, v níž se plavidlo vznášelo.

Jen tak do prostoru řekl: „Proč teď? A proč já?“

Ig pokrčil ramínky a otočil k němu svůj špičatý, jakoby krysí čenich. Pak promluvil. Slova se objevovala v Domově hlavě, aniž se unavovala využít obvyklé anatomicko-fyzikální cesty.

„Potíž byla v tom, že jsme nikdy nenašli způsob, jak se zviditelnit. Telepatie — to je jen vyšší forma řeči. Jenže pochopit a vcítit se do toho, co prožívají jiná stvoření — jiné bytosti — to je nemožné.“

„Museli jste být strašlivě osamělí,“ řekl Dom. „Všechny ty plané roky…“

„Isaac by řekl: ‚Těsně vedle se nepočítá‘. Prohledali jsme dokonce i alternativní vesmíry, pravda, až k těm temným, nemožným, které dodávají materiál na noční můry. Tam byl život. Banka a Chatogastr jsou jen malé ryby. V některých vesmírech byla živá slunce. Našli jsme galaxii, která zpívala. V jednom vesmíru, asi tímhle směrem —“ natáhl tlapku a jeden drápek zmizel na okamžik v jiném rozměru, „— není nic, jen myšlenka, která prostupuje vše. Není to jen myšlenka, ale současně i porozumění. Jenže je cizí. Jak marnotratně používáte slovo cizí; nemáte nejmenší představu, jak cizí mohou některé věci být.

Zjistili jsme — stejně jako zjišťují creapiiové — že jedinou a rozhodující hranicí je náš vlastní pohled na věci. Oni si neurčitě uvědomují, že ani ta nejobjektivnější konstatování zahrnující vesmír se nikdy nezbaví creapiijské příchuti, protože jsou samozřejmě derivátem creapiijských myšlenek a emocí. Proto jsou největšími vyslanci mezirasového porozumění a proto se pokoušejí být čímkoliv jiným, jen ne creapii.“

„Takže vy jste nás stvořili,“ Dom se zvědavě podíval na Iga. „Je alespoň tahle teorie správná? Chtěli jste získat… hm… jiná hlediska?“

„To je téměř správná úvaha. Stačilo nám jen usnadnit vývoj jiným životním formám. Není to obtížné, je to teď už dokonce v moci vaší vědy. I když bylo zatraceně těžké najít kombinaci, která by umožňovala život v podchlazeném heliu. Mimochodem, mám v sobě voperovanou bombu. Udě-lal to ten pozemšťan. Je to skoro dokonalá práce. Ale nedělej si starosti — dezaktivoval jsem ji.“