Alexandr Běljajev - Člověk který našel svou tvář

„Byla jste náramně přísná hospodyně,“ žertoval. „Když jste uklízela v pokoji, bezohledně jste nás s Pipem vyháněla.“

„S mužskými to jinak nejde,“ odpovídala. „Sami se nedovtípí, že překážejí.“

„S mužskými!“ rozesmál se. „Mimochodem, copak se stalo druhému mužskému vyhnanci?“

Ellen se na něho tázavě podívala.

„Vždyť jste mě přece vyháněla s Pipem. Co je s ním?“

„Je v dobrých rukách,“ odpověděla a dodala s povzdychnutím: „Nevěděla jsem, mohu-li se nastěhovat do vašeho domu se psem.“

„Okamžitě pro něho napíšeme!“ navrhoval rychle, protože si všiml smutného tónu v Ellenině odpovědi.

Při okrajích cesty se mihly nízké bílé ploty plantáží. Pomerančovníky právě kvetly. Hrozny květů se bělaly uprostřed husté zeleně jako chomáče sněhu. Vzduch naplňovala jemná vůně.

„Podívejte, kolik pomerančových květů je připraveno pro nevěsty!“ obdivoval Presto.

Na jednom místě převisly větve přes plot až na silnici.

„Zastavte,“ nakázal Tonio řidiči.

Auto zabrzdilo. Presto vyskočil, utrhl několik květů a znovu nasedl.

„Jedem.“

Auto se opět rozjelo. Tonio podal květy Ellen.

„Připevněte si je na šaty. A tyhle do vlasů. Tak. A už je tu jedna nevěsta.“

Ellen zrudla, bezděčně vytáhla z kabelky zrcátko a podívala se do něho. V bílých šatech ozdobených bílými květy vypadala opravdu jako nevěsta.

„Chybí už jen svatební závoj,“ díval se na ni Tonio se zalíbením.

„Vy jste učiněný družba,“ zamračila se Ellen. „Za koho pak mě chcete provdat?“

Presto se jí podíval do očí, odmlčel se, sklonil se k ní a odpověděl tiše a vážně:

„Za sebe.“

Ellen zbledla a sklopila oči.

„Vaše žerty zacházejí trochu daleko, mister,“ ohradila se.

„To nejsou žerty,“ pokračoval stejně tiše a vážně Antonio. „Miss Ellen! Vzpomínáte si, co jsem vám řekl, když jste souhlasila hrát úlohu hlavní hrdinky? Řekl jsem, že je teď váš osud svázán s mým. Proč by toto spojení nemohlo být ještě pevnější? Lepší ženu než vy jistě nikde nenajdu.“

Bylo to tak nečekané, že se Ellen opřela o opěradlo téměř v bezvědomí. Měla zavřené oči a zbledla teď jako smrt. Potom se jí zachvěly rty a zašeptala se sklopenýma očima:

„Já nemohu být vaší ženou, mister Presto.“

„Proč?“

„Protože… protože vy jste vynikající herec, milionář, a já jsem prosté, chudé děvče. Chudá děvčata mají svou hrdost, mister.“

„Já že jsem vynikající herec a milionář?“ zvolal Presto a pokračoval již zase tichým hlasem. „Ano, byl jsem kdysi ve své staré podobě vynikajícím hercem. Ale teď jsem právě takovým neznámým začátečníkem jako vy. Ano, byl jsem milionářem. Ale dnes jsem právě takový chuďas jako vy. Asi nevíte, že i vila, ve které bydlíme, je zadlužena, a že nás mohou vystěhovat na ulici, jestliže dluh včas nezaplatím. Jak vidíte, jsme na tom ted oba stejně. Vy jste na tom dokonce líp. Protože děvče jako vy může počítat s dobrou partií.“

„Nikdy jsem se nedívala na sňatek jako na výhodný obchod,“ odporovala prudce. „Nebojím se práce a starostí.“

„Tak co vám vadí? Nelíbím se vám? Nemáte mě ráda?“

„Vy máte rád jinou,“ vyhnula se přímé odpovědi.

„Narážíte na miss Lux? Pravda, okouzlila mě její krása. Ale když jsem ji blíž poznal jako člověka, přesvědčil jsem se, že máme naprosto rozdílné povahy… Při své poslední pracovní schůzce s ní jsem byl sám překvapen, jak rychle pro mne ztratila přitažlivost. A tehdy jsem také poznal pravý důvod: do mého života jste vstoupila vy.“

Na Elleniny tváře se pomalu vracel ruměnec.

„Proč mi nabízíte právě teď manželství? Je to tak náhlé a tak nevhodné, když si člověk uvědomí…“

„Ano, tento okamžik vám může připadat velmi nevhodný. Ale právě takový okamžik je nejlepší zkouškou upřímnosti a síly citu… Znáte jistě tragédii vynikajících a bohatých osobností. A celá ta tragédie je v tom, že si nikdy nemohou být dost jistí, dává-li jim ten druhý ruku i srdce z lásky nebo pro slávu a pro peníze. Opravdu miluje jen ten, kdo neopustí milovaného člověka ani v těžké době, tváří v tvář bídě a tvrdému životnímu boji, jak to chci také ukázat ve svém filmu. Buďte stejnou hrdinkou v životě jako na plátně. Dá mi to novou sílu k boji,“ zakončil upřímně, lehce položil ruku na dívčinu dlaň a čekal na odpověď.

Hluboce si povzdychla, odmlčela se a konečně odpověděla: „Neopustím vás ve štěstí ani v neštěstí, Presto… máte-li mě opravdu rád.“

„A vy! Vy mě máte ráda?“

„Já jsem vás měla ráda už tam, na břehu Smaragdového jezera. Měla jsem vás ráda dřív, než jsem se dověděla, že jste Antonio Presto.“

Presto jí políbil ruku a zavolal na řidiče: „Geoffrey! Do studia! Jeďte nejvyšší rychlostí! Už jsme se beztoho zdrželi.“

Stavíme se nejdřív v kanceláři u vašeho strýčka,“ rozhodl Presto.

Burry byl velmi překvapen, když do jeho kanceláře vešel Antonio a Ellen s květy ve vlasech.

„Mister Burry,“ pozdravil Antonio starce. „Přišel jsem vám sdělit naše rozhodnutí. Doufám, že jako opatrovník a nejbližší příbuzný miss Ellen nemáte námitky proti našemu sňatku…“

Burry chtěl odpovědět, ale vzrušením se zajíkl. Odkašlal si:

„Gratuluji vám. Mám z toho velkou radost. Ale je to tak nečekané.“

„Pro rodiče a opatrovníky bývají takové věci často nečekané,“ smál se Presto a pevně stiskl starému učiteli ruku. „Ale teď bych k vám měl jednu prosbu. Buďte tak hodný a ihned pošlete do všech novin svatební oznámení.“

„Ale proč?“ divila se Ellen.

„Tak je to zvykem,“ uklidňoval ji Tonio. „A ted pojďme do studia!“

Sotva vstoupili do rozsáhlého pavilónu, Presto si ihned povšiml, že se tu děje něco nezvyklého. Místnost byla plná, přišli sem všichni dělníci, dekoratéři, herci. Přišli i ti, kdo dnes neměli při natáčení vystupovat. Dekorace byly odsunuty. Na svém místě stál jen režisérský pult, odkud Presto řídil zkoušky. Všichni byli ve vzrušené náladě, na tvářích oživený, rozčilený výraz. Všichni jako by na něco čekali.

Z houfu vystoupil jeden ze statistů a řekl silným hlasem:

„Celý kolektiv ví o těžkostech, do kterých se dostalo naše studio. Dělníci, úředníci i herci jsou tím znepokojeni. Mister Presto bohužel neuznal za vhodné sejít se s námi a společně tuto situaci posoudit. Chtěli bychom si ho tedy poslechnout dnes.“

Presto musel uznat oprávněnost této výtky. Zvykl si na samostatnou práci a jednal spíš jako ředitel firmy než jako hlava kolektivní organizace. Byl přesvědčen, že stačí, když společníci dostávají své dividenty, a tím je všechno vyřízeno. Uznal otevřeně svou chybu a vysvětloval ji svou nezkušeností.

Potom oznámil delegovaný statista, že všichni pracovníci společnosti přijali na své schůzi tuto rezoluci: do ukončení práce na filmu bude všem vyplácen jen poloviční a v případě potřeby i menší plat.

To znamenalo pro Presta velkou pomoc a začal všem děkovat, ale z řad shromážděných se ozývaly výkřiky: „Není zač… Jde o společnou věc! Společné zájmy! Polovina platu je lepší než nezaměstnanost!“

Zase j sem se dopustil chyby! hněval se sám na sebe Presto.