Alexandr Běljajev - Člověk který našel svou tvář

Do knihovny vešel Sebastian a hlásil:

„Volají vás do kanceláře, mistr Presto!“

Antonio si těžce vzdychl. Neměl nejmenší chuť odejít, ale nebyl dnes ještě v kanceláři, a tam už ho jistě čekají desítky lidí.

„Dobře. Zatelefonujte, že už jedu,“ odpověděl a obrátil se na Burryho: „Tak jak, mister Burry, nejste-li příliš unaven po cestě, mohl byste jet se mnou. Seznámím vás se svými nejbližšími spolupracovníky.“

Jak práce postupovala, musel Presto překonávat čím dál tím více překážek. Spojily se proti němu všechny síly americké reakce a kapitálu. Noviny byly plné pomluv a klevet na adresu nedávného miláčka celé země, který se „zaprodal rudým“. Kampaň proti „člověku, který ztratil svou tvář“, se znovu rozvířila. Noviny žádaly o přešetření rozsudku a o zbavení Presta vlastnických práv. Na svou obranu musel Antonio podpisovat stále nové šeky na vysoké částky ve prospěch vynalézavého a nenasytného Pearcea. Nad hlavou se mu vznášela hrozba trestního oznámení pro krádež léků u Zorna a „otrávení“ celé skupiny filmových pracovníků a státních zaměstnanců, jako na příklad prokurátora a guvernéra…

Za několik dní otiskly noviny s bohatými komentáři interview, které poskytla reportérům Hedda Lux. Ženy se umějí mstít!

Rozhlašovala, jak ji „Presto na kolenou zapřísahal, aby s ním spolupracovala a zachránila ho před neodvratným krachem. Ale s odporem tento návrh odmítla, protože nechce být v žádném spojení s tímto špinavým, zločinným podnikem, namířeným proti společnosti, proti americkému národu a dobré pověsti americké demokracie…“

Když Ellen vyhledávala v novinách a časopisech potřebné články, četla samozřejmě i tyto zprávy. Při setkání s Antoniem projevovala nad nimi bouřlivě své rozhořčení. Antonia už mrzelo, že jí dal právě tuto práci, i když ho její upřímný hněv těšil. V jejím pobouření bylo něco víc než uražený cit pro spravedlnost, a Presto na ni pohlížel s novým zájmem.

„To nic, miss Ellen. To všechno je zcela zákonité a není to pro mne nic neočekávaného. Boj na život a na smrt je nezměnitelným základem naší proslavené demokracie. Budeme bojovat. A vy mi pomůžete, ano?“

„Pomohu vám všemi silami!“ zvolala vroucně a upřímně Ellen.

Presto byl dojat. Vzal ji za ruku:

„Možná, že budu tuto pomoc velmi brzy potřebovat. Nezapomeňte pak na svůj slib!“

Rozhodl se, že využije jejího rozpoložení a v krátkém čase dosáhne souhlasu k filmování. S představitelkami hlavní role pradleny neměl štěstí. Známé a zkušené herečky odmítly pradlenu hrát, a mladé šablonovitě napodobovaly herecký projev „hvězd“ a na úlohu nestačily. Jejich pradleny se podobaly tanečnicím z music-hallu nebo hraběnkám u necek, ale do opravdové pracující ženy měly daleko. A proto se zatím zkoušelo bez natáčení.

Antonio často říkával Ellen, aby odvedl její pozornost od rozčilujících novinových zpráv a dříve dosáhl svého cíle:

„Nechte už toho ležení v novinách. Pojeďte se se mnou podívat do studia.“

Ellen ráda souhlasila. Tajuplné filmové zákulisí ji zajímalo. A Presto šel nenápadně a dovedně za svým cílem. V dívčině přítomnosti svěřoval úmyslně úlohu pradleny nejneschopnějším herečkám. A když začaly foxtrotovým krokem poskakovat kolem necek, nebo vytahovaly dvěma prsty a s odtaženým malíčkem prádlo jako cukroví z bonboniéry, nemohla se Ellen zdržet úsměvu a ironických poznámek a někdy dokonce zvolala s rozhořčením:

„To je nemehlo! Copak nikdy neviděla, jak se pere, máchá a věší?“

„Tak jí to ukažte,“ vybídl ji jednou s nevinným obličejem Presto. Ellen upadla do rozpaků, ale on mluvil dál: „Tím jí prokážete jen velkou službu. Doufám, že se nestydíte za to, že umíte prát?“

Věděl dobře, jak na ni.

„Ovšem že ne,“ nerozmýšlela se s odpovědí. „Myslím, že žádná těžší práce není pro člověka hanbou. Dovolte!“ požádala herečku a dala se do práce tak přirozeně, jako by byla v hlídacím domku na břehu Smaragdového jezera.

Prestovy obavy byly naštěstí liché — Ellen si zachovala prostotu a přirozenost. Tonio při pohledu na ni zatajil dech a Hofman, který se nevzdaloval od kamery, i když se nenatáčelo, nějak divně vyhekl a náhle začal zuřivě točit klikou.

I Hofmana chytila za srdce! zaznamenal radostně Presto.

Herci pozorně a trochu udiveně hleděli na Ellen. Ve studiu nastalo naprosté ticho. Napjaté ticho narušovalo jen suché vrčení kamery. Ale Ellen pokračovala ve své práci jako by se nic nestalo. Když byla konečně hotova, Hofman přestal točit a zařval na celé studio:

„Máme ji! Aby do toho… Už ji máme! Vždyť to byla přímo ďábelská krása!“

Herci, většinou herecká mládež, nezkažená ještě závistí, svorně zatleskali. Ellen bez vlastního vědomí ukázala všem vrchol umění — prostotu.

A teprve teď, když viděla, jak její vystoupení působilo, zrozpačitěla a zčervenala. Všichni jí gratulovali, Hofman šílel. Potřásal jí rukama a křičel:

„Teď máme vítězství v kapse! Jste rozená…“

„Pradlena…“ dokončila Ellen.

„Rozená herečka! Věřte mi, já mám zkušené oko! Čeho ostatní dosahují jen po velké námaze, to je pro vás jen hračka.“

„To bude asi tím, že herci hrají a mne hrát ani nenapadlo,“ odporovala.

„Žila jste. A tak to má být,“ jásal Hofman. „Čím víc hry,

vyumělkovanosti, tím je to horší. Vždyť jste sama už nejednou slyšela, jak mister Presto žádá herce, hlavně aby nehráli!“

A tak se Ellen, ještě dříve než dala svůj souhlas, stala herečkou podle svorného úsudku všech, kdo viděli její první vystoupení.

Ale ona sama tomu ještě nevěřila a pochybovala o tom.

Když se autem vraceli s Prestem do vily, nepromluvila dlouho ani slůvko. Presto ji úkradkem pozoroval a také mlčel. Čekal až opadne první vlna rozčilení. Teprve, když měli polovinu cesty za sebou, zeptal se:

„Tak jak jste se rozhodla?“

„Ne, nebudu herečkou.“

„Proč?“

„Vaše závěry jsou příliš ukvapené,“ uvažovala. „Co jsem dělala? Pracovala jako obvykle. To dokáže každý, když dělá svou práci. Truhlář by právě tak hobloval, kopáč kopal, a šlo by jim to samozřejmě líp než hercům, kteří mají hoblík nebo lopatu prvně v ruce. Ale vždyť přece hrdinka filmu jenom nepere prádlo. Raduje se také, trpí, pláče a směje se, mluví a mlčí a to už je trochu něco jiného než praní prádla. Ne, nebudu hrát. Udělala bych si ostudu a zkazila film.“

„Částečně máte pravdu, ale jen částečně. Budeme s vámi ovšem muset hodně pracovat. Ale vždyť i s herci, kteří berou prvně do rukou hoblík nebo lopatu, se musí hodně pracovat, aby se jim profesionálové při pohledu na plátno nevysmáli. Hlavní je, že vy máte přirozené nadání, vrozené vlohy. Toho jsem si všiml již u Smaragdového jezera, když jste předváděla Oféliino šílenství. Věřte mé zkušenosti a zkušenosti Hofmana, který už viděl stovky nováčků a umí poznat hodnotu člověka podle jediného pohybu, podle jediného gesta.“

Ona se však stále ještě nevzdávala:

„Ale vždyť to byla jen má obvyklá gesta.“