Alexandr Běljajev - Člověk který našel svou tvář

„Pochopte přece,“ nepřestával ji přesvědčovat, „že prát prádlo v hlídačském domku a před kamerou jsou dvě rozdílné věci. I ta nejlepší pradlena zapomene ty zcela přirozené pohyby, jakmile ji začneme filmovat. Buď je zmatena a všechno jí padá z rukou, nebo pere tak, jak si myslí, že se to hodí ve filmu. A jen ti nejtalentovanější lidé obstojí při filmování v této těžké zkoušce.“

Sám ještě nebyl úplně přesvědčen, ale Ellen byla jistě tím nejvhodnějším „syrovým materiálem“, slibovala více než ostatní. Dívka také nevěděla, že se Presto předem smluvil s Hofmanem, aby ji povzbudil, zalichotil jí, jestliže shledá, že by z ní mohlo něco být. A Hofmana zřejmě podle srdečného nadšení, s jakým přivítal její první vystoupení, opravdu zaujala. Pokud jde o ostatní herce, nadchla je nejenom její přirozenost, ale i krása a harmonie jejích pohybů. I pro zkušenější herce bylo objevem to, čeho si všiml Presto již na břehu Smaragdového jezera, že totiž pohyby při práci mohou být stejně krásné a velkolepé, jako umělecká plastika, a že ani nejdokonalejší vytříbenost pohybů nemůže ukázat krásu forem a linií, dynamiku živého lidského těla lépe, než pracovní pózy a gesta.

Když Presto viděl, že Ellen stále ještě váhá, připomněl jí:

„Poslyšte, miss Ellen, docela nedávno jste mi řekla, že uděláte vše, abyste mi pomohla. A teď mi můžete pomoci. Víte, že teď prožívám velmi krušná období. Nejen to. Všechno závisí na vlásku. Nebudeme-li mít úspěch, budu ožebračen, znamenalo by to konec mé kariéry. Ale svým pádem zničím i ostatní, všechny, kdo spojili svůj osud s mým. Vždyť jsem při svých záměrech nemyslel jen na sebe. Říkal jsem vám přece o tom již v Yellowstonském parku. Neodmítejte, Ellen. Pochopte přece, že Hofman ani já nechceme vás ani sebe přivést do neštěstí. Nám záleží na úspěchu právě tak jako vám a uděláme pro něj všechno. Souhlasíte?“

„Je-U tomu tak, jak říkáte, potom souhlasím,“ vzdala se.

Presto vydechl úlevou a zvolal:

„To se mělo stát už dávno!“ A s úsměvem dodal: „Teď je i váš osud svázán s mým osudem. Spolu buď zvítězíme, nebo padneme!“

Bylo to první vítězství a velká radost, kterou Presto zakusil od doby, kdy se pustil do nerovného boje.

Práce ve studiu ho začala znovu zajímat. Byl neobyčejně přísným a náročným režisérem. Aby ušetřil film, nenatáčel desetkrát jeden záběr, jak tomu bylo v Hollywoodu zvykem. Teprve po nekonečných zkouškách, když již ho výkon herců plně uspokojoval, velel Hofmanovi natáčet a málokdy bylo třeba některou scénu opakovat. Jednu mladou smolařku donutil Presto až k slzám, dokud nedosáhl svého. Sám se převtěloval do všech hrdinů, aby ukázal hercům, jak mají hrát. Rozčiloval se, zuřil, někdy dokonce hercům nadával nebo padal na pohovku jako úplně vyčerpaný člověk, ale za chvíli se znovu vrhal do úmorné práce. Naštěstí mu teď už nevadil smích, který ve své dřívější podobě nutně musel vzbuzovat svým počínáním. Herci všechno trpělivě snášeli. Uznávali užitečnost této tvrdé školy a přímo před jeho očima umělecky rostli.

Presto nedělal výjimky ani u Ellen. Byl na ni přísný neméně než na ostatní. Ke své radosti se jeho očekávání splnilo. Ellen byla neobyčejně chápavá. Bylo už naprosto zjevné, že se s hlavní rolí vypořádá se zdarem.

Když se již mohlo začít s natáčením a herci byli v kostýmech a nalíčeni, objevil se také namaskovaný Presto. Byl jako vyměněný — srdečný, veselý, jako by si přišel zahrát pólo nebo nějakou hru a ne odpovědně pracovat. Všichni měli hned lepší náladu. Už tu nebyl přísný, náročný učitel, ale veselý partner, a hra začínala.

Ještě nikdy Hofman u kamery nepozoroval nikoho tak bedlivě jako Presta v jeho novém zevnějšku a roli.

Jeho první dojmy nebyly vyhraněné. Nová tvář se rýsovala poznenáhlu jako na filmovém pásku ve slabé vývojce, Prestův zjev postrádal charakteristické rysy známé masky,

podle které diváci ihned poznávali milované komiky. Nebyl člověk s maskou na tváři, ale člověk s tváří mas. Tato tvář připomínala tisíce jiných tváří, tento obnošený oděv se ničím nelišil od tisíců stejně obnošených oděvů nezaměstnaných. Ale děj se rozvinul a Prestova nová tvář se začala postupně odhalovat. Presto už nebyl zrůdnou hračkou, človíčkem, který jako stroj pasivně přijímá všechny rány osudu, padá, vstává a znovu padá a nevzbuzuje tím lítost, ale smích jako bezduchý předmět.

Také nový Presto přijímal rány osudu, také on se dostával do nepříjemných a svízelných situací. Ale nejenže vždy vstával, ale také se vždy znovu vrhal do boje se svými utlačovateli, i když byli mnohokrát silnější než on. Bylo to komické, ale zároveň to k němu vzbuzovalo sympatie. Výkon nového Presta rozehrával hlubší struny lidského citu. Nespravedlnost, rány a urážky, kterými Presto trpěl, vyvolávaly zároveň s výbuchem smíchu i pocit nespokojeností, protestu a touhu jít mu na pomoc.

Jak natáčení pokračovalo, byl Hofman stále více udiven a ohromen. Současně s fysickou metamorfosou proběhl v Prestově těle i metamorfosa intelektuální. Od starého Presta zdědil nový všechnu sílu humoru, i když v jeho zjevu už nebylo nic komického. V novém Prestovi se kromě toho projevila ještě jedna vzácná vlastnost, kterou měl možná i jeho předchůdce, ale které si diváci nikdy nepovšimli, protože ji pohlcovala a zakrývala jeho fysická zrůdnost. Bylo to hluboké lidství.

Jednou o přestávce přistoupil Hofman k Antoniovi, pevně mu stiskl ruku a pravil:

„Překonal jste všechno mé očekávání, Tonio. Už nepochybuji, že jste skutečně získal novou tvář. A s touto tváří musíme zvítězit.“

Presto se radostně usmál, ale jeho odpověď byla smutná: „A přitom nebylo vítězství nikdy tak daleko jako teď. Stavte se u mne dnes večer, Hofmane. Potřebuji s vámi mluvit.“

Večer seděl Hofman v Prestově pracovně.

„Práce na našem filmu se rychle blíží ke konci, ale ještě rychleji se blíží ke konci mé úspory. Jsem na dně, Hofmane, a film se nám nepodaří dokončit,“ chmurně sdělil Presto.

Hofman zamračeně mlčel.

„Peníze se rozplývají jako pára. Každý týden podpisuji šeky na několik miliónů dolarů. Mám peníze všeho všudy na týden a to jsem musel dát do zástavy vilu s celým zařízením. Už nejsem pánem ve svém domě…“

„To se dalo čekat,“ přikývl Hofman.

„Ano, spletl jsem se ve výpočtech,“ přiznal se skloněnou hlavou Antonio. „Ve výrobních nákladech na film jsem se nespletl. Náklady jsou dokonce menší, než jsem předpokládal. Šetříme na filmu, na přírodních záběrech, téměř vůbec nepotřebujeme dekorace, šetříme na světle, na statistech, na kostýmech, ty jsme pořídili skoro zadarmo. Nezaměstnávám desítky spisovatelů, scénáristů, literárních referentů. Vždyť víte, že jsem scénář psal sám, po nocích, po šílené denní honičce. Pracoval jsem jako divý, nespal jsem, neodpočíval, šetřil jsem, kde se dalo. A kdyby šlo jen o výrobní náklady, měli bychom peněz až dost. Ale přiznávám, že jsem podceňoval protivníka a hlavně jeho lstivost. Sám víte, jakých podlostí a intrik užívali, aby mě zničili — vždyť boj probíhal před vašima očima. Na všem se dala poznat všemohoucí ruka silných koncernů a bank, které podporují a monopolizují filmový průmysl. Nemohli jsme sehnat přístroje ani film. Museli jsme se obracet na nastrčené osoby, zprostředkovatele, komisionáře a platit všechno třikrát tak draho. Půjčovny a majitelé kin mi předem oznámili, že můj film nehodlají promítat. Museli jsme stavět vlastní kina. Každé stálo přes milión, kromě onoho v San-Francisku, které jsme zřídili podle vašeho nápadu.“