Maciej Kuczyński - Fantastika‘80
Здесь есть возможность читать онлайн «Maciej Kuczyński - Fantastika‘80» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1980, Издательство: Lidové nakladatelství, Жанр: Фантастика и фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:Fantastika‘80
- Автор:
- Издательство:Lidové nakladatelství
- Жанр:
- Год:1980
- Город:Praha
- ISBN:нет данных
- Рейтинг книги:5 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 100
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
Fantastika‘80: краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Fantastika‘80»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
Fantastika‘80 — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Fantastika‘80», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
„Tozzi! Ty máš halucinace!“
„Ne. Klete. Já dobře vím, že to není možné, ale poslouchej mě. Ať tenhleten svět stvořil kdokoli — musel v tom vidět určitý cíl. Nedovedu si představit, čemu může sloužit soustava neutronových hvězd spřažená s planetou, která na sebe periodicky soustřeďuje gravitační potenciál obou dvou složek… A přece tam jsou! Jakoby sebraní z těch všech rozbitých lodí kolem, někdy ještě podivnější než maškary ze schizofrenického snu.“
„Sám jsi říkal, že je to planeta-past. Hrůzná pracivilizace si tu doplňuje sbírku kosmických prvoků. Jak naše předchůdce, tak nás zahubila zvědavost, obyčejná touha po vědění, typická pro rané vývojové stadium každé civilizace. Přilákala nás nevšednost této planety, a tak jsme se stali novým exponátem ve sbírce, jejíž majitel možná už na nastraženou návnadu zapomněl.“
„Ne-nedělej si legraci. Klete.“
„Jsi vyčerpaný, Tozzi. Odpočiň si a nemluv tolik.“
„Nemůžu! Chápeš to? Co z toho. že už je konec! Já to chápu. Událo se tolik věcí. ale my jsme vlastně vůbec nic nepochopili a nadále nic nechápeme. Vzpomínáš si, jak Denis řekl, když jsme přelétali nad rovníkem, že zaregistroval obraz téměř nedotčené lodi?“
„Zaskočilo je to hned po přistání. Měli špetku štěstí, zrovna jako my. Po těch shrábnutých z prostoru zůstal jedině kovový flek, dokonce i bez kráteru, jako rozstříknutá kapka rtuti.“
„Jestli tady dochází k úplnému kolapsu prostoru, stejně by je to mělo na povrchu zrcadla rozmačkat. Ale tamta loď to přežila. Podle Denise připomínala tvarem disk.“
„Asi přiletěli z planety se strašně silnou přitažlivostí.“
„Jako náš Jupiter.“
„Bane, ještě větší. Hmotou se to asi rovnalo hvězdě. V konečné fázi prostorového kursu tady přitažlivost přesahuje veškeré meze, a loď přesto zůstala celá.“
Jak snadno se to mluví o konečné fázi, když stačí zavřít oči, aby paměť vylovila z mozku projekci utrženého kusu filmu z toho. co bylo na samém začátku… Denis spřažený s řídicí soustavou navádí na přistání. Přes obrazovku se přesouvá stín karikaturně deformované lodi ve vypouklé čočce glóbu, velké a hladké, rozlezlé až po obzor, vyleštěné v dílně nějakého kosmického Spinozy, brusiče démantů.
A konečně odraz podepřený tetelícím se sloupem žáru. Foot zůstává nehybně viset, ale vtom jím cosi trhne a stahuje ho na ocelově šedivý povrch zrcadla…
… Vylézají ven, aby se podívali na díru v trupu. První sestupuje po žebříčku Gloom. Zůstává stát na široce rozkročených nohou, obrovská chodidla ploše přiléhají k půdě, koule holé lebky se točí kolem dokola, sleduje čáru obzoru duhovkami hmyzích, mozaikových zřítelnic. Hlášení těm, co čekají v propusti, a pak sestupují jeden po druhém: Tozzi, potom Assunta. Tozzi v modrém skafandru. vysoký, široký v ramenou. pod skleněnou přílbou černé oči a krátce zastřižené černé vlasy. Štíhlý Assunta, nejmenší z nich tří, obličej s propadlými tvářemi, dlouhé bílé vlasy, oči guru. Denis zůstává uvnitř — mozek lodi nikdy neopouští tělo. Ti tři, kteří vyšli ven, se rozcházejí kolem varhanní baterie trysek. Stojí. Gravitační kladivo znovu uhodí, podlomí jim kolena. Padají naznak — Gloom velice pomalu, jako by měl chvíli sílu odolávat síle přitažlivosti. Assunta vyráží zasténání — popruhy od kyslíkových bomb se mu vrývají do ramen — první kapituluje Tozzi. Otáčí se na břicho, tak je to pohodlnější, ale nazpátek už se neotočí. Zalévá je třetí vlna a Tozzi zůstává ležet s obličejem rozpláclým o průzor přílby vtlačené do země.
„M-mluv, Kle-ete,“ chroptí svistivým dechem…D-dokud vidíš.“
„Vypadá to jako tanec, jako by konaly nějaké tajemné mystérium.“
„Pos-led-ní služba.“
„A je jich pořád víc, přilétají zdaleka. Úplná fantasmagorie. Copak na ně přitažlivost nepůsobí?“
„Chtěl bych…“
„Co, Tozzi?“
„Mít taková křídla-a-a…“
Nový příliv olova do těla přikovaného k zemi. Opravdový člověk, jak říkává Tozzi, by měl už dávno místo mozku znetvořený strup hlenu pod lebeční klenbou. Budoucnost patří nám.
„Kle-ete!.. To nemůže být už te-eď!“
„Jen klid.“
„Proč nám dali vědomí, které d-doved-de přetrvat smrt těla?“
„Ne nadlouho.“
„Ale j-já cítím, j-jak mi od-umírají tkáně, d-do kterých se ne-nemůže dostat k-krev. j-jak mi praskají žebra, j-jak mi železný hrb láme páteř. N-ne-mů-ů-žu. Klete! Kdybych se uměl modlit o smrt… Tomu nás Assunta nenaučil… Nechtě mě konečně umřít! Nebo mi sundejte tu tíhu ze zad!“
„Bohové neexistují.“
„N-ne-vím. J-já nic… n-nic nevím! J-já chci jen žít, sundejte mi ze zad aspoň ty zatracené kyslíkové bomby!“
„Žádný z nás nevstane ze země.“
„Žádný z nás… Ale ty přece… Klete! Ty jsi přece ve skutečnosti Gloom!“
„Já vím.“
„Nemáš kostru, jsi opatřený venkovním krunýřem jako brouk a máš tak úžasnou sílu…“
„Nemůžu ti pomoct.“
„Nevěřím ti! Ty nechceš. Máš strach o sebe. Myslíš si, že to přežiješ.“
„Jak můžeš takhle mluvit, Tozzi!“
„Gloome, ty jsi robot, stroj, a tak musíš poslouchat, jako jsem já poslouchal Assuntu a Denis tebe… Jsem víc člověkem než ty!“
„Co chceš?“
„Pokus se vstát.“
„Nemůžu.“
„Rozkazuju ti: Vstaň a jdi!“
Zoufalá křeč ocelových svalů.
„N-ne-mů-žu.“
„Jsi stroj, docela obyčejný stroj, a musíš poslouchat! Nesmíš mě tu takhle nechat. Víš, co to znamená? Já u-mí-rám. Glo-o-ome!“
Černé kruhy před očima. Námaha svalů oslabuje schopnost uvažovat. Tozzi má pravdu. Nesmí ho takhle nechat — člověk umírá.
„Vstaň a jdi.“
Holá rovina viděná skrz mlhu. Dole odraz, tak dobře známá i cizí tvář, se sune před trupem, který před sebou tlačí hlavu přitisknutou k zemi — černou kouli se zřítelnicemi bez výrazu. Hřbetní struna v bolestné křeči, dlaně a chodidla vykřivené stranou jako ploutve, milimetr po milimetru se dá lézt vpřed. Něčí hlas: „Vstaň a jdi!“ Je třeba vstát — nejsi člověk, nic necítíš a nevíš, co je to skutečná bolest. Jsi stroj, Gloome! Rozkaz zní: Vstaň!
V polovině cesty. Ruce zaryté do kluzkého povrchu zrcadla. Assunta by to nedovolil, vždycky říkal, že Gloom taky cítí, možná jinak, ale docela určitě. Proto mu dal lidské jméno — Klet. Jenže teď nejsi ani jedno, ani druhé. Umírající volá Šimona Cyrenenského, musíš jít, sejmout mu kříž z ramen.
Vypouklost zrcadla se propadá. Sloupy nohou zvedají trup, který se přemísťuje v ložisku beder, jako kdyby každá část těla ztratila obvyklou synchronizaci anatomických prvků. Dole se odráží v zrcadle černý přízrak o dvou nohou, se dvěma rukama — visících po bocích jako trojprstá chapadla. a s černým džbánem vecpaným mezi ramena.
Stojím. Nohy — kamertonové vidlice zaražené do skla — vibrují. Kdo to na ně nasadil zátěž hlavy a bezvládných rukou?
„Jdi.“
Krok.
Kolmice, poskytující fyzickou oporu, ztratila materiální obsah. Kolotoč nebe a země. Tváří dolů — vstříc vlastnímu odrazu — nechť se spojí vjedno. Bum.
vesmír prasklý vejpůl — z propasti čela se sypou černé krystaly vylévají se v husté hmotě před dosud vidoucí zřítelnice jak je to divné — myslet něčím co už je mimo tebe assunta říkal — musíme zapomenout na prostor musíme blokovat informaci až po ztrátu smyslové percepce musíme převést elektrickou aktivitu mozku do sféry konsonance vln beta — nechť je naše vědomí přemoženo intuitivní tlumenou sférou prožitků — jediný způsob jak se na zlomek nekonečna stát opravdovými lidmi.
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «Fantastika‘80»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Fantastika‘80» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «Fantastika‘80» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.