Maciej Kuczyński - Fantastika‘80

„No právě!“ zvolalo děvčátko. „Náš pradědeček byl prý tak alergický na umělý pyl, vůně a chutě, že ze strachu před nesnesitelnými lišeji utíkal do komory benzínových spalin nebo skákal do kyseliny solné, jen co spatřil nějaké kytky. Z toho by vyplývalo, že naši předkové byli hrozní neduživci, tak jak to, že přežili ten tragický rok jen oni?“

„To ti nedovedu vysvětlit, má drahá. Ale srdce se mi zastavilo v prsou, když jsem uslyšel řinčení železné logiky v tvém dětinském štěbetání.“ Stařec se zamračil. Vyrazil, zátku ze čtvrtlitrovky denaturátu, obrátil láhev do sebe, pohrabal se v příručním smetišti, vytáhl odtamtud jed na krysy a začal ho přikusovat k pití. Pak vtáhl do chřípí černý dým a pohlédl k Jižnímu smetišti, odkud právě vyšla sedmičlenná skupina sekerami ozbrojených mužů, kterou vedla jeho snacha. „Kdybych dokázal ukojit tvou přirozenou zvědavost, děvenko,“ pokračoval měkce, skoro něžně, „byl bych velice moudrý člověk. Ale v tom případě bych se nedusil tady pod tím holým nebem, kde už skoro nemáme co dýchat, ale dřepěl bych si s celou rodinou v luxusním komíně jako nějaký kapitalista.“

Do tábora zalétla ozvěna dojemné písně, jež se odrážela od automobilového hřbitova, písně, kterou zvučným barytonem zpíval vedoucí Kroužku na ochranu přírodního prostředí, jenž se právě vracel z nedělní akce:

„Až přejdou milióny let, rozfouká vítr celý svět a nás taky — jakby smet.“

Sólistovi odpověděl harmonický sbor ženců:

„Les táhl se tu stovky mil, než černý plyn Zem zahalil, leč přijde zas ten krásný čas, kdy svěží bor zaplaví nás.“

„Rýmovat písničky, to dovedete,“ pochválil stařec syna, když zorganizovaná skupina dorazila k ohništi. „Ale jestlipak vám ta vaše práce jde taky tak rytmicky? Kolikpak jste toho dnes oholili?“

„Na takovou práci já kašlu!“ zaklel muž před dětmi. „Abychom se rvali o každý kousíček ladem ležící půdy! U kanálu jsme s maximálním úsilím vymýtili les kapradí. Ale přeslička toho hned využila a vrhla se na to rumiště jako drak. Vyrubali jsme ji z posledních sil. Hledáme tovární komíny, abychom si trochu oddychli, jenže ty kolosy vypadají vedle plavuně jako trpaslíci… A už sotva živoří. Když jsem dneska pod strží bušil sekyrou do jedné tlusté klády, nadělaly se mi na sekyře zuby. Protože jsem chtěl jít příkladem, vyšplhal jsem se nahoru na sráz a odtamtud jsem zavolal na kamarády, aby mi nástroj vyměnili. Hodili mi pilu a k tomu dobrou radu, abych z toho kopce koukal zmizet, protože tyranosauři, vypasení na svobodě, mají teď nohy jako sloupy a zuby jako bagry. A přestože se nevyznačují moc rychlým reflexem, nemají rádi, když je někdo moc dlouho lechtá do pat. Minulou neděli mi jiné potvory rozšlapaly dva aktivisty. Stegosauři jsou slušnější a taky inteligentnější. Pod obratným jezdcem efektivně udusávají trávníky. Jenže obsluha těch obřích plazů je technicky dost obtížná, mají totiž na hřbetech ostré rohové štíty, Když takový vytrvalý žokej po delší jízdě seskočí na zem, ještě týden se drží za rozbolavělou hlavu. Jo. málem bych byl zapomněl! Mám pro tebe dárek, dcerunko. Podívej, co jsem našel na kraji džungle.“

Muž podal děvčátku provázek, na jehož konci bylo uvázané něco, co bylo schované v pytli od cementu. Děvčátko zatáhlo za provázek. Z pytle vylezlo podivné stvoření, těžko říct, zda krokodýl, nebo prasátko. Zvířátko si z lidí nic nedělalo a rozběhlo se k hromadě smetí. Chvíli se hrabalo ve zbytcích hynoucí civilizace a pak se s veselým mlaskáním vrátilo k ohništi. Všichni o ten zvuk projevili zájem. V předmětu, který zvířátko drželo v rypáčku, poznali dětského dudlíka.

Děvčátko škublo za provázek.

„Netrhej mu nožičky!“ pokáral ji dědeček. „V naší nádherné mezozoické době je sice těžké najít na tom nenápadném prasavci něco neobvyklého, ale kdoví, co přinese další éra, kenozoická. Třeba za několik desítek miliónů let vyroste z něčeho tak ukrutánsky směšného lidoop.“

Žena pokrčila rameny a pohlédla na starce se soucitem.

„Už byste se mohl konečně ovládnout, tatínku. Celý svět jste prošel, starému železu rozumíte, makulaturu dovedete číst, ale když před dětmi něco plácnete, tak z toho člověku vstávají vlasy na hlavě!“

Lehounký kouř vzlétá vysoko a v slunci se rozpadává v drobty okřídleného oparu. Drobty poletují ve vzduchu, víří a vzdalují se, ale jen zdánlivě — po chvíli už zas visí nad hlavou v točícím se víru duhových záblesků.

„Díváš se. Klete?“

„Ne.“

Oči se instinktivně zavírají.

„Já vím, že se díváš. Já bych to taky nevydržel.“

Smolař Tozzi. Ještě nedávno diskutoval o planetách neutronových hvězd a zkoušel Assuntovu trpělivost.

„Pamatuješ se. Klete, na tu planetu u Achernaru. kde jsem na vás čekal a nevěděl, co si počít? Mohl jsem se ukousat nudou, neměl jsem na koho otevřít pusu. Pamatuješ se na to. Klete?… No co je s tebou? Klete!“

„Se mnou? Ale nic, poslouchám tě.“

„Stalo se něco? Mluvíš takovým hlasem, jako bys spatřil nějaký přízrak.“

„Ne. nic.“

„Nelži. Klete.“

„Oni…“

„No?“

„Oni krouží. Pořád.“

„Zapomeň na to. Nebo zavři oči jako Assunta.“

„Zavřít oči nestačí. Musel bych se naučit něco víc.“

„Každý jednou dojde onoho stupně zasvěcení.“

„Každý člověk.“

„Myslíš, že jen člověk?“

„Nevím. Možná že ty…“

„Zkoušel jsem to tenkrát na Achernaru. Ale bez úspěchu. Končilo to vždycky iluzí naprostého odosobnění v resuscitačním komplexu Centra biomechaneuristiky, kde jsem trčel po operaci. Vciťoval jsem se do nového těla, prohlížel jsem si holovizní zápisy v archívu mnemotéky a jednou denně před večerem jsem měl právo si vyjít do parku pod skleněnou kopulí a kochat se západem zeleného slunce… Klete?“

„Ano, poslouchám tě.“

Jak dobře, že jsou stvořeni k mému obrazu a podobenství, a proto nemusejí pohybovat ústy, když mluví. Tozzi si jistě zdřevěnělým jazykem olizuje rozpukané rty.

„Měl jsem tehdy na Achernaru zvláštní vidiny,“ pokračuje bezbarvým hlasem ve svém monologu. „Zpočátku jsem nepopouštěl uzdu své představivosti, ale stačilo se dočkat chvíle, kdy slunce rostlo nad obzorem těsně nad rovinou kosmodromu, a v tu chvíli vypadl stříbřitý brouk z ohniska modrého štítu, ve zpomalujícím víření se proměnil v gyrobus a přistál na cestičce před záhonem marťanské aralie. Z gondoly vystoupil Denis, s kamennou tváří přistoupil k mně. sklonil se a já viděl průzorem přílby, jak říká: ‚Je čas. Tozzi, letíme na Achernar.‘“

„To nemohl být Denis.“

„Já vím. A přece byl.“

„Pamatuješ se, jak vypadal?“

„Na to nikdy nezapomenu. Byl vysoký a hubený, jako kdyby jeho skafandr visel na holém skeletu. Obličej měl protáhlý a bez výrazu jako tvář Jobovu, spánky prošedivělé, pod hustým obočím prázdné oční důlky.“

Sluch registruje svištění těžkého dechu.

„Rozumíš tomu. Klete? Vymýšlíme si neskutečné postavy, tváře, celé události. Děláme to v sebeobraně. Nemyslet nelze. Nepodmíněný reflex podvědomí. Tenkrát mi to pomohlo, za tři měsíce přiletěl Foot.“