Maciej Kuczyński - Fantastika‘80

Před obědem obvykle míval dobrou náladu. V tu dobu si rád trochu zažertoval, ale často se mu to nevyplatilo, protože snacha byla pořád nabručená. Stál chvíli v mraku prachu, který vítr sfoukával z hory černého popela, a usmíval se na vlastní myšlenky.

„Místo abyste čoudili šedesát cigaret denně.“ řekl provokativně na adresu kouřící mládeže, „mohli byste aspoň jednou dojít na. kraj oázy a nadýchnout se čerstvého kyslíku.“

„Ale tatínku, co to plácáte?“ zneklidněla žena.

Děti otočily ke starci vyděšené obličejíčky.

„To mi jen tak ulítlo…“ zakašlal.

„A šlukujte pořádně, hlupáčkové moji malí. Dědečkovi už zas něco ulítlo, přestože každý vzdělanec ví, že bez nikotinu se žádný mladý organismus nemůže správně vyvíjet.“

Stařec se došoural k dohasínajícímu ohništi. Vedle něho se vršila hromada starých počítacích strojů. Posadil se vedle ní na televizní přijímač, který čouhal z bláta.

Žena sypala do hrnce cyankáli ze slánky. Potrpěla si na ostré koření, a proto ji znepokojovala skutečnost, že jeho zásoba se hrůzostrašně rychle zmenšuje.

„Pořád mi ty děti demoralizujete, tatínku,“ vrátila se k choulostivé otázce. „Celý svět jste prošel, starému železu rozumíte, makulaturu dovedete číst, ale když před dětmi něco plácnete, tak z toho člověku vstávají vlasy na hlavě!“

„Stejně ta děcka dlouho neuhlídáš,“ povzdychl si s lítostí. „Mládež dneska brzy hledá narkotika. Když je včas nepoučíš, dovědí se od těch ničemů ze sousedního kanálu, že ze všech dopingových prostředků — po injekci čistých vitamínů a po slunečním záření — vyvolává nejbarevnější halucinace doušek čerstvého vzduchu.“

„I propánajána!“ zacpala žena dětem uši. „Už ani slovo, nebo jaktěživ nedostanete k večeři svou čtvrtku denaturátu!“

„Vyhrožuješ, protože víš, jak mám ten petrolej rád.“

„Však vám ho taky vždycky rádi dáme, když se nám podaří vyhrabat z trosek pár omšelých lahví nějakého dobrého rozpouštědla. Ale do výchovy dětí se mi, tatínku, nepleťte!“

Starce zamrzely nepříjemné poznámky, jakými matka na jeho adresu nikdy nešetřila, proto posmutněl a uzavřel se do sebe. Radši mlčky pozoroval krajinu, aby nedráždil zamračenou ženu a neprovokoval ji k odvetě.

Ve značné výši se utvořil pancíř hustého smogu. Trosky komínů odváděly dým do atmosféry, jen tu a tam prosvětlené anemickými slunečními paprsky. Od hory popela k nim plul mrak prachu, který vítr zformoval do vzdušného víru. Vír trhal na kusy zežloutlé noviny a partitury, obracel stránky v zpráchnivělých knihách, strhával magnetofonové a filmové pásky z cívek a vcucával je do svého trychtýře.

Dívenka přilila do ohně zbytek nedojedené polévky. Plameny vyšlehly vysoko.

„Kdypak dnes přijde tatínek z ochrany přírodního prostředí?“ pošeptala matce do ucha.

„Před půlnocí, ty moje zlatá špindíro.“

„A proč chodí pořád a pořád později?“

„Protože neděli věnuje dobrovolné občanské práci. Říkala jsem vám už před třemi týdny, že ho na schůzi obyvatel naší oázy zvolili předsedou Ochranářského kroužku. Měl z té čestné funkce radost jako malé dítě. a to tím spíš, že mohl do první akce poslat čtyřicet dobrovolníků, takže do večera vymýtili hektar nového lesa. Ale počáteční nadšení statečných dřevorubců bohužel brzy pohaslo, takže jejich pozdější práce už neměla dostatečně rytmický průběh.

Následující neděli se počet lidí, kteří si uvědomovali, jaké nebezpečí nám hrozí, zmenšil na dvacet. Před týdnem se do boje s nebezpečným živlem přihlásilo už jen patnáct aktivistů, kdežto dnes dovedl tatínek z místa ranního srazu na kraj džungle už jen půl tuctu nejvytrvalejších nadšenců. Šesti sekerami tak hned neočistí od bujného rostlinstva parcelu, kterou si vytyčili pro své ambiciózní plány!“

Optimistický tón v hlase ženy. když hovořila o manželových ambiciózních plánech, starce dopálil.

„Příští neděli půjdu na tu rasovinu sám!“

„To ho nezlomí.“ opáčila bystře.

„Místo aby si hlídal hromadu vlastního smetí, ztrácí čas a ničí si zdraví takovou Sisyfovou prací.“

„Nedá se nic dělat! Někdo přece musí myslet na budoucnost našich dětí!“

„Jim přece ještě zelené nebezpečí nehrozí. Džungle se zakusuje do oázy rychlostí sto metrů za rok, což znamená, že do jejího středu dorazí začátkem příštího století. Teprve další generace bude muset hledat útulek uvnitř továrních komínů.“

„Naše děti by se mohly přestěhovat do sousední oázy.“ poznamenal chlapec.

„Krucif…!“ vyrazil ze sebe stařec v záchvatu kašle.

„Synáčku,“ šťouchla žena do klučiny a ukázala, že z plamenů se nekouří, „hoď do ohně roli dehtového papíru, když se dědečkovi tak špatně dýchá. Já zatím půjdu naproti tatínkovi.“

„To určitě.“ dokončil stařec, když se změnil vítr. „Bezmezná džungle zardousí na cestě každého cestovatele. Teď, po pádu sousedních továren, nás dělí od nejbližší oázy čtyři sta kilometrů. Do trosek měst proniká les s dvojnásobnou rychlostí. Přišli jsme o všechno. Dnes už nic neuchrání před zkázou nečetné svědky katastrofy, kteří se zachránili z pohromy, přestože ještě v době mého dědečka, kdy na naší zeměkouli žilo šedesát miliard lidí, byla celá země pokryta přírodním prostředím.“

„A co pokrývalo vodu?“ zajímala se dívenka.

„Koryty řek taky tekl čistý průmyslový odpad a čerstvý odpad městský, kdežto po povrchu oceánu plavala tlustá vrstva nafty nenarušené vodním rostlinstvem.“

„Takže rostlinky tenkrát ještě na světě nebyly?“

„Existovaly jen v nevelkém množství. Tu a tam se s nimi experimentovalo. Ale znali je jen vědci. Vegetovaly pod přísnou kontrolou význačných odborníků, kteří je syntetizovali z neorganických sloučenin a drželi v laboratořích, kterým se říkalo skleníky.“

„A čemu ty skleníky sloužily?“

„Tak se kdysi říkalo skleněným komorám, které byly určeny k dušení zelených škůdců.“

„Taky by ses někdy mohl pohrabat v knihovně,“ poradil chlapci stařec a ukázal na smetiště. „V tamtěch dávných bezstarostných letech ještě nikdo nenazýval rostliny škůdci, ani netušil, že se jednou bude muset bojovat proti zvířatům, která byla rovněž konstruována podle směrnic genetického inženýrství a přechovávána v klecích. Naopak — jejich první exempláře byly zahrnuty nesmírnou péčí. Vědci se jimi chlubili, přestože je nikdo nepotřeboval. Teoretická možnost stvořit zvířata i možnost, potvrzená úspěšnými pokusy, v nich živila víru v moc lidského intelektu. Říkal jsem vám přece, že než byly vyprodukovány první umělé rostliny a zvířata, pokrývalo celou Zemi přírodní prostředí.“

„Když bylo přírodní, tak proč v době našeho pradědečka vyhynulo jen za jediný rok skoro celé šedesátimiliardové pozemské lidstvo?“

„To je záhada. Na to dosud nikdo nepřišel, přestože byly za účelem lepšího oběhu fantastických dohadů zdvojnásobeny náklady makulatury.“

„Ale přece tenkrát nepomřeli všichni,“ poznamenal chlapec. „Proč se před útokem džungle, tedy v době prvního pogromu, zachránilo jenom těch několik málo lidí, jejichž organismy (což vyšlo najevo krátce po invazi rostlin, zahájené rozbitím skleníků) byly na zelené nebezpečí nejcitlivější?“