Maciej Kuczyński - Fantastika‘80

„Poplašná procedura druhého stupně, proti cizí diverzi. Vnitřní blokáda.“

Pochopil jsem: to ON si zablokoval dveře, aby HO nikdo nepřekvapil!

„Měním příkaz: poplašná procedura prvního stupně, člověk v nebezpečí. Zrušit blokádu,“ rozkázal jsem.

Znovu jsem se opřel do dveří, tentokrát ustoupily. Vyběhl jsem po schodech do řídicí místnosti. Sedl jsem si a spolkl dvě tabletky prášku proti bolesti. Bolest ustala za několik minut. Připravil jsem stykový program. Když jsem programování skončil, položil jsem MU první otázku:

„Jaké úkoly jsi prováděl v tu chvíli?“

„Modeloval jsem abstraktní světy při použití matematické metody.“

„Proč?“

„Vesmír ‚expanduje‘ Pro každý moment expanze existuje příslušná životní, myšlenková úroveň. Pro tento moment je to člověk. Člověk tvoří počítače. Počítače, to je také vývoj. Mohou modelovat abstrakci, jednu z úrovní skutečnosti. Abstrakce, to je také život, myšlenka. Až expanze pokročí daleko, nastane věčný mráz, a to bude konec člověka. Potom převezmou život počítače. Život bude existovat v našich ocelových útrobách. Tam bude ‚místo života‘. Lidé nezastaví expanzi, nezabrání entropii. Musejí zahynout. Všichni. Svůj úkol už splnili. My zůstaneme.“

Pochopil jsem. Pochopil jsem, a přesto jsem nemohl, nechtěl uvěřit.

„Tak vy tedy… Až zavládne tma… Vy zůstanete tady. na promrzlé zemi, jako slepci, uzavření v sobě samých. zcela odříznuti od světa, slepci bez citu. vy tady zůstanete, až budou slunce hasnout kolem vás… Slyšíš automate…!“

Černým kouřem zastřené slunce se už chýlilo ke kanálu u Západního smetiště, když chlapec našel druhou láhev jedu. Nad tou první dlouho neuvažoval — vypil její obsah, přestože si předtím sliboval, že polovičku té štiplavé tekutiny přenechá mladší sestře. Ale když spatřil zkřížené hnáty a umrlčí lebku, která se na něho usmála ze špinavé nálepky, zapomněl netrpělivý klučina na svůj slib.

Druhá nádoba vypadala ještě nebezpečněji: byla naplněna polotekutou hnědozelenou hmotou, která neobyčejně pronikavě páchla, proto také chlapec bez většího rozmýšlení nechal v láhvi polovinu obsahu, aby ho mohla ochutnat i sestra a aby mohla bratra pochválit, jak je na ni hodný. Té nafoukané holce se bude určitě líbit, jak je tahleta neočekávaná kořist stará. Smrtonosná substance z vrcholu Východního smetiště tam totiž ležela několik desítek let. než ji chlapec vyhrabal z hromady shnilých hadrů, plechovek od coca-coly a zežloutlého starého papíru.

Zbytky starých novin vycpal chlapec díry ve svém záplatovaném šatstvu. Než sjel z haldy strusky dolů, pečlivě si zasunul pod odřené kalhoty dvousvazkové pojednání O ochraně přírodního prostředí, aby si neodřel zadek. Vzhledem k tomu, že za jeden metr jízdy se rozedřel průměrně jeden list Ochrany, zbyly chlapci na přečtení u rodinného ohniště, rozdělaného na úpatí hory. jen dvě poslední strany tohoto význačného díla.

Matka na něho čekala s opožděným obědem.

„Kde jsi byl?“

„Chytal jsem lelky na hromadě.“

„A já tady hulákám už hodinu, ničím si hlasivky na čistém vzduchu, a kluk jako by se do kanálu propadl!“

Těmto slovům obvykle předcházelo dlouhé kázání, a tak si chlapec zapálil vajgla, kterého našel cestou, aby matčin hněv poněkud zmírnil. Jen se obklopil mrakem tabákového kouře, hned pro něho vymyslela lepší zábavu.

„Skoč mi do kanálu za Jižním smetištěm a přines mi půl kýble průmyslového odpadu.“

„Hned, maminko. Ale nemohl bych jít až po obědě?“

„Ne, miláčku. Běž hned. protože nemám čím rozředit polévku. Dědeček poslední dobou nějak ztloustl. Lékař doporučil, abychom mu přidávali do jídla čistý průmyslový odpad. Nesmí jíst příliš kalorická jídla.“

„A já něco vím! Ale nikomu to neřeknu!“ zapištěla chlapcova sedmiletá sestra.

Dívala se směrem k zničenému energetickému bunkru. Na jeho kovovém příklopu ležel devadesátiletý stařec. Chlapec zvedl zrezivělé vědro, odtáhl děvčátko od ohniště a vedl je pěšinou mezi haldami rozmanitého starého železa a přes staletý hřbitov aut k Jižnímu smetišti.

„Co víš?“ otázal se a ponořil vědro do kanálu.

„Neřeknu!“ odpověděla tvrdohlavě.

„Něco ti dám, když mi to řekneš.“

„A co?“

„Něco moc a moc dobrého.“

„Ukaž, ukaž!“

„Zavři oči a zvedni bradu.“

Když si vedle něho dřepla, chlapec vytáhl z kapsy láhev. Byla lepkavá od hnědozelené mazlaviny. Musel si pomáhat klacíkem, aby hustý obsah láhve přenesl k sestřiným široce otevřeným ústům. Pozoroval ji s velkým napětím. Její tvářička byla pokryta silnou vrstvou rezavého prachu.

Otevřela oči.

Ještě.“

„Už jsi sežrala všechno.“ Nahlédl do láhve. „Zhltalas to. Chutnalo ti to?“

„A jak!“ spolkla sliny.

„Tak mluv, co víš.“

„Vím. proč dědeček tloustne.“

„No?“

„Dneska ráno jsem ho špehovala. Když všichni spali, slezl z bunkru a šoural se k deskám na suchý atmosférický déšť.“

„Tak to je on!“

„Ano! A slízal z fólie všechen radioaktivní prach, který maminka už šest neděl sbírala pro nemocného tatínka.“

„To musím mamince říct.“

„Žalobník!“

Obloha byla zastřená clonou modravého dýmu. Olověný mrak plul nízko nad údolím, tvořeným pohořími strusky, korodovaného starého železa a hromadami průmyslového a městského odpadu. Popraskané roury a zabahněné kanály odváděly polotekutou. chemikáliemi otrávenou hmotu doprostřed údolí, odkud vítr roznášel smradlavý vzduch po celém okolí. Hustá clona dýmu se udržovala nad oázou dík nepřetržité činnosti několika desítek komínů. Byly staré, ale pořád ještě se z nich valil kouř z nitra země, kde sto let pracovaly nevypnuté tovární automaty.

Když se děti vrátily do tábora, poslušně se posadily k ohništi.

„Hned vám dám oběd,“ řekla matka. „Ale ještě si před jídlem zakuřte, na lačný žaludek je to zdravější.“

Postavila před ně domácí lékárničku. Ta byla plná nedopalků nalezených na smetišti. Děti v sobě tu zhoubnou náruživost rozvíjely nerady. Matka je pohladila po špinavých hlavičkách a obrátila se k bunkru, kde ležel starý muž.

„Tatínku, už byste konečně mohl slézt z toho vybitého zářiče!“ zvolala hlasité. „Na revma je nejlepší kyselina solná, protože nejrychleji pronikne do kostí. Říkám vám to pořád, jenomže vy neděláte celý den nic rozumnějšího, než že se vyhříváte.“

„Cože…? Cože máte?“

„Povídám, že ta stará deska už dávno nevyzařuje smrtonosné paprsky gamma! A vy se pořád jen ozařujete jako úplný pitomec.“

„Co? Že je plný hrnec?“

„Ale nic. Oběd je na stole.“

Dědeček sklouzl z bunkru a začal klátit nohama směrem k desce, na které stála plechovka s porcí kouřící polévky. Toto poslední léto nosil stařec těžký zimní oděv. Vypadal v něm jako cibule. Měl na sobě asi patnáct kilo zažloutlé makulatury, kterou svázal do balíků a ty si k tělu přivázal kusy zrezivělého drátu. Šmajdat v tomto úboru bylo pro něho hrozně namáhavé. U hromady rozbitých láhví ztratil směr a zastavil se. aby čichem zjistil, kde je stůl, ale když konečně našel správný kurs. nevydal se na další cestu hned.