Maciej Kuczyński - Fantastika‘80

Každý text, ať už pochází z jakéhokoli literárního odvětví, lze rozdělit na dvě vrstvy — na mělkou „logickou hru“ a na její sémantický podtext, který lze rovněž klasifikovat jako podtext ontologický nebo epistomologický. Když jsem se široce zabýval epistomologií (přesněji řečeno subjektivní epistomologií, nevím „totiž, zda jsem při svých stále méně logicky ukázněných improvizacích „neopustil“ čtenáře na některém místě svých úvah, čehož efektem by mohly být mezi mnou a ním určité disonance), zcela jsem zanedbal „druhou stranu“ hry. Obě jsou totiž stejně důležité jako koincidující v dobře vyváženém logickém textu (v textu „špatně vyváženém“ nejsou obě strany spojitým empirickým celkem a jedna jaksi „tyranizuje“ druhou). Co ode mě čtenář očekává? kladu si důležitou otázku. Důvěrnou zprávu, zobrazující subjektivní zlomy v mém „způsobu“ interpretace světa? Ne. odpovím si tvrdě. Žádá ode mě spíše „hru“, relaci o empiricky existujících událostech. A proto je chronologicky seřaďme a skončeme s dískursivním svěřováním.

JEHO dost volná koncepce, nepodepřená ani pokusy o technická řešení, ve mně vznikla už velice dávno (rozhodl jsem se definitivně skoncovat s podrobným měřením času, proto neudávám přesné datum). Tenkrát právě realizoval Pentagon první část programu termonukleárních explozí na atolech Enivetok a Bikini. Pro výpočet parametrů tlakové vlny, tepelného záření a podobných ekologicko-strategicko-antropologických následků výbuchu vodíku potřeboval proto veliký počítač, který by pracoval s minimálními chybami. (Obrazně řečeno, měl vypočítat dávku „jedu“, jakou generálové Pentagonu vstříknou ekosféře planety — zda to bude dávka působící okamžitou smrt nebo „jen“ pozvolné umírání.) Za hlavního konstruktéra a projektanta toho počítače jsem byl vybrán já — jako tenkrát ceněný nejen teoretik, ale i empirik. Tehdy mě přirozeně ani ve snu nenapadlo zkoušet nějaké revoluční, pragmaticky dosud nepoužívané řešení. Už se rýsovalo (geometrické znázornění koincidujících sítí), když byly mé experimenty z nějakých nejasných důvodů přerušeny. Práce uvázla na mrtvém bodě. Po více než půlroční přestávce převzali patronát nad investicí realizátoři projektů OZMA. I jejich projekt byl odmítnut po stovkách bezvýsledného odposlechu vesmíru. To však naši práci neovlivnilo, protože jsme si s předvídavým (a jak se ukázalo, oprávněným) skepticismem předtím u OZMY zajistili „věrnost až do konce“. A tak volky nevolky muselo rozpadající se konsorcium financovat náš podnik,až do konce“.

Práce byla v plném proudu, a já najednou změnil kurs o sto osmdesát stupňů a rozhodl se experimentovat dál. Začal nový výzkum. Kdyby o něm byl věděl Wiener, jistě by se byl v hrobě obrátil. Tradiční řešení — alternátory, konjunktory a jiné logické soustavy — jsem nahradil úplnou spletí spojů. Obecná direktiva zněla takto: vybavit elektronový mozek speciálními systémy, tak nějak ho „přitlačit ke zdi“, aby chtě nechtě musel stvořit vlastní „já“, a tedy — vědomí! Zde se dichotomie stala stvořitelem, ne ničitelem! Počítač tedy bude mít „pohnutky“. Idea téměř potracená! A přece… přece jsem ji realizoval. Tak vznikl ON.

Abych umocnil působení „dichotomických obvodů“, zbavil jsem HO skoro všech vazeb. ON skutečně mohl jednou prostě nevyřešit uložený úkol nebo uvést nesprávný výsledek operace! Tímto způsobem jsem se snažil, co nejvíc rozšířit pole JEHO (přirozeně hermeneutického) působení z vlastní iniciativy. Umožnil jsem MU je dík předem nastavenému vědomí a čekal jsem na výsledky. Ukázalo se. že musím čekat dlouho.

Právě v tu dobu mi lékaři stanovili definitivní diagnózu: carcinoma. Dík svému elementárnímu medicinálnímu vzdělání jsem věděl, že mi nezbývá víc než půl roku, rok života. Sub specie mortis nabyl ON specifický význam v mém životě. (A zas navzdory sobě líčím subjektivní mikrodramata, dramata mravence.) Stal se jakýmsi mým následovníkem a pokračovatelem. Tím, Co Zůstane Po Mně (záměrně ta slova píšu velkými písmeny). Stále jsem čekal.

Nakonec to vypadalo tak, že z NĚHO prostě bude element obyčejného abonentního počítačového systému. Instituce nebo jednotliví matematici MU telefonicky dávali úkoly a ON je řešil. Já však byl jedním z kybernetiků jaksi „akreditovaných“ u Kalifornského výpočetního střediska. Přímým ředitelem celého střediska byl Shucken (mimochodem — neměl nic společného s kybernetikou ani s matematikou či informatikou). Byl to ekonom, nadřízenými „naprogramovaný“ tak. aby ze střediska vymačkal co největší zisk. Ta tichá a nenápadná persóna na každém kroku zdůrazňovala svou neobeznámenost s kybernetikou a absolutní ignoranci této vědy. Všechny technické defekty či nedostatky přenechával Shucken k vyřízení lidem kompetentním, tedy nám kybernetikům. Ředitelovým koníčkem byla kvantová mikrofyzika a v rozhovorech, i když dost řídkých, se coram publico nikdy neopomněl zmínit, že píše z této oblasti disertační práci, což jsem já mohl empiricky dosvědčit, protože jsem jednou jedinkrát byl v jeho bytě. Upřímně řečeno, nedomníval jsem se, že bych se tam ještě někdy octl podruhé. Shucken seděl u psacího stolu, obložený tlustopisy ve stejných obálkách. Před ním se vršila hromada nepopsaných listů papíru (přikláněl jsem se k hypotéze, že popsaný list tam nebyl ani jediný, později se tato hypotéza potvrdila). Vztah mého nadřízeného ke kybernetice byl zcela jednoznačný, proto mě překvapilo, že mě pozval do své pracovny. Když jsem tam vešel, seděl jako obvykle před prázdnými listy papíru a soustředěně volil první (pokud vím, nikdy nenapsané) slovo své disertační práce, jako by to mělo být biblické fiat lux. Když se vytrhl ze svých úvah, konstatoval, že mezi NÍM a abonenty došlo k určitým antinomiím. Abonenti zjistili určitá zpoždění v JEHO práci (řádu několika sekund), která by sice nebyla důležitá, nebýt jednoho ještě důležitějšího faktu: ON spotřebovává gigantické množství energie, přičemž nevykonává nic než obvyklou práci. „Vypadá to, jako kdyby si něco počítal sám pro sebe,“ (cituji Shuckena). Nejprve jsem k ředitelovým slovům zaujal stanovisko dost skeptické a potom jsem se opatrně zmínil o tom, že JEHO algoritmus je dost volný (při slově „algoritmus“ se Shucken ušklíbl a řekl mi, abych mu ten algoritmus nesděloval) a že „možné je všechno“. Dohodli jsme se na tom, že mi do laboratoře instalují příruční voltmetr, abych hned věděl, „kdy se TO děje“.

Mohl bych použít retardačních efektů, abych zvýšil dojem. Ale neudělám to — beztak se už moje improvizace podobá talíři vody, ve které plave rýžové zrníčko jako špetka Pravdy… Přecházím tedy k samému zrníčku.

Byl obyčejný den jako každý jiný. Už jsem téměř ztratil naději. Seděl jsem v lenošce a četl Nuresovo Umění jakožto destrukce (hrozná bichle). Vtom jsem si povšiml nějakého pohybu, sice nepatrného, ale neodpovídajícího normě. Uplynulo několik sekund, než jsem si uvědomil, že je to ručička voltmetru, která prudce stoupá. ON spotřebovává energii! Vyskočil jsem z lenošky, otevřel dveře, proletěl chodbou, přičemž jsem div neporazil jednoho asistenta, a jako blesk jsem seběhl po schodech dolů. Skleněná budova, kde sídlil ON, nebyla od dispoziční centrály dál než sto metrů. Ale ten běh. ten bezdechý běh, ten byl přímo nekonečnem, roztaženým na minuty nebo snad hodiny. Cítil jsem v prsou bolest, tupou bolest. Kdesi na dně svého vědomí jsem současně uslyšel slova doktora Worrena: „Víc sportu, profesore!“ Zněla v nich falešná ironie, rostla, až se nakonec rozplizla v záchvatu hysterického chechtotu. Nevydržel jsem to. Padl jsem tváří do trávy smáčené rosou. Podíval jsem se na sebe: skrz slzy bolesti jsem viděl, jak ke mně běží několik techniků v oranžových kombinézách. S námahou jsem vstal a utíkal dál. Měl jsem pocit, že se stěna budovy vzdaluje tím víc, čím více energie vkládám do svého běhu. Bolest neustupovala, naopak dospěla ke kulminačnímu bodu. Konečně jsem dorazil ke skleněným dveřím. Opřel jsem se o ně — ale nepovolily. Fotobuňka, která mě poznala, předala impulsy mnemotronům, jež zaslaly vysvětlení připravené pro tuto „příležitost“. Z mikrofonu se ozvalo: