Maciej Kuczyński - Fantastika‘80

Tozzi je smolař, smůlu měl vždycky. I teď ho kyslíkové bomby tlačí do zad jako metrákový hrb, vrývají se mu mezi lopatky.

Jak že to říkal Assunta. když ještě mohl mluvit? Říkal, co cítí člověk, když leží naznak — pořád hůř se mu dýchá, pořád hůř zavírá víčka, jakási mocná síla mu je odtahuje na kraj očních bulv, rozředěný purpurový pudink, vrch oka drtí sítnici, škrtí zrakový nerv — hrozně hloupý pocit, jako kdyby ze sebe tubička rohovky vytlačovala sklovitý obsah, aby ho protlačila z očního důlku do kapiláry lebky, do nitra mozku, na dno vědomí. Cítí Tozzi taky něco takového?

„Mluv. Klete. D-do-kud mů-ů-žeš a já slyším. Jsou tu ještě?“

„Ano.“

„A pořád nad námi?“

„Pořád. A jako kdyby jich trochu přibylo. Poletují ve vzduchu nad přídí Footu a proklouzávají i pod ním. zřejmě zůstalo pod tryskami trochu prostoru.“

„To bych rád věděl, kde se tu vzali.“

„Tady není a nikdy nebylo to, čemu jsme zvyklí říkat biosféra. Na mrtvé planetě nemůže vzniknout jediný druh živých tvorů, i kdyby to byl jen hmyz.“

„Ani žádná rostlina?“

„Jako bys to nevěděl.“

„Není to divné, že od té doby. co jsme vystartovali ze základny, jsme nikde nezahlédli ani kousek zeleně?“

„Ani mech by neměl kde zapustit kořeny na takovémhle povrchu. Tady nemůže život existovat.“

„A jak my jsme přišli na to, že oni… jsou živí?“

„Říkal to Assunta.“

„Tak se asi mýlil.“

„Je to přece biolog.“

„To neznamená o nic víc než ty fyzik, já astronom, nebo Denis pilot. Tady ztrácejí význam všechny naše vědomosti stejně.“

„Možná pro nás tři. Assunta byl člověk, jediný…“

„D-do-řekni to. J-je-diný o-oprav-dový, co?“

„Ale ne, tak ne, Tozzi.“

„Ááá!“

„No vidíš. Cítíš bolest zrovna jako on. To není tak jednoduché. A přece to byl člověk.“

„Nesmysl! Tebe to bolí, ne mě! Já můžu vždycky říct, že je mi to úplně jedno, přestože jsem po operaci dostal ocelovou intarzii páteře a články feromagnetické paměti. Za to, že žiju, vděčím přece jedině té kyborgizaci. aspoň jsem vydržel dýl než Assunta. On dovedl vysvětlovat, co je to bráhman, a litovat, že ho v sobě nemůžeme najít. A přece žiju já!“

„On přece taky neumřel.“

„Chachacha! Děláš si iluze. Věříš v něho. Ale já ti povídám, že už je z něho chladná mrtvola.“

„Poslechni si, jak dýchá.“

„Nechci! Jsem odolnější než on! Budoucnost patří takovým jako já!“

„Co znamená budoucnost, hodina nebo dvě?“

„Mám na mysli perspektivy vývoje celého lidstva.“

„Z tohoto hlediska můžu být vzorcem další vývojové etapy naší civilizace taky já nebo Denis…“

„Chachacha-á!“

„I on. Tady to vydržím o něco dýl než ty a Denis nás přežije všechny. V každém z nás je něco z opravdového člověka. Ostatně prý všechno, co člověk tvoří, dokonce i v kosmickém měřítku, má vtisknuté znamení jeho ruky. respektive jeho kultury s jeho ambicemi, morálkou, předsudky a vším ostatním. Nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom si tím lámali hlavu. Stejně dobře můžeme teď uvažovat o tom, jak chytil aspoň jednoho z těch barevných motýlů.“

„P-po-čkej, Klete. U-už asi za-ase… Měls pravdu. Je to jako mořský příliv, každá vlna jde hlouběji.“

„Gradace skokem.“

„Kolik jich bylo? Největší je prý vlna devátá.“

„Největší a poslední.“

„J-je-nom n-na Z-ze-mi. T-tady n-nemůže být konec t-tak nesmyslný…“

Jak dlouho bude ještě mluvit, lámat si jazyk a pořád víc roztahovat krajní hlásky slabik? Proč mu místo srdce nedali systém spřažený s reaktorem sacích a tlakových čerpadel?

„A p-přece b-bych n-někdy rád jako As-sunta…“

„Zapomněl?“

„Spíš poznal, v čem spočívá v-vnitřní vidění.“ Děláš si zbytečné iluze, Tozzi, že náš konec se čímkoli liší od smrti Assuntovy. I kdyby byl třeba našel kraj cesty, jíž kráčel mýtický Tathagata. Je ostatně pozdě, k pochopení tajemství bráhmanismu potřeboval Buddha čtyřicet devět dní.“

Zbývá asi tak hodina. Kéž by bylo možno odejmout váhu signalizaci zřítelnic, ale stačí přetočit hlavu, silou vůle překonat bezvládnost krku, aby oko zahlédlo těžce dosedlý trup lodi. Ohrnuté rty namodralého kovu obnažují v roztrženém místě baterii trysek, jež těsně jedna vedle druhé vypadají jako palisáda varhanních píšťal. Je vidět spirálu chladicího zařízení, z něhož dávno vyteklo tekuté hélium.

Konec dne. Slunce se sklání nad rovinou v aureole, jež čerpá energii z pádu částic stržených do sféry přitažlivosti hvězdy z chromosféry druhé složky soustavy. Teď je druhý hvězdný komponent ukryt za modrým štítem, avšak taková opozice nebeských těles jen násobí jiné síly, pro nás znamenající víc než světlo.

„Brzy se setmí, Tozzi.“

„J-já v-vím.“

Po hladkém zrcadle se pomalu sune rozplizlý stín Footu jako gigantické sluneční hodiny. Jsme jako čáry označující denní dobu na kamenném ciferníku: kde leží Assunta, tam byl úsvit, přibližně v poledne přikryl stín Tozziho ležícího tváří k zemi, za půl hodiny dojde ke mně. Je v tom vlastně nějaký filozofický podtext: Na počátku byli takoví jako Assunta.

Náhle pocit, jako by pod tlakem těla plechy pancíře na zádech prorostly osmózou molekul do jalové, sklovité půdy. Nesmysl — ještě žijeme, přestože Tozzi hůř dýchá. Musím mu pomoci, musím nějak zaměstnat jeho myšlenky.

„Tozzi!“

„A-ano. Klete.“

„Když jsme začali přistávat tam nad tou rovinou…“

„J-já t-to vi-viděl.“

„Nejsme první.“

„T-to má být útěcha? Jistě taky ne poslední.“

„Poprvé v životě jsem viděl takové konstrukční řešení lodi.“

„Vraky rozmáčknuté jako mouchy na okně.“

„Hřbitov.“

„Planeta-past.“

„Ale z vesmíru vypadala docela nevinně.“

„V-víš co. Klete? Tak mě napadlo, že taková planeta nemohla vzniknout sama o sobě, a to tím spíš v soustavě neutronových dvojhvězd. Navíc ten podivný svazek s oběma dvěma složkami… To je tak divné, že asi nikdo, žádná loď jakékoli civilizace neodolá, aby se sem nepodívala. Ta planeta nevznikla sama o sobě.“

„Znáš snad jinou příčinu? Ani Assunta nevěřil v b-bohy.“

„Ty se. Klete, díváš nahoru, můžeš nanejvýš zhodnotit zrcadlový povrch roviny. Já se dívám dolů. Zdánlivě matové sklo, ale když tak ležíš celý den a celou noc, začínáš v něm vidět nějakou hlubinu, tisíce vrstev, pod které proniká pohled, něco jako perspektiva dvou naproti sobě postavených zrcadel, donekonečna. To není planeta, ale puchýř olověného skla, možná pozůstatek nějaké vymřelé civilizace, jakási monstrózní konstrukce. Škoda že jsme nestačili zjistit, co se skrývá pod tou vnější glazurou.“

„Třeba se to ještě dozvíme. Zanedlouho se pod námi ta křišťálová skořápka rozestoupí nebo nás ten skleněný rosol vcucne.“

„N-nedělej si legraci. Klete. Já přece viděl…“

„Co?“

„Asi to bylo vyčerpáním, ale měl jsem dojem, že jich tam vzadu skrz mlhu vidím tisíce, modrošedých i šarlatových, někdy přikrytých povlakem z černých prostěradel nebo vybledlých tisíciletým visením ve fyziologickém roztoku, který však neukončil život těch barevných členovců, rozrostlých křovisek, mnohohlavých radiolarií či průsvitných kolonií fagocytů larvovité bělosti a polotekutých améb…“