Ivan Jefremov - Chlapík z pekla

Dag něco říkal Pavlyšovi, ten ho ale neposlouchal. Odpovídal naprosto nesouvisle jako právě nešetrně probuzený člověk.

‚Prvně za celá ta léta jsem se probudila zimou. Měla jsem pocit, že se mi špatně dýchá. Pak to přešlo. Zahřála jsem se. Když jsem však přišla k trepangám, řekly mi, že s korábem není něco v pořádku. Zeptala jsem se, jestli to nezpůsobila Bala. Řekly mi, že ne. Taky mi však řekly, že si musíme pospíšit. A já jsem si myslela, že ten koráb je věčný. Asi jako Slunce. Dola řekla, že toho vědí hodně o zařízení na korábu. A také o tom, jak pracuje Stroj. Říkaly, že doma mají stroje podstatně složitější, než jsou tady. Není však pro ně jednoduché bojovat se Strojem, protože je hlupáčkové zastihli nepřipravené, stejně jako mě. A beze mne se jim to nepovede. Jsem připravena dál jim pomáhat? Samozřejmě, odpověděla jsem jim. Dala mi říkala, že tím strašně riskuju. Jestli se jim podaří správně koráb nasměrovat nebo najít nějaký způsob, jak se odtud dostat, mohou se vrátit domů. Ale mně pomoct nemohou. Zeptala jsem se jich, jestli na korábu doopravdy nejsou nějaké záznamy o cestě k Zemi. Řekli mi, že nevědí, kde by je mohly hledat, že to je nejspíš uloženo v paměti Stroje, tehdy jsem jim řekla, že s nimi půjdu kamkoli, jenom když mi pomohou dostat se odtud. Raději budu žít a umřu u trepang než být v tomhle vězení. A když se mi nepodaří dostat se odtud, budu na sebe hrdá, že jsem mohla někomu pomoct. V takových chvílích je i umírání snazší. Trepangy se mnou souhlasily.

Na korábu byla ještě větší zima. Sáhla jsem si na trubky v malém sále. Byly už jen vlažné. Dva hlupáčkové tam u nich něco dělali, snad je opravovali. S trepangami jsem se dokázala domluvit, ale hlupáčkové se mnou za celá ta léta nepromluvili. Co by mi taky měli říkat? Musím už ale jít. Nevím, jestli se ještě vrátím ke svým zápiskům. Ještě bych ale chtěla něco napsat, ani ne tak pro toho, kdo bude tyto lístky číst, spíš sama pro sebe. Kdyby mi někdo řekl, že člověk bude uvržen na několik let do vězení, kde neuvidí žádné lidi, dokonce ani toho, kdo ho uvěznil, řekla bych, že tím je odsouzen k jisté smrti. Nebo že se z člověka stane zvíře. Nebo se zblázní. A jak je vidět, mně se nic takového nestalo. Zestárla jsem, zchátrala, jsem unavená, ale žiju. Ohlížím se teď zpět do minulosti a napadá mě, že jsem přece vždycky, skoro vždycky, měla co dělat. Jako v mém všedním životě na Zemi. Zřejmě má životaschopnost spočívá v tom, že se dovedu zaneprázdnit, a člověk vůbec že si dovede najít něco nebo někoho, kvůli komu stojí zato žít. Z počátku jsem měla naději, že se vrátím k Olince na Zemi. Když pak ta naděje zemřela, ukázalo se, že i tady můžu být užitečná.‘

A poslední lístek. Nalezl ho mezi čistými lístky, které si Naděžda připravila, nařezala, ale nestačila na ně už nic napsat.

‚Vážený Timofeji Fjodoroviči!

Dovolte, abych Vám vyjádřila upřímnou úctu a díky za všechno, co jste udělal pro mne a pro mou dceru Olgu. Jakpak tam asi žijete? Nestýská se Vám? Vzpomenete si na mě někdy? A co Vaše zdraví? Mně je bez Vás někdy strašně smutno a nesmí Vás ani napadnout, že jsem Vás neměla ráda, když jste byl invalida…‘

Dál byly dvě řádky mnohokrát přeškrtnuté. A byla tam namalovaná borovice. Nebo snad jedle. Bylo to namalováno neobratně.

Pak uplynulo několik dní. Pavlyš spal a jedl ve své obytné buňce a odcházel do dlouhých chodeb korábu jako do práce. Spojení navazoval jen zřídka a když na něho Dag začal vrčet, protože jeho kolegové brali Naděždu jako senzaci, jako podivuhodný paradox, pro ně to byl složitý případ, objev, jev (tady by bylo možno si vymyslet spoustu slov, která jenom přibližně odhalí všechnu složitost jejich prožitků, v nichž scházel jeden — ztotožnění).

Pavlyš neustále zůstával s Naděždou, chodil v jejich stopách, viděl tento koráb, jeho chodby, sklady, temná zákoutí, právě tak to všechno viděla Naděžda. Plně se dokázal vžít do atmosféry toho tragického vězení, které nejspíš nebylo určeno k takové úloze, před kterou byla zdravotní sestra z kaljazinské nemocnice postavena.

Nyní, když znal každé slovo z Naděždiných zápisků, když rozluštil posloupnost její činnosti v korábu, když si vysvětlil význam jejích cest a jednání, když se dostal i do těch míst, kam se Naděžda dostat nemohla, nebo o jejichž existenci neměla ani potuchy, mohl už vědět, co se stalo pak, ano, mohl to vědět, nešlo jen o neopodstatněné dohady.

Kousky drátů, převrácený robot hlupáček, tmavá skvrna na bílé zdi, podivným způsobem zpustošená řídicí kabina, stopy v oddělení palubního mozku, to všechno vytvářelo obrázek z posledních událostí, jichž se Naděžda zúčastnila. Pavlyš dokonce ani nehledal stopy, ale věděl, že tam všude mohou být. A jestliže na tom místě žádné stopy nebyly, šel dál tak dlouho, dokud jeho jistotu nepodepřely nové důkazy.

… Naděžda pospíchala, aby dopsala poslední lístek. Mrzelo ji teď, že tak málo psala v posledních týdnech. Nikdy neměla psaní v lásce. Dokonce i její sestry jí vyčítaly, že jim ani nenapíše. A teprve teď si najednou uvědomila, že když odletí s trepangami, může se koráb dostat do rukou rozumných bytostí, a třeba dokonce takových, které dokáži předat její zápisy na Zemi. Budou jí vyčítat, že nepopsala svůj život podrobně den po dni, že nepopsala ani trepangy, i když je teď už zná vlastně jako své blízké, že nepopsala nikoho jiného, kdo s ni byl na palubě korábu, mnozí z nich už zahynuli a jiní se dostali do muzea. Těm dalším je zřejmě souzeno, aby zahynuli, protože trepangám se podařilo zjistit (ty se vyznaly v každé technice nesouměřitelně lépe než Naděžda), že koráb se tak dlouho nevracel domů proto, že v jeho automatickém řízení došlo k poruše. Půjde-li to všechno takhle dál, bude nekonečně dlouho létat vesmírem, postupně se bude rozpadat a umírat, jako starý člověk.

Všechny poslední Naděždiny dny probíhaly ve shonu. Musela udělat spoustu věcí, jejichž smysl nedokázala vždy pochopit, ale věděla, že je nutno udělat to z důvodů, které jsou trepangám jasné. Věděla, že nemá smysl se jich na to vyptávat. Nemohly by jí to vysvětlit, ani kdyby chtěly. Dlouhé roky ji naučily, že nemůže porozumět dokonce ani těm nejméně rozumným bytostem na korábu, o trepangách vůbec nemluvě. Vždyť jak dlouho žila společně s drakem, kolik hodin strávila rovnou vedle něho, a přesto se nic nedozvěděla. Nebo koule, které žily ve skleněné krychli. Bylo jich hodně, snad dvě desítky. Když se Naděžda objevila, začaly měnit barvu, shromažďovat se na dně a vytvářet ze sebe skleněné perly, různé obrazce a kruhy, jako kdyby jí dávaly znamení, kterým nemohla porozumět. Naděžda říkala trepangám o koulích, ty na to ale buď hned zapomněly, nebo nepovažovaly za nevyhnutelně nutné věnovat jim pozornost. Když si Naděžda uvědomila, že se cesta korábem chýlí ke konci, vyrobila z drátů nádobu, aby si koule mohla vzít s sebou. Věděla o nich dokonce, že potřebuji ke svému životu jen a jen vodu, nic víc. A tak hned, jak jen to dopíše, poskládá si svůj majeteček a musí utíkat otevřít troje dveře, které jí vyznačily trepangy na plánku. Samy je otevřít nemohly, protože čtverce jsou pro ně příliš vysoko.

Naděžda pochopila, že si vezmou s sebou právě ten člun, který ji dopravil do zajetí. V něm poletí. Aby to však dokázaly, musí být poškozen hlavní Stroj. Jinak by se ke člunu nedostaly, Stroj by je prostě nepustil z korábu. Proto tolik potřebovaly Naděždu.