Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Anton zapnul hlavní hnací motor.

Vyrovnavače přetížení nedokázaly mohutný náraz úplně ztlumit, ale Yul přece tíhu přemohl a vítězně zdvihl olověně ztěžklé ruce nad hlavu. Po Lü-Bangově tváři se rozlil úsměv. Uma pohnula zvrácenou hlavou, ztěžklá víčka odkryla zamlžené, ale už vidoucí oči.

„Všechno je v pořádku,“ promluvil tiše Anton.

Ne, ještě nebylo všechno v pořádku, zdaleka ne. Anton namáhavě překonal přetížení a s křečovitým vzdechem stiskl tlačítko vnitřní komunikace.

„Koníčku Hrbáčku, jsi tu s námi? Jsi živ?“

„Jsem za přepážkou. Očekávám vaše rozkazy.“

„Zapomněli jsme na kyberneta!“ vyskočil Yul a pospíchal na neohebných nohou ke dveřím. „Pojď dál, drobku!“

Černé kybernetovo tělo vklouzlo do kabiny a v Antonově paměti se náhle vynořil jakýsi dávný, nejasný obraz, který spatřil před časem při soumyšlení s UM — on a jeho přátelé v kabině jakési neznámé lodi, a pak ještě někdo, ale kdo, snad člověkozvíře, snad…

„Očekávám vaše rozkazy,“ opakoval kybernet.

Je pravda, že se stroj nedokáže usmívat?

„Víš, přátelům člověk přece nerozkazuje,“ promluvil Anton vesele. „Ale když ti nebudu rozkazovat, když tě poprosím, nemohl bys nám všem udělat kafe?“

Přeložil Milan Dvořák