Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Kyberneti už asi propálili ten zával, co jste udělal. Můžete svým společníkům oznámit, že vás odsud vyhodíme a nezkřivíme vám vlásek na hlavě. Ze byste nám byli zajatce vydali i bez toho, to si nechám pro sebe. Ne, počkejte,“ zastavil Antona, který se už zvedl,

„musíme nějak vysvětlit důvěrnost našeho rozhovoru. Takže si teď sesumírujte protokol vašeho výslechu. Časový rozdíl vyrovná vaše ›tvrdošíjné mlčení‹ na některé moje otázky. Prosím, pocvičte se v technice falzifikace. Řeknu vám, že je to moc zajímavé zaměstnání, a až zvítězíme, může se vám tuze hodit.“

El Schorr se chtěl vítězně pousmát, ale něco mu v tom zabránilo.

„Stejně je škoda, že jste se nepřidal ke mně,“ řekl po malé odmlce.

„Anebo naopak, že vy jste se nenarodil u nás,“ odpověděl Anton stejně tiše.

El Schorr se zamyslel.

„Ne, nejdůležitější je vítězit!“

Vykročili všichni čtyři — Anton, Lü-Bang, Yul Knight a Uma se svým nepostradatelným ilyrem. Kolem nich dusaly holínky eskorty.

Do tváře svítilo modravé slunce Plejád, za nimi se v rytmu kroků pohupovaly tmavomodré polední stíny.

Stejné stíny vrhali i vojáci. Rázdva, rázdva! Rovnoměrný dupot duněl v uších jako smuteční melodie. Důstojník, pln důležitosti svého poslání, držel zlehka pokrčenou ruku na pouzdru blasteru a úkradkem si olizoval ze rtu slané kapky potu. I v tom vedru měl stejně jako vojáci radost z rázného dunivého kroku, ze železné vyřízenosti všech pohybů, z vědomí své příslušnosti, převahy a moci nad poraženými. Každý z nich v duchu už okovanou botou drtil světy, které jim byly přislíbeny, a tento pocit všemohoucnosti jim nyní dával shovívavost k těm, které už přemohli, jako může být člověk shovívavý a snad i dobrotivý k tomu, komu daroval svobodu, protože stejně dobře ví, že od nynějška mu bude patřit všechno. Dril, kázeň, přísnost — to všechno nebylo marné, už brzy to mělo přinést ovoce. Černé protiblasterové krunýře vrhaly při pohybu matné odlesky, a pod tím brněním, ve kterém vojáci vypadali jako urostlí mravenci, vztyčivší se na zadní nohy, hrdě a pravidelně tloukla srdce včerejších chlapců a zítřejších vládců, a ten vyřízený tlukot jen občas porušila nějaká vedlejší myšlenka.

Nejelitnější z elitních šli zvolna a dávali si záležet na ráznosti kroku.

A už docela jako mravenečci si mohli připadat, když jejich šik vpochodoval na kosmodrom, kde se kolem nich ze všech stran tyčily mohutné estakády, věže rezonátorů a geokonů a kolejiště magnetické rychlodráhy, nad kterým se tu a tam vypínaly lodi hvězdné eskadry.

Ale oni si malí nepřipadali. Drtivá mohutnost techniky v nich vyvolala nejasný pocit hrdosti na válečnou flotilu, zatímco podvědomí se zaradovalo při pohledu na stíny, které se od všech těch hromských objektů táhly a byly příslibem alespoň částečného ochlazení. Když je všechny přikryl mrtvý stín estakády, vyvolalo to dokonce určité oživení ve tvářích.

Zdálo se, že stejnou úlevu pocítili i zajatci. Anton setřel z tváře pot, Lü-Bang, aniž zvolnil krok, si začal zapalovat dýmku, Uma se roztržitě dotkla strun ilyru.

„Na té vaší planetě je ale horko!“ poznamenal Anton.

Jeho slova zůstala bez odpovědi, protože vojáci ani na okamžik nezapomínali, kdo jsou, ale chladivě milý příslib stínu vyvolal ve všech stejný pocit a Antonova věta vzbudila přece jen určitou odezvu. Vojáci by se možná podivili, kdyby v sobě odhalili ten pocit, který je v tu chvíli všechny spojoval. Anton však věděl, že odezva musí následovat, a opravdu následovala.

Zvuky ilyru zazněly o něco silněji. V těchto místech byly tak neobvyklé, že se sluch udiveně napjal a mimovolně očekával pokračování. A očekávání bylo splněno. Tichý hlas ilyru, rozptylující se mezi ostatní zvuky kosmodromu, zněl jako ozvěna útržkovitých, nejasných citů, které samy od sebe plynou v duši hudebnice, obsahoval však právě onu vše spojující odezvu na nemilosrdnost vedra, na přání odpočinout si v chládku, uvolnit se, shodit uniformu, přestat být nositelem povinnosti, železnou částicí jediného sváru, a byl v něm i smutek a zlost, že to všechno tady a teď nejde. Žádná rozumová úvaha by ovšem tohle všechno z melodických a jakoby roztroušených zvuků nedokázala odvodit. Působily podvědomě, a v tom byla síla umění.

To vše trvalo několik vteřin. Potom začala Uma zpívat ve svém starodávném jazyce, hlasitěji, stále hlasitěji. Zvuky ilyru spolu s hlasem teď vytvořily něco, co donutilo důstojníka ke shovívavému úsměvu. Byl to snad dávný smutek porobených?

„Hezká písnička,“ řekl a olízl si rty. „No tak dobrá, zpívej. To není zakázáno.“

A Uma zpívala dál, jenom melodie se změnila a hlas zazněl jinak. Její přátelé kráčeli mlčky a zdálo se, že nevšímavě. Netěkali očima kolem sebe a nevyhlíželi žádný zázrak. Ale hlavy měli odvrácené od sebe, tak, aby třemi páry očí naráz přehlédli celé panoráma kosmodromu, které se před nimi rozevřelo. Zdálo se, že jakákoli možnost pokračovat v boji je vyloučena. A přece měli zajatci šanci, jedinou, maličkou a nesmírně nepravděpodobnou šanci, již dala Antonovi větička, která mimoděk uklouzla El Schorrovi. Teď svou příležitost ze všech sil hledali.

„Mám ho!“ zvolal v duchu Yul Knight a to, co spatřily v dálce jeho bystrozraké oči, uchopily ihned mozky všech ostatních. Byla to obrovská silueta Rozhodného.

Je ovšem vedli na opačný konec plochy. Uma strhla plombu omezovače a otočila meditátor ilyru co nejdále, její prsty přeběhly po řadách perleťových knoflíků a kláves nástroje. Holínky dusaly stejně rovnoměrně, stejně se blýskaly černé pancíře, stejně hluše se mrtvou polední hodinou valil šum kosmodromu, ale teď se nad tím vším vzepjala melodie ilyru.

Sama o sobě žádná hudba, žádná píseň nemohla nic přemoci. Ale ti čtyři se uměli sloučit v jeden celek a teď to udělali. Nezměnil se rytmus ani slova, která Uma zpívala, a přece bylo všechno jiné, jakmile ilyr vystupňoval zesílení kvalitativně nového psychického pole, které tu vzniklo. Nebyla to už jenom hudba, jenom píseň. Byla to čočka, která soustřeďuje rozptýlené světlo do žhavého ohniska, byl to krystal laseru, který zhušťuje energii, aby zaplál jasněji než tisíc sluncí.

Všechno teď záleželo na Umě, která držela tu na Plejádách nevídanou sílu v rukou.

V jediném okamžiku si každý voják představil, uviděl, uslyšel, prožil něco svého.

Jejich krok byl stále stejně pevný, důstojníkova ruka stejně nehybně spočívala na pouzdru blasteru, ale oddíl zatočil jinam, než měl.

Ve všech se všechno změnilo. Každému se vrátil ten okamžik životního štěstí a radosti, důvěry a duševní štědrosti, který v dětství nebo v mládí prožil, protože každý, byť třeba jen na jedinou hodinu v životě, byl někdy člověkem. Nyní vojáci i důstojník prožívali ten pocit znovu, stejně silně jako tehdy. Čarovné umění zpěvačky, stonásobně zesílené rezonančním účinkem ilyru a podporou přátel, našlo a znovu v každém rozdmýchalo jiskru dobra, které ho ovládlo, naslouchalo každou částečkou těla a vedlo člověka tam, kam by byl šel sám, kdyby znal cestu. Ne nadarmo zpívala Uma tolik dní na ulicích a křižovatkách a hledala v lidech to skryté, snad zapomenuté a potlačené, ale nezničitelné.

Kdo někdy netoužil vrátit si světlý okamžik a proměnit ho ve věčnost? A teď se to uskutečnilo a naplnilo novým smyslem.