Dmitrij Bilenkin - Síla silných

„Vítám vás, kyvadloví lidé.“

Slova zašustila, jako když se sype suchý písek. Anton se zachvěl, když se ho diamantově lesklý pohled neznámého dotkl.

„Zdá se vám, že jste nabyli prostoru a blaha lidské existence. Ale to je iluze. Stejně jako volnost kyvadla je závislá na přitažlivosti, je i duch omezen psychickým polem lidských hmot, a marně doufáte, že když změníte podmínky lidského bytí, zrušíte tento zákon. Ne, můžete změnit pohon, zvětšit výkyv, převést pohyb kyvadla do jiné roviny, ale podstata pohybu zůstane stejná, i tady na Plejádách, stejně jako předtím tisíce let na Zemi. Lidské Já se pohybuje mezi Dobrem a Zlem, mizí do Temnot, aby se vrátilo do Světla, opisuje svou cestu mezi Jing a Jang, sem a tam, až donekonečna. Společným úsilím jste donutili kyvadlo, aby se pohybovalo mezi novými body, nebo je alespoň za nové pokládáte. Ale jsou to zase stejné přesuny mezi extrémy, kterým jste dosadili dřívější významy Dobra a Zla, je to pořád stejná nemožnost překročit nějakou mez, a z toho vyplývá stále stejná polarita Jing a Jang, jen v nové formě, a tedy také stále stejná nedosažitelnost Věčné blaženosti, o kterou všichni usilují. To, s čím jste sem přišli, bylo od počátku předurčeno věčnou polaritou lidského bytí. Jednomu z vás jsme my Prohlédnuvší přislíbili pomoc.

Bude vám poskytnuta.“

Stařec se odmlčel, jako by nabíral dech. Nikdo z Pozemšťanů nedal ani hnutím mysli najevo, co si o jeho slovech myslí, ale všichni se náhle cítili nesví. To, co slyšeli, nebyla výzva k dialogu a dokonce ani kázání. Byla jim zvěstována pravda, poslední a konečná, stejně lhostejná k námitkám i souhlasu, jako je diamant lhostejný ke smutku i radosti. Taková pravda buď vede, nebo zahubí.

„Vzdát se hmotnosti,“ zašelestil hlas znovu, „vytrhnout se z psychického pole miliónů a miliard. Tuto cestu spatřili jogíni, svatí poustevníci. Vy smrtelní ovládáte pět stavů psychiky — bdění, spánek, hypnózu, soumyšlení a mentálně strojový stav. To poslední odmítáme, neboť stroje slouží stejně Dobru i Zlu.“

„To není tak docela pravda,“ zašeptal Anton, ale jeho šepot neudělal větší dojem než zapraskání ohně.

„Odmítáme také soumyšlení, protože právě v něm se uskutečňují pouta psychické přitažlivosti lidských hmot. Šestý, vám neznámý stav psychiky, to je klíč k jiným formám bytí, k onomu skutečnému nekonečnu, které je pro vás, svázané lidským společenstvím, uzavřeno. Temný je příkrov naší pravdy pro nepřipraveného a krátká je doba vašeho přebývání zde. Poodhalím vám jen to, co je váš racionalistický mozek schopen vnímat. Vězte, že svým soumyšlením jste si uzavřeli cestu k nejvyšší, nepostižitelné a neomezené psychické síle. Ve fyzickém světě je spojení atomů v molekuly schopno zrodit jen horký a doutnající oheň. Skutečnou energii nese atom jen uvnitř sebe sama. Aby se člověk mohl vznést do nebe, musí kapka opustit oceán.“

Stařec znovu umlkl. Lü-Bang, který ještě doufal v dialog, se do té pomlky spěšně vklínil:

„Abychom pochopili jeden druhého, musí každý každého vyslechnout až do konce, to je naše pravidlo. Správně jste konstatoval, že doba našeho pobytu zde je krátká. Stačíme snad za tu dobu všechno pochopit? Nebezpečí je blízko a hrozí všem stejně, ať vyznávají jakoukoli filozofii a jakékoli náboženství.“

„Vám ano. Na naší cestě nebezpečí není.“

„Je to opravdu tak? Výkyv kyvadla, abych se vyjádřil vašimi slovy, je vyvážený, a nebylo dobyvatele, který by nebyl dříve nebo později sražen zpětným pohybem. Když vzplanou naše hvězdy a slunce, vzplanou i hvězdy Plejád!“

„Vzplanou,“ odtušil stařec stejně bohorovně, „ať se tomu vzpouzíte nebo ne, vzplanou stejně, neboť kdo místo moudrosti hledá sílu a moc, je odsouzen k záhubě. Plejády zahynou, s nimi zřejmě zahynete i vy, a není třeba toho litovat.“

„Není třeba!“

„Před vámi žily miliardy lidí a dávno už tu nejsou. Trápí to snad vaši duši?“ Starcův diamantový pohled se zabodl do Lü-Banga.

„Když vaši potomci uvidí už pomiliónté svítání, bude je mrzet, že vy u toho nejste? Motýl nelituje kukly, a člověku je souzena velká proměna. Pro vás jsou Předchůdci ti, kteří fyzicky odešli, pro nás je to boží pravda. Vězte, že vývoji ducha předchází vývoj tělesných schránek a forem. Zvíře je uvězněno ve vlastní kůži, zatímco člověk volně střídá obleky, skafandry a domy. Schránkou ducha je tělo, je pro člověka tím, čím je pro zvíře kůže, zatímco pro Předchůdce už to není nic víc než převlek. Proto jsou věční a nekoneční jako samotná příroda, nezničitelní a všeobecní, a vyzývají nás, abychom se k nim připojili. Naslouchejte jim a budete spaseni!“

„Důkazy,“ zeptal se Anton rychle, „kde jsou důkazy, že je to všechno tak?“

„Existence hvězd důkazy nepotřebuje, ale rozptylte všude světlo a hvězdy už nespatříte. Mluvte spolu navzájem a neuslyšíte ptáky.

Ztotožněte se s lidstvem a nepronikne k vám myšlenka rozumu, který vás předešel. Mlčení, osvobození od okolního světa, víra! Co hledáte, to vám bude dáno. Před čím se uzavřete, to zmizí. Na co pohlédnete, to spatříte. To vám říkám já, který jsem se naposledy obrátil k lidem, než navždy opustím jejich k záhubě odsouzený svět. Jste pro mě stíny, dávno jste všichni stíny, ale poslední přikázání, jehož jsme zde poslušní, je zjevovat pravdu všem, kdo přijdou. Nyní volte!“

Pozemšťanů se zmocnilo tíživé mlčení.

Yul našel nepřítele, uvažoval Lü-Bang stísněně, Anton spojence.

A já jsem našel člověka lhostejného. Tolik staletí uplynulo, všechno se změnilo, ale myšlení tady není o nic hlubší než třeba u Augustina, jenom objekt víry je jiný — Předchůdci! Promiňte, zavedl jsem vás do slepé uličky…

Netrap se, ó skeptiku, reagovala Uma. Filozof musí nahlédnout pod každý kámen, aby toho, kdo kráčí za ním, neuštkl had. A pak, není to lhostejnost, ale víra zklamaných vírou. Ano, souhlasil Anton, kdo zhasíná denní světla, ten rozsvěcí půlnoční. A přesto — je tu myšlenka, a tam, kde je hledána, může být všechno dvojí i trojí, a bylo by zajímavé, co by řekl náš Echraton, kdyby slyšel takovýhle výklad své teorie uskutečnění ideálu „mimoekologické civilizace“ v zásadě nesmrtelných lidí.

Jenom Yul se k těm úvahám nepřipojil. Odpočíval a bez cíle hleděl na dohasínající uhlíky. Byl živ a odtažitá filozofie se ho nedotýkala. Bylo mu dobře teď a tady, v tomto vnějším, hmatatelném světě, kde je všechno tak jednoduché, vědou objevené a spolehlivé jako tenhle kybernet, jako domácký pach kouře z ohníčku… Pach!

Vyskočil a doběhl k východu. Vtáhl nosem vzduch jako zvíře, jeho chlapecké tělo se napjalo, lopatky se mu pod opálenou kůží začaly divoce pohybovat. Vrhl se na zem a přiložil ucho ke kameni.

„Tak jste si to vymudrovali, už jdou!“

Všichni kromě starce vyskočili.

„Svatý otče,“ nedokázal Lü-Bang potlačit hořký osten v hlase,

„jestli pak si tu svou pravdu stihnete ověřit? Pro nás tahle cesta není, nestihli jsme se odpoutat od lidstva a budeme se muset postarat o takovou drobnost jako jeho osud. Vaši bratři mi slíbili, že nám v každém případě ukážete cestu ven, která bude našim pronásledovatelům nepřístupná.“

„Pojďme,“ následovala nevzrušená odpověď.