Dmitrij Bilenkin: Síla silných

Ve tmě předsíně sotva slyšitelně skřípl zámek. Spáč sebou trhl a probudil se. Za okny dozrávala noc, vzdálené pouliční svítilny vysílaly do pokoje pošmourné odlesky. Všechno bylo známé a k nepoznání jako vlastní tvář, bledě se mihotající v zrcadle naproti němu.

Zaskřípění se opakovalo. Někdo se vytrvale snažil rozlomit bytelný švýcarský zámek. Člověk vyskočil z postele, trhavými pohyby si navlékl šaty, nervózně vytrhl zpod polštáře pistoli a po špičkách se připlížil ke dveřím. Že by to přece jen byl zloděj?

Zostřený čich zachytil pach tabákového kouře. Za dveřmi někdo kouřil. Není to policie, ta by sem vpadla s rachotem, ani zloděj, ten by si při páčení rozhodně nezapálil. Srdce se mrákotně zalklo, zmalátnělé tělo se pokrylo lepkavým potem strnulosti. Takhle si pro člověka přijdou! Takhle si přijdou a potom… Každý kluk ve městě věděl, co se s unesenými stane, jak dlouho a trýznivě je noční „přátelé pořádku“ vyřizují.

Ne, jeho přece ne, jeho ne! Popadl knihovničku, svižně ji vynesl do předsíně a nastojato zapřel o dveře.

Jenže tohle je odklad, pouhý odklad! Uštvaně se rozhlédl, vyběhl na balkón a naklonil se přes zábradlí. Tváře se dotkl noční chládek.

Deváté patro, balkóny v řadě pod sebou. Když se pověsí na rukou a zhoupne se, může seskočit na ten dolní. Nic na tom není, prostě skok v záklonu ve výšce čtyřicet nebo padesát metrů.

Donutil se přehodit nohu přes zábradlí. Tmavá propast se zhoupla proti němu, vzdálené pouliční lampy se rozpily v chvějivé kalné skvrny. Prsty mu stáhla křeč. Nemůže, nedokáže to! Tohle není pro čtyřicetiletého vysokoškolského učitele.

Ale dokáže! Vždyť zrovna zdvihl příšerně těžkou, knihami nacpanou knihovničku. Tělo jako by mu někdo vyměnil. On, Anton Guez, nikdy neměl tak velké a jisté tělo, které si poradí s každou překážkou a jak se zdá, dokáže i nemožné. Teď ho volalo a přikazovalo: dolů, dolů!

Z předsíně sem dolehl tlumený hluk. To vybičovalo jeho vědomí.

Přešvihl se přes zábradlí, zavěsil se rukama, zhoupl se jako kyvadlo a když jeho nohy směřovaly ke zdi, skočil. V příštím okamžiku už stál na cizím balkóně. Všechno se zdálo velmi jednoduché. Pro koho jednoduché?

Na přemítání nebyl čas. Dolů! Sedmé, šesté, páté, čtvrté patro.

Lehkost, s níž to všechno dělal, připomínala sen. Ale nebyl to sen.

Cítil kovový chlad mřížoví balkónů, dlaně z nich odíraly rez, paže se napínaly pod tíhou těla, nohy se pokrčily při každém dopadu, který bolestivě narazil do chodidel. Na nedozírné fasádě se blýskal ledový odraz okenních skel, kolem kterých letěl, a to vše v něm vyvolávalo příjemný pocit, jaký člověk ve snu nemívá. Ale jak to dokázal, on, který nikdy nebyl žádným gymnastou a vůbec sportovcem? Vida, dokázal to. Člověk kolikrát ani pořádně nezná vlastní možnosti.

Při dalším skoku zavadila noha o květináč, stojící na širokém zábradlí, ten s dutou ranou dopadl na podlahu balkónu a rozsypal se.

A jakoby v odpověď na tu ránu, která se rozlehla do nočního ticha, se z ospalé teplé hloubky bytu ozval dávivý zvuk splachované záchodové mísy. Guez v podřepu ztuhl na podlaze balkónu.

Otevřeným oknem jasně slyšel spěšné, zmatené kroky poplašeného obyvatele bytu. A přestože každé zdržení bylo nebezpečné, málem se rozchechtal. Ten člověk, dříve než střemhlav vyrazil ze záchoda, svědomitě spláchl!

Proboha, hysterický výbuch, to by tak ještě scházelo! Jako opice sklouzl na balkón pod sebou. Sláva, to už je první patro! Nad ním se vznášela hustá koruna stromu, clonící světlo pouličních lamp. Země se dala dole spíše tušit. Bylo to nějakých… vždyť to je totéž jako skočit do propasti!

Skočil. Tvrdý náraz mu projel celým tělem, mrštil jím na ruce, napřažené kupředu, ale to všechno nestálo za řeč. Guez okamžitě vyskočil. Třásla se mu jen trochu kolena, nic víc.

Je volný.

Ne! Dveře domu bouchly a tři muži s klobouky naraženými do čela a tvářemi ztuhlými napětím v sádrové masky se vrhli k místu, kde stál. Guez vyrazil podle zdi budovy. Ulici mají plně v moci, tam ho lehko dohoní autem. Jen aby to stihl, za průchodem je změť dvorků a slepých uliček a nejsou tam lampy. Jen aby to stihl! Teď začnou střílet. Nezačnou, potřebují ho živého, aby z něho něco vytáhli a vymlátili. To udělají, jestli ho chytí. Proboha, ta zeď se táhne pořád dál jako v nějakém těžkém snu, a konec nikde!

Roh, průchod, temno, konec. Pohroužil se do spásné tmy. A vykřikl. Vyrazili proti němu dva, bezhlučně se vynořili ze tmy, stejně černí jako ona, stejně nepřemožitelní, s děsivým zábleskem štěrbinek bělma v nezřetelných tvářích. Uměli zatáhnout leč! Po uprchlíkovi se vztáhly dlouhé, jakoby gumové ruce. Vzadu už duněly boty pronásledovatelů.

A tu v Guezovi jako by něco vzplanulo a vybuchlo. Uhodil toho předního, ten se bez hlesu skácel. Tou ranou se zbavil strachu, omámení, všeho. Byl z něj rázem někdo jiný, ne intelektuál, vlastně ani člověk ne. A pro toho nového Gueze pět protivníků nic neznamenalo. Rána prudkým švihem, tělo nepřítele se zlomilo. První se v tu chvíli už sesouval na asfalt. Teď se obrátit, vytrhnout pistoli, tři záblesky za sebou, tři kulky, rachot v uších — a konec! Věděl, že teď už je po všem, že může utíkat, nebo třeba jít krokem, když bude chtít, protože teď už ho nic nemůže zastavit.

Věděl to a vykročil klidně. Jako hromadu odpadků překročil těla těch, před nimiž se třáslo celé město a před chvílí také on, a ještě asi sto kroků šel klidně, bez myšlenek, bez citů. A potom…

Něco s ním smýklo k jakési ohradě, prsty drásaly nehoblovaná prkna, žaludek se mu zvedl až do krku, noční nebe se nad ním zatočilo jako černě dunící zvon.

Člověk nesmí zabíjet.

Nesmí zneužívat sílu.

Nesmí ovládat jiné a potlačovat je.

Panebože!

Nebe se točilo stále pomaleji. Guez pozdvihl ztěžklé ruce a prohlédl si dlaně. Byla na nich špína a krev, krev a špína.

Co je to s ním? Proč by nesměl zabíjet ty zrůdy?

Teď věděl, že se to může a musí, ale lépe mu proto nebylo.

Jenže rozbouřila snad někdy perspektiva takového boje jeho svědomí? Nepřipravoval se snad v duchu i na tohle? Připravoval. Tak proč má tec! pocit, jako by ztratil domov, důstojnost a čest?

Volnost, to je to slovo! Hned první rána v něm uvolnila neznámou temnou sílu. Zábrany padly. A co bylo nejpřekvapivější, jakási droboučká částečka jeho duše se zpila tou náhlou svobodou, v níž je všechno povoleno.

Ano, ale co je na tom tak hrozného? Dobro musí mít pěsti, takové jsou podmínky. To je stejná pravda, jako že je dnes šestnáctého května…

Šestnáctého května koncem druhého megachronu.

Z ulice se ozvalo vytí policejní sirény. Guez se zachvěl. Co je to za pojem — megachron? Dnes je šestnáctého května tisíc devět set…

proboha, jakého vlastně roku?

Policie!

Jak předpokládal, tělo ho bez reptání poslouchalo. Byla v něm ohromná, dosud nevyplýtvaná síla, jako by to nebyl on, Guez, kdo právě sešplhal z devátého patra, vyřídil holýma rukama dva darebáky a potom zastřelil ostatní. Běžel, aniž se díval pod nohy, věděl, že běží správně, i když netušil, kam. Byl Guez, byl Guez, ale to tělo nebylo jeho a výčitky svědomí také ne, nebo přesněji řečeno nebyly tak docela jeho. Není to přece jen nějaká poblouzněná snorealita?