Dmitrij Bilenkin: Síla silných

Megachron, teď zase snorealita. Anton Guez — jménem si byl jist, ale ten Guez…

Zlehka přeskakoval plůtky, kolem se míhaly tmavé barabizny kolonie a hučící transformátorovny, někde zamečela ve chlívku koza.

Mrakodrapy v centru zuřivě plápolaly reklamami, šikmé duhové záblesky osvětlovaly louže kolem pouličních hydrantů, všechno tu bylo od dětství známé.

Až na něj. A on už začínal chápat, proč. Zpomalil a zatočil do nějaké špinavé uličky. Mohlo to být třeba tady, a vlastně kdekoli, jestli je jeho dohad správný. Ze tmy vystoupil obrys dokořán otevřených dveří, držících se na jednom závěsu. Přistoupil k těm pokřiveným, zlehka skřípajícím dveřím, bahno mu pod nohama zajiskřilo mihotavými pablesky.

A město zmizelo.

A město druhého megachronu, zamořené nenávistí, zmizelo, jako by nikdy ani nebylo.

Guez se ocitl v prostorné místnosti, jejíž jedna stěna byla celá otevřená a proudilo odtud zlatavé, mihotavé světlo. Tam venku tekla mezi skalnatými břehy řeka, vydechující oheň, a přes ni vedl křišťálový můstek, podobný zledovatělé měsíční duze.

Vrátil se domů, ano, vrátil se domů. Tohle je Země v pátém století třetího megachronu. Tamto byla také Země, ale na konci druhého megachronu. Minulost toho druhého člověka se pomalu vzdalovala, bledla, rozplývala se v paměti. Jenže…

Pohlédl na své ruce a nespatřil ani krev, ani špínu. Jejich stopa mu ale zůstala v duši. Vnitřní zábrany padly, je schopen dělat to, co člověk jeho doby dělat nemá a nesmí. Všechno je v pořádku, psychoinverze proběhla úspěšně.

Vykročil ke srázu, tam, kde byl žár a záře. Nad ohnivou řekou se vznášelo předivo výparů, které se zlehka převalovaly. Vzduch byl plný šramotu. Občas se tekuté zlato začalo vařit a svítivé vzory se splétaly do nových obrazců, z lávy čišel hrozivý, vznešený klid, můstek se nad ní vznášel jako nehmotná duha, po níž smrtelníku není dáno přejít, ale byl tu a přejít se po něm dalo, a v tom příslibu bylo vítězství krásy. Propast uhrančivě přitahovala. Duha k sobě vábila jinak. Vznášela se nad propastí jako sen, jako fantazie. Ale vše dohromady to tvořilo jediný celek, který člověk ani neuměl pojmenovat, chtěl jen stát a dívat se.

A Guez se díval — totiž vlastně ne Guez, samozřejmě — Anton Polynov, tak se ve svém světě jmenoval.

Zadní kapsu mu něco nadouvalo. Pistole! Anton se zachvěním vytáhl z kapsy ten precizní zabíjecí nástroj a upřel na něj oči jako na jedovatou falangu. Pistole mu poklidně ležela na dlani a jeho v první chvíli napadlo, že by ji měl zahodit co nejdále do ohnivé průrvy, aby po ní nezůstala ani stopa. Byla to však cenná muzeálie, a tak ji po chvíli váhání strčil zpátky do kapsy.

Nad žárem a září propasti se stále stejně nehmotně vznášel duhový můstek.

Třetí megachron, opakoval si Anton jako zaklínadlo, třetí megachron. První trval milióny let, člověk a jeho předkové se živili lovem a sběračstvím, neznali rozvrstvení na bohaté a chudé. Druhý megachron, to bylo dvanáct tisíciletí pastevectví a obdělávání půdy, ruční a na sklonku megachronu i zmechanizované pracovní nástroje, státy a třídy. A pět století třetího megachronu, století uskutečněného komunismu.

Jsem člověk pátého století třetího megachronu, opakoval si s úlevou a spěchem, mezi mnou a Guezem leží bezedná propast staletí, jeho minulost je mi vzdálená jako křižácká tažení. Já vím, jak ovládat všech pět stavů psychiky, a nevím, co to je probouzet se ve strachu uprostřed noci. Ne, vím, teď to vím. Ale tenhle strach je třeba vyhnat. Strach ano, ale vzpomínku na něj ne.

Donutil se odtrhnout pohled od zlatavé propasti, vydechující oheň a světlo, a přešel na vzdálenější konec místnosti, kde podle svého očekávání našel terminál kybertronu. V duchu vyhledal volnou výrobní buňku, vybral si tu nejjednodušší a nejhrubší práci, která se nabízela, přeběhl prsty po kontaktních klávesách a zavřel oči.

Okamžik, a stal se něčím, o čem se nemohlo ani zdát Guezovi z konce druhého megachronu, kdy se už lidé naučili rychle měnit materiální svět, ale dosud nedovedli přetvářet svůj vnitřní. Byl na Marsu, viděl řezy v hnědé hornině, ozářené malým studeným sluncem, viděl i to, co je v nich ukryto. Do nepoddajného kamene se zatínaly drápy desítek mohutných ramen, mozek řídil ten soubor výkonných strojů a současně se do něj vtěloval, zápolil s horou, vnímal vše, co vnímaly jejich perceptrony, i temnou vodu, blížící se z hlubin, kterou bylo třeba odvést, i směr rudných žil, i odpor hmoty drcené v atomy, i napětí odlučovacích polí, i nepoddajnost přemísťovaných skal, a ještě mnoho dalších věcí, pro které na konci druhého megachronu neexistovaly ani názvy. Při téhle práci člověk nabýval ztracené jednoty s pracovním předmětem, překonával dřívější odcizení, tak škodlivé pro svalstvo i psychiku, mohl všechno udělat sám od začátku až do konce a zanechat na každém výrobku otisk své osobnosti, aniž by něco sám sobě nalhával. Kyberneti mohli samozřejmě pracovat i sami, ale člověk vkládal do jejich práce své nápady a vynalézavost, svou inspiraci, a tak se každá práce proměnila a stala se na oplátku člověku tím, čím byla bájnému Antheovi země — zdrojem síly, kterou z ní každým dotykem čerpal.

Konečně Anton uspokojeně vydechl a odpojil se od kybertronu.

Chladné stěny marťanského lomu z jeho vědomí postupně vymizely, svaly mu lehce trnuly, ale byla to příjemná únava z práce. Vědomí se pročistilo a osvěžilo. Teď byl připraven na další.

A jeho připravenost ihned našla odezvu. Stěna se rozevřela jako vchod do stanu a dovnitř vstoupil člověk ve strohém fialovém simonu. Guez v dávných letech by mu nehádal víc než padesát let.

Ale Anton si povšiml příznaků nejméně tří regenerací, a tak ho přímé držení těla, svalnatá pevnost obnažených rukou ani jas očí, lesknoucích se jako měňavý vodní proud ve vráskami sotva dotčené tváři, nemohly splést. Návštěvníkovi muselo být něco kolem půldruhé stovky let. Starý muž nedbalým pohybem uzavřel výhled na ohnivou řeku a zatímco se stěna zatahovala, vyvolal v rohu krb se zkříženými poleny, která se hned vzňala, jakmile nad nimi přejel dlaní. Potom, aniž stále ještě věnoval Antonovi pohled, se svezl na lavičku, která jako by mu vyklouzla z podlahy naproti. Anton se přistihl, že se na to všechno dívá zčásti očima člověka minulosti, kterým ještě nedávno byl, a zcela obvyklé chování venkovní stěny, krbu a nábytku v něm vyvolává dětský úžas jako nějaké zázraky. I když co může být obyčejnější a prostší než ovládání součástí embryodomu, reagujících na myšlenky.

„Posaď se.“

„Víš, Arongu, vlastně bych se rád před tebou postavil do pozoru.“

„To chápu,“ droboučké vrásky se stáhly do hvězdiček ke koutkům očí, jak se Arong usmál. „Byla to dobrá psychoinverze. Ale stejně si sedni.“

Anton se posadil na stoličku, která pod ním v tom okamžiku vyrostla. Ne bez údivu si povšiml, že se jeho i Arongův slovník změnil, dokonce hlasy jim zněly jinak. Ostatně tak to má být. On teď musí mluvit jinak a Arong mu pomáhá si na ten nový a nezvyklý stav zvyknout. Všechno bylo v pořádku, ale když si Anton ten pořádek uvědomil, měl z něj pocit tak tísnivý, že se posunul blíže k Arongovi.

„Dotazy?“ řekl starý muž, jako by si jeho pohybu nevšiml.