Dmitrij Bilenkin: Síla silných

„Jenom jeden. Chápu, že situace pro inverzi musela být jednoznačná. Ale proč právě konec druhého megachronu?“

„Každý z nás se podobá některému ze svých předků, a nejenom tváří. Ukázalo se, že tobě je duchovně nejbližší Andrej Polynov, který žil koncem druhého megachronu a zabránil vypuknutí Soverňského šílenství.“

„Jasné. Další dotazy nemám.“

Proti všemu očekávání, jak se zdálo, Arong nespěchal. Seděl vzpřímeně, ale tančící stíny prohloubily jeho vrásky, takže vypadal opravdu staře. Starobylé plápolání ohně a hřejivé praskání polen vytvářelo iluzi, že se čas obrátil zpět, že je jako kdysi příslibem požitku z dlouhého rozhovoru člověka s člověkem, ať už známým nebo neznámým. Jenže on, Anton Polynov, nyní pokračovatel díla svého proslulého předka, o ten požitek teď nadlouho a možná navždy přijde.

Aronga zřejmé napadlo totéž a jeho klidně zářící oči potemněly jako jezero před podzimní nepohodou.

„Teď k věci,“ zamnul si zimořivě ruce, natažené k ohni. „Antone Guezi, ano, Antone Guczi, budoucí říšský gente, jste připraven ke druhé inverzi. Nerozmyslel sis to, Antone?“

„Teď, když jsem se zbavil vnitřní zábrany, neselžu. Jaképak zbytečné řeči!“

„Na Plejádách se mluví květnatě, musíš si zvykat. V rámci tréninku mi zevrubně a v duchu druhého megachronu vylož vzniklou situaci.“

Anton se zamyslel.

„Je složitá a prostá zároveň. Problém vznikl na přelomu třetího megachronu, kdy byl objeven D-princip a vzdálené hvězdy začaly být snadno dostupné. Nastalo rychlé dobývání jiných planetárních soustav. Lidstvo opustilo svou pozemskou kolébku. Ale kde je světlo, tam je i stín. Dokořán otevřených dveří Galaxie využili i ti, kterým nevyhovoval vítězící řád společenské obnovy, když na Zemi prohrávali, uchýlili se do vesmíru, prohlásili se za fundamentalisty a přirozené strážce ›odvěkých hodnot lidského ducha‹. Vytvořili si vlastní stát na Plejádách. Vývoj se rozdvojil. Plejádská federace, později Plejádská říše, se od Svazu hvězdných republik izolovala a dějiny se tam vydaly jinou cestou. Nám to nevadilo, v Galaxii je dost místa pro všechny. Lidstvo na tom dokonce získalo, protože se v okamžiku přelomu zbavilo mnoha konzervativních a dosud nebezpečných živlů. Klidně bychom v sousedství s fundamentalisty žili i dál. Nyní se však celá situace prudce a hrozivě změnila. Při vykopávkách na jedné ze svých planet objevili fundamentalisté starobylou základnu Předchůdců a na ní zbraň, nebo něco, co by se zbraní mohlo stát. Ta věc funguje, to je všechno, co o ní víme. Jedno náhodné zapojení, jeden jediný impuls vyhodil z oběžné dráhy kolem planety měsíc větší než náš. A to je všechno, nato veškeré zmínky o nálezu z jejich zpravodajství zmizely. Zato ale — a to je velice výmluvné a znepokojivé — začalo rozněcování vášní. Obyvatelům Říše vtloukají do hlavy, že jejich předkové bojovali za štěstí všech světů, že my jsme bezmezně zákeřní, že ›ďábel a bůh společně existovat nemohou‹, že ›krev a půda‹ volá, že my spřádáme zlověstné plány a budujeme jednu hvězdnou eskadru za druhou. Z toho vyplývá, že sázejí na zbraň Předchůdců. Jaké má možnosti, jak funguje, jak dalece se dá vyrábět hromadně a do jaké míry je nebezpečná, to nám není známo. Ale protože nedošlo k žádnému projevu nepřátelství, bylo by vyslání zvěda činem proti sobě samým, proti mravním a etickým normám, které jsou pro společnost tím, čím je pro jednotlivého člověka svědomí. Ovšem nevyslat zvěda znamená zůstat v nevědomosti. Jak tedy tohle ›ostří nože‹ přejít? Přihlásil jsem se ke zrušení vnitřních zábran. Přihlásili se i další. Když to budou okolnosti vyžadovat, půjdeme až do konce. Ale kdy? Zčásti jsem už člověka dávné minulosti pochopil, zčásti jsem se jím už stal. A víš co? Vlastní síla, naše síla mi teď připadá jako bezmocnost. Je třeba dělat to, co bez váhání dělali naši předkové, a to hned, než bude pozdě!“

„A ty jsi přesvědčen, že naši předkové při volbě prostředků nikdy nezaváhali?“

Bylo to vyřčeno měkce, ale Anton ucouvl, jako by dostal ránu.

„Promiň,“ zašeptal. „Kdyby byli naši předkové v prostředcích tak nevybíraví, nebyli bychom samozřejmě tím, čím jsme. Řekl jsem hloupost.“

„Jen se neomlouvej. Inverze musí mít nějaké důsledky. A druhá připomínka. Situaci jsi vykreslil správně, ale patricijové, ke kterým máš patřit, mluví obvykle ve větších kudrlinkách. A teď k nejbližší budoucnosti. Odpověď na tvé pochybnosti je tohle.“

Odkudsi ze záhybů svého simona vylovil Arong kuličku, která svou barvou a vzhledem připomínala ztuhlou sraženinu černé mlhoviny nebo dýmu. Kulička se chvilku převalovala po otevřené dlani a pak znehybněla.

„Co je to?“

„Špionážní družice. Věcička prakticky neviditelná, je moc těžké ji najít. Ale předpokládali jsme, že se musí objevit, hledali jsme pečlivě, a jak vidíš, našli jsme ji. A nebude zřejmě jediná. Takže to, že sedíme u krbu,“ usmál se Arong smutně, „není náhoda. Kybertron je teď vypnutý a všechno ostatní také. Ještě dva tři kroky tímhle směrem a obávám se, že se octneme v jeskyni. Co se dá dělat, náš rozhovor není určen pro uši Plejáďanů.“

„Ale proč, proč potřebují špionážní družice? Vždyť vědí, že žádná společenská tajemství nemáme, jen osobní.“

„Vědí, ale nevěří, protože společnost, stejně jako člověk, posuzuje jiné podle sebe. Nedokážou si ani představit, že vaše příprava je soukromá iniciativa — jestli to tak můžu říct — několika občanů Svazu, a proto nemusí být zveřejněna. Rada to vzala na vědomí… také v soukromém rozhovoru. Ano, síla je buď morální nebo ničivá, nic mezi tím. A to za určitých situací vede k těžkým rozporům.“

„Ale když oni použili…“

„Ano. Akce vyvolává reakci. Tenhle zákon už musíme potvrdit.

Teď je čas, abych tě seznámil s ostatními. Pojďte dál!“

Vešli a mlčky se všichni tři usadili. Na Antona je nikdo zvlášť neupozornil, ale ten přesto zachytil proud jejich vypjaté pozornosti, zaměřený na sebe, a sám se také pokusil proniknout do jejich vnitřního bytí. K ničemu to nevedlo. Každý se neprodyšně uzavřel, jako by už byl na Plejádách. A tak Anton viděl jen to, co viděly jeho oči.

Starší muž by ve kterékoli skupině lidí třetího megachronu vyvolal zvýšený zájem. Byl pomenší, pevně stavěné, ale přihrblé postavy. Každým pohybem dával najevo naprostou lhostejnost ke svému okolí. Nevzrušený pohled jeho matně hnědých očí byl obrácen dovnitř častěji, než bývá zvykem. Vypadalo to, že se nit jeho vnitřně zahloubaných úvah nepřetrhne ani tehdy, když se zpříma dívá na toho, s kým mluví. Ještě podivuhodnější než přihrblost bylo, že se kolem jeho snědé tváře s tvrdě vysedlými lícními kostmi šplhal obláček kouře ze zahnuté dýmky.

„Tam se kouří,“ vysvětlil ledabyle a uvelebil se jako vtělený klid.

Ten druhý připadal Antonovi zpočátku jako kluk. Ale byl to Pygmej, opravdový Pygmej, jeden z těch, kteří se až do konce druhého megachronu v nepřípustných džunglích Afriky živili lovem.

Lehce namodralá barva kůže ovšem prozrazovala, že je Rigelan –

hvězdopřesídlenec nejméně ve třetí generaci.

Nejvíce však Antona ohromila dívka, jemná krása její tváře a téměř dětské tělo, graciózní v každém pohybu, které by člověk mimoděk chtěl chránit před každým poryvem větru, jak vypadalo křehce. Tak by snad mohla vypadat víla, ale byla to víla žhavého jihu, lesní žínka z Hindustánu s očima smutné kouzelnice, černýma jako noc. Přes rameno měla dívka zavěšený ilyr, nejmagičtější nástroj, jaký kdy lidstvo vymyslelo.