Dmitrij Bilenkin: Síla silných

„Když ovládáš povely a hvězdnou navigaci, neznamená to ještě, že znáš život. Na to, abych tě seznámil s jeho rubem, jsem nijak nepospíchal, ale ten čas, ten čas! Čas a okolnosti. Jsi hrdý na svou uniformu a na to, že patříš do rodu prvopatricijů. Ale odpověz mi, co jsou vlastně zač?“

„Potomci otců zakladatelů,“ odpověděl Yves bez rozmýšlení,

„elita lidstva, která nemohla snést řádění lůzy a vytvořila tady společnost vyvolených.“

„Skvěle! Tvá odpověď je vlastenecká, krásná a hloupá. Prvním přikázáním silných ale je: žádný sebeklam! Je čas, aby ses dozvěděl, že naši předkové ze Země utekli, jako se utíká před zemětřesením, hněvem božím nebo před morem.“

„To mě napadlo.“ Yves se držel, jak se sluší na důstojníka, dokonce vzpřímeněji než obvykle, jako by tím chtěl zahnat svíravý chlad neklidu. „Už dávno jsem měl takové podezření.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Jsem přece jenom váš syn.“

El Schorr se zaklonil do křesla a pozorně na Yvesa pohlédl.

„To je náležitá odpověď. No, budeme to aspoň mít tím jednodušší…“

„Ale to neznamená, že otcové zakladatelé neexistovali!“ zvolal Yves zaníceně. Pod tenkou kůží jeho spánku naběhla tenká namodralá žilka. „Vždyť někdo tohle všechno vytvořil! Co na tom záleží, jestli utíkali nebo konali veliké poslání. Důležité je, že dosáhli svého. A my jsme jejich dědicové…“

„A koho vlastně?“ pohlédl na něj chladně El Schorr. „Byla to tuze roztodivná a špinavá sebranka.“

„Sebranka?“

„No ovšem: Finanční magnáti a mafie, legionáři z posledních válek a sedláci s jejich naivním snem o panenské půdě, fanatičtí nacisté, adepti všech náboženství, čistí i nečistí, všechno dohromady.

Po nějaké době se z nich samozřejmě vytříbili ti, co za něco stáli.

Zametli všechno to smetí a udělali pořádek. Žádně dřívější chyby, žádné žvásty o rovnosti, a tím spíše žádné ›utlačované masy‹, protože věda a technika zaplaťpánbu pomohla odstranit lidi z výroby.

Kyberneti a pemeři, pemeři a kyberneti, ti jsou bezpeční!

Pozemšťané jsou mocní, ale zahrabali se v tom svém sebezdokonalování, a tak jsou až do určité doby neškodní. Takže z toho plyne, že si člověk může žít a užívat, no ne?“

„Tati, ale co s tím mají společného naši předkové?“

„›Proklet aneb požehnán do sedmého kolena budeš‹ — základní zákon života je ti doufám znám.“

„Vítězí silnější!“ napřímil se Yves. „Kdybych tohle neznal, nebyl bych hoden…“

„Byl bys sežrán, to je to celé. Jsi hrdý na své prvopatricijství, na svůj starý aristokratický rod. Ale víš, čím byl jeho zakladatel?

Gorilou u pohlavára Triády, jeho otrokem a sluhou!“

„Otrokem žluťocha…“

„Ano. Jednou si nás osedlali. Tahle epizoda je z dějin pečlivě vymazána. Napij se, napij se! Taky jsem slzel do skleničky, když mě tvůj dědeček poučil o našem ›vznešeném původu‹. Chceš tyčinku?

Ne? Správně, nemá cenu si na to zvykat.“

S těmi slovy vytáhl El Schorr z kapsy zaprášenou tyčinku pryskyřice EF, strhl kryt a čichl si. Z tyčinky vyrazil hnědavý obláček, El Schorrovy nosní dírky se rozšířily a zachvěly.

„Tak je to!“ řekl úsečně. „Jedni chtějí získat moc, druzí ji udržet.

Tak to bylo a tak to bude, nic nového pod sluncem, i když je plejádské. Každý den, každou hodinu vedu boj, o kterém nemáš ponětí, a když v něm neodrovnám ostatní, odrovnají oni mě.

Rozuměl jsi?“

Yves ohromeně přikývl. Intriky u loďstva, kradmé pohledy, náhlá laskavost nadřízených, lichotky a podlézání podřízených, opilé ujišťování o přátelství, které nejednou slyšel od jiných důstojníků, vše, co ze sebe setřásal jako špínu, se mu teď objevilo v novém světle, a jeho to dokonce ani neohromilo, jako by k tomuto novému chápání byl dávno připraven a tíživé prohlédnutí jen oddaloval, dokud to šlo, jako dítě, které si v zápalu hry nechce všímat otravných dospělých s jejich střízlivým řádem a pevně stanovenou cenou každé věci. Měl chuť vykřiknout: „Ne, já nechci!“, ale byl by to výkřik dětské sebelítosti, přání vrátit se k dětské bezstarostnosti, a Yves ho se zachvěním potlačil.

„Pokračujte,“ řekl vyrovnaným bezbarvým hlasem. „Jste můj otec, já váš syn. Kdo je náš nepřítel?“

„Ne kdo,“ zachvěl se El Schorrovi hlas, „ale co. Já jsem dokázal hodně a doufám, že ty nedokážeš o nic méně. A čím to všechno skončí? Ničím. Nebytím. Smrtí. Nebude nic, dokonce ani bolest nebo hrůza. Dokážeš to pochopit? Ne. Mládí se považuje za nesmrtelné.

To je obyčejný fígl biologie. Ale pak závoj spadne a…“ Propletené El Schorrovy prsty sebou trhly. „Člověk je jepice, kterou chtějí všichni spolknout. Život je křeč před nebytím, nic víc. Všichni se před tou nemilosrdností chtějí ochránit, ale na výběr mají jen hodně málo prostředků. Stát se zvířetem nebo rostlinou, nemyslet, necítit, nevědět, uniknout do snů drog nebo fantomatiky, rozplynout se ve všednosti, utěšit se náboženstvím nebo nasládlou filozofií, anebo naplnit život rozkošemi, vyždímat ho do poslední kapky, a pak ať jde všechno k čertu! Nic jiného nikdo neobjevil, ať si Pozemšťánci žvatlají co chtějí. Jsou také smrtelní. Nějaký neschopa a sviňák nás obdařil vše chápajícím rozumem. Neschopa a sviňák! Ať už příroda nebo bůh, to je jedno.“

El Schorr zrudl ve tváři, v očích se mu usadil krutý nenávistný lesk. Župan se mu rozevřel a odhalil zpocená prsa.

Ne, ne! — odtáhl se Yves s lítostí a hrůzou, tohle si přece nemůže myslet, tak se nedá žít! Nějaké východisko tu musí být.

„Ale silný se od slabšího liší tím, že najde východisko,“ řekl El Schorr náhle pevným hlasem. „A to jsem si právě schoval pro nás.

Věř mé zkušenosti. Všechno je nesmysl kromě jediné věci. Činnost!

Nezáleží na tom, jaká. Hlavní je, aby tě celého pohlcovala, abys neměl volnou ani vteřinu, ani myšlenku. Jsi zklamán? Počkej, pohádka ještě ani nezačala. Moc brzy jsem pochopil, že existuje hlavní, vyšší činnost, při které se člověk necítí jako roztřesené hovádko, ale jako bůh. Ano, bůh! Rozkazovat lidem, hrát si s jejich osudy, v tom je božství. Nesmrtelnost nám třeba dána není, ale všemohoucnost… Něco ti ukážu.“

El Schorr vstal, plácaje ošmajdanými bačkorami přistoupil ke dveřím a natáhl se po tlačítku.

„Sakra, stárnu, zapomněl jsem na stan.“

Vypnul zvukový stan a teprve potom tlačítko stiskl.

„Hej, vy tam! Přiveďte ji!“

Stačil sotva klesnout do křesla, dveře se otevřely a na prahu se objevila dívka, jejíž krása vyrazila Yvesovi dech. A nejenom krása.

„Daisy Grantová, nejpůvabnější herečka mezi Pozemšťany, která tě tak okouzlila, když jsme se dívali na její film. Pojď sem, maličká!“

Dívčina štíhlá postava se zhoupla v pohybu a v Yvesově duši jako by zazněla hřejivá hudba, když udělala ten krok, tak byl lehký, a celá mu ve vzdušném obrysu šatů připadala jako chvějivý plamínek samotného života, který je tak nehmotný, tak malý, tak nechráněný před černým větrem smrti a tak schopný ozářit všechno radostí.

Závoj na hlavě jí stíral rysy tváře, ale sděloval cosi nedopovězeného, a dětsky jasná modř očí zpod něj pronikala jako prosba a příslib snad štěstí, snad pokory. Yvesovy city zavířily. Všechno, co znal dříve, bylo teď maličké a nepodstatné. Strnul a nemohl tomu věřit. Stále se bál, že ten světlý přelud zmizí.