Dmitrij Bilenkin - Síla silných

„Blíž, maličká, blíž!“ rozkázal El Schorr. „Klekni si!“

Dívka se před ním poslušně sklonila, kolena se dotkla koberce, přimáčkla jeho vlas svou nevelkou tíhou. Yves vykřikl. Živá Daisy, ale jak, odkud?!

El Schorr s úsměvem natáhl ruku.

„Polib mi ji!“

Dívčina prsa se pohnula. Ladným, poslušným pohybem pozvedla závoj, rty přilnuly k ruce, na tváři měla strnulý, otupělý úsměv, plný pokory.

Yves vyskočil.

„Vždyť je to pemerka! To ne, to ne!“

Namodralé blesky se třpytily na ramenou, v protestu vztažené ruce zkřížily vyřízenou řadu knoflíků na prsou.

„Je to opravdu pemerka.“ El Shorr dívku roztržitě odstrčil, ta se zhoupla zpět a strnula se stále stejným otupělým úsměvem na mladé a krásné tváři Daisy Grantové. „Chtěl jsem ti dát malý dárek, ale vidím, že tě netěší, a chápu tě. Vnější reprodukce přesně napodobuje Daisy Grantovou. Umí se stejně smát, když ji má někdo rád, a plakat, když ji bije, ale všechno to dělá mechanicky, bez duše. Antropoid zůstane antropoidem.“

„Tatí, ať jde pryč, ať jde pryč! Děkuji ti za dárek, ale…“

„Ty chceš opravdovou Daisy, hvězdičku z nebe, co?“ El Schorr se rozesmál. „Vypadni!“ vyštěkl na dívku. „Hej, udělejte jí obyčejné červené oči, jaké má mít!“

Dívka vyskočila a šla, vlastně ne, plula, vznášela se jako Daisy.

Yves se odvrátil.

„To nic,“ El Schorr nasadil vážný a velitelský výraz. „Doufám, že brzy před tebou bude stát originál. Sedni si, uklidni se a poslouchej! Tohle všechno nestojí za řeč…“

El Schorr znovu zapnul zvukový stan a průchodem na verandu začal jako předtím proudit mihotavý vzduch. Yves naráz vyprázdnil sklenku, aniž pocítil chuť. El Schorr na něj hleděl s laskavým soucitem a drsnou něhou.

„Takže odvážný galaktický kapitán má citlivé srdce!“ pronesl zvolna. „Nevadí, všechno se může v určitou chvíli hodit. Ostatně, co se týče těch pemerů — víš, co to slovo znamená?“

„Antropoid, fyzická kopie člověka s předem zadanými vlastnostmi,“ hlesl Yves v odpověď. „Loutka, bezduchá loutka!“

„Správně. Ale neptal jsem se na tohle. Pemer pochází ze zkratky PMR — příslušník méněcenné rasy. Tenhle pojem zavedli fašisté.

Nepohrdej dějinami. Je v nich vědění, a kde je vědění, tam je úspěch.

Rozeberme si situaci. Tady na Plejádách uskutečňujeme dávný sen vyvolených o tisícileté Říši. Ale jako realista musím uznat, že silový i inteligenční potenciál Svazu hvězdných republik je o řád vyšší než náš, a nebýt těch jejich morálních náhubku, které si sami nasadili, byl by s námi rázem konec. To všechno je nesnesitelné, i když po určitou dobu nijak nebezpečné. Teď se situace změnila. Máme zbraň Předchůdců a víme, jak ji použít. Ještě poslední rozhodující zkouška, a pak ji použijeme. Potom celé to krásné — no prosím — a úžasně chytré — taky souhlasím — stádo naženeme do svého chléva. To je předem vyřízená věc, jestli to nezvrtáme, ale doufám, že ne. A tady se otevírají zajímavé vyhlídky pro nás. Možná sis už položil otázku, proč ten tvůj starý, i když ne hloupý otec filozofuje, chodí kolem dokola a přednáší ti čítanková i nečítanková poučení. Je to tak?

„Ano.“

„Chci, aby tě prostoupila myšlenka,“ řekl El Schorr tiše. „Ne abys ji prostě pochopil nebo jí uvěřil, ale aby tě celého ovládla. Jaká, o tom trochu později. Zatím… Jsi ochoten mě ve všem následovat?“

„Tati, tahle otázka je zbytečná. I tak jsem…“

„Nemyslím tohle. Ale až do konce, kdyby se měla celá Galaxie zhroutit, až do konce…“

Temné velitelské oči se od Yvesa neodpoutaly ani na chvíli.

Yves se pod tím pronikavým pohledem napřímil a oddaně strnul jako před samotným padišáhem, jenom ve spáncích mu zvonivě, ohromeně, vesele bušila krev.

„Ano!“

„Dobře. V téhle skříňce je uschována hrst země. Ve chvíli přísahy by se měla pokropit krví. ›Krev a půda!‹ To jsou nesmysly pro malé děti. Bez téhle veteše se obejdeme. Pro začátek ti označím místa, která budeš navštěvovat s vypnutým bzučákem.“

„Jak to, s vypnutým? A co rozkaz? Agenti Pozemšťanů…“

„Vypneš tu mašinku, co odchytává myšlenky, a objevíš se tam, kam Pozemšťané určitě polezou. Dokud není kolem zbraně všechno jasné, je jejich rozvědka nebezpečná a my musíme její akce překazit.

Síť už je připravena a teď do ní vložím svůj článek. Tebe. Budeš volavka, důstojníček, který semtam v duchu vyžvaní nějakou tu informaci. Nejspíš se na tebe někdo napojí, a toho pak chytneme.

Zařídíme to tak, aby mu všichni ostatní Pozemšťánci spěchali honem na pomoc. Ať ta jejich morálka zase jednou pracuje proti nim! Pak zatáhneme síť — a je to.“

„Ale proč já…“

„Protože jejich psychika je dobře vyvinutá a zkušeného agenta prokouknou razdva. Ale to není to nejdůležitější. Co jsi teď?

Důstojník, jakých je hodně. A čím se staneš? Hrdinou, který pochytal a odhalil Pozemšťany! O to už se postarám. Yves Schorr bude slavný a známý. A to je nesmírně důležité právě teď, kdy se má určit, kdo bude velitelem tvého Rozhodného. Ostatně, má stejnou posádku jako dřív?“

„Ne. A vlastně jsem si s tebou o tom chtěl promluvit,“ setřásl ze sebe Yves rozpaky. „Dochází k nepochopitelným přesunům. Přišli nějací noví lidé a nejsou všichni… no, kompetentní. Vždyť je to nebezpečné! Právě před válkou…“

„Ach, Yvesi! Ty jsi opravdu ještě děťátko,“ vzdychl El Schorr.

„No dobrá, to si řekneme potom. Nejdříve strategie. Tak tedy — o válce je rozhodnuto. Zvítězíme. A potom, potom,“ snížil El Schorr hlas, „začíná to hlavní. Lidé, planety, celá Galaxie v rukou!

Všemohoucnost na dosah!“ Ruce s nateklými žilami se sevřely. El Schorr neodbytným pohledem sledoval, jaký dojem učinila na syna jeho slova. Yves hleděl na otce nadšeně, pln zmatku, nadšení i hrůzy, na spánku mu splašeně tepala namodralá žilka.

„Ale nad tebou, nad tebou je přece padišáh!“

„Ano, správně. Jak jsem na to mohl zapomenout?“ El Schorr se uvolněně zvrátil do křesla a rozesmál se. „Je to tak hloupé! Máme Říši, a v jejím čele stojí padišáh. Co se dá dělat, to je dávný ústupek muslimským fundamentalistům. A to si myslíš, že když položím na lopatky ne nějakého padišáha, ale celou Galaxii, budu dál olizovat jeho nejsvětější střevíc, posázený pitomými drahokamy? Co takhle dynastie Schorrů, ta by se ti nelíbila?“

Jakkoli byl Yves připraven na to poslední, osudové slovo, jeho vědomí jako by omráčil hrom a všechno kolem pokryla na okamžik mlha. On jako následník trůnu! Zalapal po dechu.

„Ale to není všechno,“ dolehl k němu jako zdáli triumfující otcův hlas. „To ještě není myšlenka, jenom cestička k ní.

Všemohoucnost! Nám dvěma se podřizuje Galaxie! Jsi jejím vládcem a bohem. Nejlepší vědci, básníci a malíři Hvězdných republik polezou k trůnu po kolenou. Daisy, tu opravdovou Daisy, povalíš do postele. Nebo že bychom se o ni podělili? No, no, no, dělám si legraci! Bude mi sloužit intelekt celého lidstva. A já moc dobře vím, k čemu je Říše dobrá a jak ji využít! Ti naši idioti si z ní kovali zbraň, ale až zvítězí, nedokážou si ti troubové představit, co s ní udělat. Věčné ›ňam, ňam‹, to je jejich ideál. A ti blahoslavení Pozemšťané použili sílu rozumu ke zdokonalování rozumu a člověka, jako kdyby to k něčemu potřeboval. Já vrhnu všechen rozum na vesmír a obrátím ho naruby jako kapsu. Hledat, hledat, proniknout do jiných galaxií, jiných kosmů, kam možná odešli Předchůdci! Vyslechnout všechny ty broukooké nebo vůbec bezoké!