Dmitrij Bilenkin: Síla silných

Jejich objetí trvalo, a byl tu s nimi plamen ohníčku, zapáleného před milióny let jejich předky, věčná Země a věčné nebe, vůně zrosené trávy a nehlučně plynoucí řeka — to vše, čím bude lidský rod žít, ať nad ním září jakékoli hvězdy.

Trvalo to snad okamžik, snad století. Konečně Uma nesmírně pomalu sundala ruce z ramen svých přátel a hubená holčičí hruď jí poklesla v táhlém vzdechu, a v tu chvíli se ocitli před vyhaslým krbem, dívce ležel u nohou zapomenutý ilyr a ona, jako by se právě probudila, se pro něj shýbla.

Ti čtyři mezi sebou už nevyměnili ani slovo, slova už mezi nimi nebyla nutná, jenom Yul sotva znatelným pohybem pohladil ilyr.

Ze tmy se vynořila Arongova postava.

„Poslední dobrá rada pro vás, ale možná i pro mě samotného.“

Odmlčel se a bystře se zahleděl do jejich tváří. „Brzy tu už nebudete a obyvatelstvo Plejád se rozšíří o čtyři osoby. Není vaše starost, jak k tomu dojde, jakým způsobem zaznamenáme všechny údaje o vás do paměti jejich UM, jako by tam byly odjakživa. To není podstatné…“

Arong podmračeně shrnul k sobě dohořívající polena, a dříve než se vzňala, vlil odlesk řeřavých uhlíků do jeho očí červeň.

Docela jako pemer, pomyslel si Anton se zachvěním, docela jako pemer!

„Důležité je něco jiného,“ napřímil se Arong. „Už jste museli leccos vydržet, když jste se zbavovali zábran, abyste se nelišili od obyvatel Plejád a byli připraveni na všechno. Tam to bude ještě těžší, a vy to víte. Měli jste ale čas se zamyslet nad tím, co není na první pohled zřejmé? To, čím žijeme, se může obrátit proti nám, a náš protivník s tím počítá. Zdáme se jim slabí ne proto, že mají novou, nesmírně účinnou zbraň a my ne, dokonce ani ne proto, že jsme vymýtili a zapomněli pradávné válečnické návyky. Kořen je ještě hlubší. Síla společenského zla je v tom, že nezná žádné zábrany a zákazy, zatímco vše, co stojí proti němu, musí své prostředky volit, jinak to zdegeneruje ve stejně velké zlo. Na první pohled je takové sebeomezování zhoubné, ale celé naše dějiny dokazují, že mimo morálku je každé naše vítězství chvilkové, nepevné a zničitelné, že za vnější slabostí dobra se skrývá zdroj nepřemožitelné síly. Vy máte za úkol nejen dozvědět se všechno o nové zbrani. Mnohem důležitější je, aby ti tam na Plejádách pochopili, kdo má skutečnou sílu. Prokažte ji, donuťte je vystřízlivět, pak nedojde ani k zabíjení.

Bezbranní, porazte ozbrojeného!“

Malý kotouč Alcyony, dosahující sotva poloviny slunečního, se skláněl k západu, ale bodavá bleděmodrá záře dosud nezeslábla.

Přímočará geometrie ulic a náměstí Avalonu, táhnoucích se až k obzoru, jí byla zalita tak, že ani tmavé stíny nic neukrývaly. Věže, špice, spirály a kupole budov se vypínaly vzhůru a do všech stran rozhazovaly to rezavé světlo démantovým třpytem hladkých ploch i záhybů, zatímco chudší domy, pokud nebyly překryty stíny mrakodrapů, se cukrově bělaly. Stejně zářivé paprsky Alcyony zalévaly muže na otevřené verandě, který s vysunutým spodním rtem zádumčivě pozoroval hlavní město Říše, jako by celé tvořilo obrovskou, jenom jemu pochopitelnou šachovnici, na níž se rozvíjí cizím očím neviditelná, složitá a vzrušující partie. Župan, ozdobený ručně vyšitými draky a s oblýskanými lokty, měl muž na bílých prsou rozhalen, jako by mu bylo dokonale jedno, jestli ho někdo takhle po domácku ustrojeného vidí nebo ne, i když kus dál se vypínal palác samotného padišáha, jehož teleskopická okna byla zaměřena clo všech stran.

„Na smluvenou schůzku s gentem El Schorrem se dostavil jeho syn Yves Schorr,“ ozval se šepot elektronického tajemníka.

El Schorr mechanicky pohlédl na hodinky. Správně. Syn se dostavil s vojenskou přesností.

„Ať vstoupí.“

Když ztěžka vstoupil do stínu místnosti, výraz jeho tváře se nezměnil, jakmile však začaly dveře pokoje klouzat do strany, vystřídal podmračenost otcovský úsměv, díky němuž nabyl jeho obličej domáckého, téměř dobromyslného výrazu.

„Pojď dál, pojď dál, kapitáne — už kapitáne! Výborně, můj hochu, tak to má být!“

Zdálo se, že úplně zapomněl, že syn za rychlý postup vděčí především jemu, a prohlížel si s nadšením urostlou postavu svého potomka i jeho uniformu s chromolitovými nárameníky, na nichž nad jiskřící spirálou Galaxie vyšlehávaly zkřížené modravé blesky. Yves se v odpověď sotva znatelně rozpačitě usmál. Vteřinu či dvě tak-proti sobě stáli.

„Tvůj sluha by potřeboval seřezat!“ setřel otec laskavým pohybem z rukávu stejnokroje smítko.

„A co dělat s tvým pemerem, aby měl první padišáhův rádce konečně nový župan?“ napodobil ho Yves. „Podívej, jak už je umaštěný.“

Odpovědí mu byl majestátní pohyb, který víc než jakákoli slova nebo distinkce naplnil Yvesa hrdostí na otce, neboť moc, která nedbá na pravidla etikety, je vyšší než ta, která je stanovuje.

„Pojď dál a posaď se.“

Otec lehce postrčil syna ke křeslu, ale dříve než si sám sedl, zapnul lusknutím prstů „zvukový stan“. Otevřený průchod na verandu ihned uzavřela chvějivá vzdušná clona.

„Opatrnost před Pozemšťánky?“ podivil se Yves. „Tady, v tvojí pracovně? Ale, ale!“

„Pozemšťané, aby slyšeli, si musejí nejdřív nechat narůst uši.

No, tvoje povýšení musíme oslavit.“ El Schorr natáhl ruku ke starožitnému baru, který se otevřel a zahrál Pochod všech svatých.

„Co bys řekl pravé skotské whisky ze Země? Ti Pozemšťana, jak jsi je pokřtil, si za svého boha zvolili počestnost, takže to zřejmě nebude žádná umělotina, ale starý dobrý nápoj svrchovaně abstinentních předků. Na tvé zdraví!“

„Na tvé, tati!“

„Vymysleli jsme se sami, nebo nás vymyslel někdo jiný, to je otázka,“ zamumlal El Schorr, když postavil křišťálovou sklenku.

„Kdysi reklama někoho přesvědčila, že opravdový gent musí před všemi nápoji dávat přednost skotské whisky. A vidíš, podrobujeme se tomu rituálu jako pemer, když se na něho křikne. No dobrá, to jsou všechno hlouposti. Ukaž mi ten svůj ›bzučák‹.“

Yvesovy řasy, kterými se tak podobal matce, vylétly nechápavě vzhůru. Po chvilce váhání rozepnul náprsní kapsu a vytáhl odtud váleček podobný starodávné kulce. Špička válečku vydávala matně rubínové světlo. El Schorr stiskl tupý konce a světélko zhaslo.

Zašilhal na detektor, ukrytý ve stole, a zaposlouchal se. Jeho tvář, o níž lichotníci mluvili jako o „lví“, se vyjasnila.

„Všechno v pořádku,“ řekl úsečně. „Klidně mohli do toho aparátu zamontovat i záznamové zařízení.“

„Zamontovat… kdo vlastně?“

„Strážci pořádku. A třeba ani ti ne, tím se může bavit dost jiných lidí.“

„Tati, co se stalo? Mluvíš v samých hádankách.“

„Ale hochu, jaképak hádanky! To jsou rutinní, běžné, všední záležitosti. Nalej nám ještě. Tak na co si teď připijeme? Na úspěch, samozřejmě, na úspěch!“

„Na úspěch války.“

„Na ten také. A na náš úspěch, na vítězství nás dvou.“

„Promiň, nějak ti…“

„Řekni radši: ničemu nerozumím. To bude přesnější a upřímnější. Vidím, že už ti musím ukázán svět bez iluzí, vysvléct ho jako pouliční děvku.“

Yves chtěl něco namítnout, ale otcova ztěžklá víčka se cukavě pozvedla a od kolébky známý, milující a hmatatelně těžký pohled ho vmáčkl do křesla.