Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Není možné, aby se někde nenašla nesmrtelnost! Já dosáhnu toho prvního, ty nebo tvůj syn toho druhého. A možná že to stihnu sám.

Věčný vládce a bůh! Rozumíš? Chápeš to? To je ta myšlenka, ten ideál, k tomu nás vedly dějiny, k tomu je nutná moc! Na tisíce, milióny nebo snad miliardy let vládce a bůh! Proto je třeba, aby nám všichni lidé padali k nohám, k tomu vedou všechny životy i smrti, vrcholy vědy a umění, celé dějiny. Kdo přede mnou se toho odvážil?

Nikdo! Vstaň, můj hochu, ať tě políbím.“

Yves se toporně zvedl. Polibek zazněl jako výstřel. El Schorr syna pustil a padl do křesla. Jeho planoucí pohled zhasl, hlas mu teď zněl suše a stroze.

„Tak tedy — kdo má zbraň Předchůdců, ten ovládá vesmír.

Prozradím ti tajemství. Bude instalována na Rozhodném. Ano, ano, na tvé lodi, hochu. Z toho vyplývají všechny moje manévry a šibování s posádkou. Ostatní taky nejsou hlupáci, každý chce tu zbraň dostat do ruky, ale s tvou pomocí je přechytračím. Mezi těmi ›nekompetentními‹ jsou i moji lidé. Loď budeš řídit ty, právě ty. To ostatní potom. A teď jdi. Dole na tebe bude čekat můj čimandr. Ten tě uvede do správné duševní kondice a spolehlivě zablokuje vzpomínky na tenhle rozhovor. Do toho, můj hochu, a svatá Alcyona ať tě provází!“

Yves se rozkolísaným krokem pohnul k východu. El Schorr ho provázel pohledem bez úsměvu. Když se dveře zavřely, otřel si čelo rukávem županu, chvíli unaveně otálel, pak přešel ke stolu, vytáhl zásuvku, odpojil kontakty a vyndal malou obrazovku. „Podívám se, synáčku, co sis vlastně myslel. Jestli jsem se zmýlil…,“ potřásl hlavou. „Ne, nemohl jsem se mýlit!“

A přece se mu ruka, kterou stiskl tlačítko, zachvěla. Obrazovka se rozsvítila. El Schorr si ji netrpělivě přisunul před oči.

Ano, první náraz. Trochu rozpaky, trochu údiv. A tohle byl skutečný výbuch. To víš, hochu, dovídat se o životě pravdu není příjemné. To nic, to nic, však si zvykneš. Tvoje tvárná psychika to už všechno přijala. Projevila se příprava. A vůbec, není přece možné žít ve společnosti a nevstřebávat do sebe jejího ducha. Tohle je zajímavá reakce. Má mě rád. A co je tohle? Cha! — romantická zamilovanost.

Tak na tohle by člověk přišel i bez čtečky. Ale ten cit je silnější, než jsem si myslel. Jaká to byla duševní bouře, když se ta maličká plazila k mojí ruce a když přišel na to, že je to pemerka! Hochu, hochu, důstojník, a on si sní o nějaké hvězdné krásce. Ale kdo někdy netoužil po nějaké té spanilé princezně nebo princovi. Je smutné přesvědčit se, že nic takového neexistuje. No nic, tuhle lyrickou pasáž vynecháme. Ale! To je mi blesk! Já jako následník trůnu! A tady už je úplný zmatek. Neodhalil jsem se příliš? Ne, chytlo ho to, chytlo. Na okamžik jsem před ním stál jako bůh, černý, oslnivý bůh –

asi tak nějak. Strach a vytržení. To je dobře. Sám sebe si jako vládce a boha nepředstavil ani na okamžik. To je také výborné. Ale ta lítost, když jsem mluvil o tom, že odmítám smrt a že lidská existence je nesmyslná. Lítost, úlek, soucit. Tohle jsem snad přehnal… Komu jinému bych to však měl povědět, když ne jemu? Hlavní je, že je se mnou. Je tu jenom jeden mimovolný poryv odporu a nenávisti — to když jsem se zmínil, že bychom se o tu jeho princeznu mohli podělit.

Tak tady se vloudila chybička, to jsem přestřelil. Jsi přece jenom telátko, Yvesi, milé, hodné telátko, i když jsi důstojník! Co se dá dělat, syna si člověk nevybere, a bez tebe to nejde… Na druhou stranu to vlastně není špatné, aspoň mi nebudeš stát v cestě.

Infantilita jako daň za protekci. No dobrá. Můj milý, strašně se mi nechce tě do toho zatahovat. Ale musí to být. Nevadí, otrkáš se.

Vlohy máš, a zatím je dobře, že s tebou nikdo nepočítá jako se silou.

Začínáme velikou věc, velikou! Není možné, aby ve všech těch světech někde nebyla nesmrtelnost. A pak to teprve roztočíme! A ta Daisy je mimochodem moc půvabná. Zvlášť na kolínkách…

Proboha, na co to myslím, fuj!

El Schorr málem čtečku odhodil. Ale hned se vzpamatoval a záznam pečlivě vymazal. A je to! Zádně další stopy rozhovoru neexistují. Teď si může i odpočinout.

Pomalým krokem vyšel na verandu a ztěžka se opřel o zábradlí.

Alcyona dávno zašla, nebe se třpytilo mihotavým leskem hvězdné mlhoviny, ve které pronikavě a chladně planuly Merona, Elektra, Maia, desítky a stovky menších bílomodrých hvězd. U El Schorrových nohou se stříbřitě lesklo město, to velkolepé hlavní město Plejád, Avalon.

El Schorr zdvihl hlavu a dlouho se díval do nebe. Jeho obličej zchladl. Kolika hvězdám je souzeno zmizet, než se stane jejich vládcem?

Anton hleděl se zakloněnou hlavou na jiskřivé nebe Plejád. Dole spalo ve stříbřitém stínu hlavní město Říše, připravené ke skoku.

Jeho spánek byl neklidný, to bylo cítit až do otevřeného okna hotelu.

Nad městem se vznášel neviditelný opar snů, bylo možné do něj vstoupit, vcítit se, vžít, ale tenhle mlžný výtrysk emocí nekontrolovaných rozumem nabízel jenom obecnou, nejasnou představu tužeb, obav a starostí tisíců lidí.

Ty ohromné město, jestlipak ti ještě za rok budou svítit všechny hvězdy? Anton ponuře svěsil hlavu. Kudy na to? Když se bude hodně snažit a vynaloží všechny síly, může do sebe vstřebat zcela jasné snové představy svých sousedů na patře. Ale k čemu to? Tady kolem není nikdo, kdo by o zbrani věděl, a krásné i těžké sny všech ostatních jsou nedotknutelné. Jak zjistit ty, kteří všechno vědí? A prozradí někoho z nich vlna myšlenek a citů, nebo ji všichni zasvěcení mají spolehlivě zablokovanou? Nejspíš ano, dokonce určitě.

Takhle unést padišáha… Proboha, jaké hlouposti člověka napadají, když neví, kudy kam!

Ale nebe tu mají hezké.

Anton přešel pokojem, lehl si na postel, zavřel oči a beze spěchu se soustřeďoval. Pod hladinou tmy nemyšlení, v její ohlušující prázdnotě se nesmírně pomalu a jaksi neochotně začaly rýsovat obrysy tvrdokřídlých stromů a jejich stínů na křišťálově zářící tekuté vodě. Na bělostných deskách dláždění se vynořily mátožné postavy v turbanech i bez nich, lidé se na okamžik zastavují nebo zvolňují krok a úsměvem odpovídají na zvuky ilyru. Ještě trochu úsilí, a už viděl všechno ostatní. Nad běžícím vodním proudem seděla s lehce nachýlenou hlavou bosonohá Uma. Její tenké prsty zádumčivé a nedbale, jakoby jen tak pro sebe přebíraly struny, a hudba volala, vábila, o něco prosila, probouzela v duších nejasný ohlas, jehož smysl nemohl ani Anton postihnout. Uminu tvář clonil proud černých vlasů, její bezbarvý pohled nesměřoval na nikoho z kolemjdoucích zvlášť. Takhle pro sebe a pro všechny by mohl zpívat stěhovavý pták. Anton se pokusil tomu dění porozumět a proniknout do něj, ale jeho pokus byl mírně a důrazně odmítnut.

„Ne,“ zaznělo mu rozhodně ve vědomí. „Nepleť se mi do toho.“

Obraz blikl a zhasl. Anton změnil vyhledávací vlnu a ve stoupajícím mlžném oparu se začal rýsovat sál, zářící různobarevnými světly, stíny tanečníků, kývající se jako vodní řasy v proudu, chromoforové kotouče, které nad nimi přeletovaly, dole, pod průhlednou podlahou, jakési stolky, pootevřená ústa těch, kteří u nich seděli, do uší ho udeřil dupot, šum a smích. „Bavím se, nevidíš?“