Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Yul Knight čekal a byl přesvědčen, že jeho nekomplikovaná trpělivost přinese ovoce, protože někdo z lidí, kteří jsou do tajemství zasvěceni, určitě zapomene zapnout ochranné zařízení, ztratí je nebo se mu porouchá. Podle teorie pravděpodobnosti to jinak ani být nemohlo. Zbývalo jen vyčíhat si příležitost, nespěchat na ni, být pořád tam, kde se dá úspěch nejspíše očekávat, a to není tak obtížné, protože sama skutečnost utajení přesně vyznačuje okruh jeho nositelů a určuje cesty, jimiž budou chodit. Je to jen o trochu složitější než číhat na zvíře, když člověk zná jeho zvyky, způsoby obrany a stezky, po kterých chodí pít. Trpělivost a nápad, nic víc to nechce.

Teď bylo hostů málo, doba, kdy se v restauraci scházeli astronauti, dosud nenastala. Yulovo chování, způsob, jímž jedl a pil, spolehlivěji než jeho oděv prozrazovaly, že je prvopatricijský synek, a jedna z unuděných dívek učinila pokus přisednout si k němu.

Musel nasadit skelný pohled skrze ni, jako by to byla prázdnota, vzduch, aby mu dala pokoj. Měla na sobě šedivou kombinézu jako pemerka, jenže mnohem elegantnější, i oči si přibarvila do červena, takže na dálku by ji člověk klidně mohl za pemerku považovat, i když samozřejmě nic takového nebyla. Byla to prostě móda, která právě pokládala za vrchol rafinovanosti podobat se co nejvíce otrokyni. Některé muže to dráždilo a přitahovalo. Yulovi to bůhvíproč připomnělo dávné historky o patricijích, kteří se v době vzájemných válek klonovali pemery z buněk poraženého nepřítele, aby měli jeho fyzickou podobu navěky jako sluhu. Bylo to považováno za nanejvýš rafinovanou pomstu. Později zákon i v tomhle ohledu zjednal pořádek a nařídil, že pemeři musejí mít odpudivě červené oči, ale jak už to bývá, zákon byl čas od času porušován. A teď dokonce přišlo do módy podobat se pemerkám. Prý jí začaly holdovat i patricijky, aby tak znovu potvrdily, že život se neobejde bez překvapení, paradoxů a kotrmelců, i když se člověk ze všech sil snaží ho zformalizovat.

Schylovalo se k večeru a lokál se rychle plnil, takže zvuk televizoru s jeho programem starodávných filmů brzy přehlušilo zvonění sklenic a řinčení nožů. Farma měla pověst demokratického podniku, scházeli se tu čimandři všech kategorií, vysocí i maličcí, střízlíci i tělnatí, mlčenliví i řeční, ale všechny spojovala uniformita tváří a pohybů, jako by se každý bál říci nebo udělat něco navíc, někoho se nechtěně dotknout, něco porušit, i když na pohled se chovali všichni sebejistě a nikdo z nich nepozoroval, že je sevřen dobrovolnými okovy, jejichž tíže vyvolávala v Yulovi soucit. Když se v takovéhle společnosti ocitl poprvé, překvapilo ho nejvíce to, že nejzakřiknutěji se chovali nejvýše postavení čimandři, kteří přece své nevolnické postavení pociťovali ze všech nejméně. Nebýt inverze tam na Zemi, Yul by ten zdánlivý paradox nikdy nepochopil. Teď ho ale chápal plně, zvykl si a přijímal ho už jako něco samozřejmého.

Seděl, s netečnou tváří naslouchal, bedlivě zkoumal slova, mimiku, gesta, vše, co bylo i nebylo řečeno, ale nic zvláštního nezachytil.

Vzduchem poletovalo samé smetí. První astronauti jeho pozornost také neupoutali. Lišili se snad jen uniformami a poněkud přezíravým vztahem ke všem ostatním. Když se však ve dveřích ukázal urostlý mladý kapitán s rozhodným, ale zároveň opilecky ne zcela jistým výrazem v očích za hezkým chmýřím řas, Yul rázem zbystřil pozornost.

To je on! Nebylo to ještě poznání, jen dohad, okamžité vnuknutí.

Yul se začetl do kapitánovy tváře. Bylo vidět, že časem ztuhne v rysy strohé rozkazovačnosti. Zatím z ní však vyzařoval duševní zmatek a nervózní vzrušení, i když to vše bylo překryto už naučenou pánovitostí a sebevědomím miláčka osudu. Sebejistý výraz ovšem nebyl pro Yula překážkou. Ve dveřích stála kořist, na kterou dlouho čekal, novopečený protekční kapitán, kterému se zatočila hlava z pití a nějakých nových opojných vyhlídek. Přímo z něj vyzařovalo, že ví něco nesmírně důležitého, znepokojivě ohromujícího. To bylo pro potomka lovců stejně zřejmé jako čerstvá stopa dravce na pralesní stezce. Yul pocítil napětí. Musí nenápadně upoutat kapitánovu pozornost, donutit ho, aby přišel blíž, aby se posadil, a potom se do něho vžít, procítit, co cítí on. A to všechno bylo třeba stihnout dříve, než na kapitána zavolá třeba některý známý astronaut. O co by to bylo jednodušší, kdyby si Yul mohl přečíst přímo kapitánovy myšlenky, ale to nebylo možné, protože ten se nechtěl odhalit, a navíc on sám musel jít na věc oklikou. Mělo to ovšem i svou výhodu.

Takové proniknutí do psychiky by mohl zachytit jen velmi citlivý odposlouchávací přístroj, a i kdyby tu byl, musel by být selektivně zaměřen a vyladěn přímo na něj nebo na kapitána, z čehož zejména ta druhá možnost je nepravděpodobná. Těch několik špehů, kterých si tu Yul všiml, vůbec nepadá na váhu. Schopnost soumyšlení a vcítění, která by se tak lehko dala použít proti člověku, vznikla v průběhu dlouhodobého vývoje společenského kolektivismu a Plejáďané jí obdařeni nebyli. A tak se Yul při tomto lovu všem na očích mohl cítit nezranitelný.

Stačilo, aby se kapitán letmo rozhlédl po místnosti, a už Yul ten pohled zachytil a upoutal na sebe. Navenek se nestalo nic. Patricijský synek stejně znuděně ucucával své pivo, ale pro kapitána jako jediného ze všech byl najednou zajímavý a přitažlivý tím, jak na okamžik přimhouřil oči, jak mu neznatelně pokynul prstem — pojď sem, sedni si, něco pro tebe mám! Yul to všechno provedl rychlostí, která nezanechá ve zrakové paměti stopu. Je důležité upoutat pozornost, něčím objekt přilákat. A kapitán, aniž si uvědomil, co ho tam táhne, vykročil ke stolu, u kterého výrostek seděl. Člověk si přece uvědomí jen to, co se stačí projevit v psychice. Co se v ní neodrazí a uvízne v podvědomí, to působí na jeho jednání bez rozumových důvodů. Kapitán přicházel stále blíž, těkal očima sem a tam a vybíral si místo co nejblíže k lovci, ovšem rozhodně ne proto, že by si chtěl sednout vedle nějakého usmrkance. To by ho ani nenapadlo. Přesto však důstojníkův pohled několikrát roztržitě sklouzl po Yulovi, a ten postupne přitahoval neviditelnou udičku, už v duchu reprodukoval pohyb svalů tváře své kořisti, její krok, pohyb ramenou, stále více se vžíval do Kapitánova stavu, protože projevy vnější jsou od vnitřních neoddělitelné. Po několika minutách takového přehrávání a vciťování by Yul dokázal odhalit i nejskrytější kapitánovy myšlenky, protože neexistoval bzučák, který by takové vžití dokázal rušit.

Byl do svého soustředění tak pohroužen, že nenadálý a pronikavý pocit nebezpečí přišel pozdě. Vědomosti, ukryté v důstojníkových myšlenkách, nebyly falešnou návnadou, a právě to otupilo lovcovu ostražitost. Stačil zpozorovat, jak se k němu zezadu přitočila neznámá dívka, také podobná pemerce, jak se jí v ruce zablýskl paralyzátor, a pak už mu bolest umrtvila svaly. Yul nacvičeným způsobem zlikvidoval bolest, ale už bylo pozdě. Tělo ho neposlouchalo. Něčí ruce ho opatrně vytáhly od stolu a nesly k východu. Někde v dálce se mihla ohromená a hned nato zjasnělá tvář kapitána. Nikdo jiný si ničeho nevšiml. Jen naducaný čimandr, stojící ti nálevního pultu, který musel ustoupit, aby uvolnil cestu, štítivé zahučel: „Ten vznesený synáček se pěkně zřídil!“