Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Tím lépe! Nemají ponětí, kdo stojí proti nim. Jen ať je dál mýlí jeho malá postava a europoidní rysy, vymodelované ještě na Zemi.

Rozumné! Poslat na zvědy na nepřátelské území vycvičeného kluka je podle nich rozumné, zdařilé a plně zdůvodněné! Kdyby se snažili, mohli na to přijít. Ale kdo soudí jiné podle sebe, ten se nevyhnutelně zmýlí. A to je v tomhle případě dobře.

Yul se teď pohyboval opatrně a rychle, všemi póry těla vdechoval vzdušné proudy lesa, jeho pachy i mlčení, bleskově odhadoval všechno kolem sebe, i to, co se skrývalo ve tmě. Spolu se šaty jako by z něj spadla staletí. Rozuměl tomu lesu, přestože v něm nikdy nebyl. Konečně může shodit masku zhýčkaného výrostka a být zase jako dřív, nebo vlastně vrátit se do stavu svých předků, pro které byly lesní houštiny po tolik tisíciletí jediným domovem. Všechno se podobalo první inverzi a přitom to bylo docela jiné. Ale les je přece jen pod všemi slunci les, tedy něco víc než prostě stromy, tráva, křoví a zvěř. Člověk jenom musí pochopit jeho duši, pak se les stane jeho částečkou, nebo naopak on se stane částečkou lesa. V černých větvích se míhaly stříbřité pablesky, klouzaly mu po ramenou a sypaly se jako světlušky do tmavé trávy. Yul ani jednou nezvedl hlavu, aby se orientoval podle hvězd. Stejně věděl, že postupuje správně a že okraj lesa je nedaleko.

Tak to také bylo. Jenže za posledními stromy se před ním vynořilo něco, co neočekával. Hradba. Její šeříková záře sahala až k obzoru a obepínala celý les. Hradbu nebylo možné přelézt ani podhrabat. Otevřené jako dvířka pasti zůstávalo jen nebe nad hlavou.

Past pro ty, kteří by se ho pokusili zachránit — to bylo tohle nevýslovně klidné, kouzelně mihotavé, nedozírné nebe.

Yul se obrátil zpátky. Běžel vyrovnaně a rychle. Dokud nezačalo svítat, musel si všechno prohlédnout, aby se les stal jeho ochráncem a přítelem. A Yul to udělal. Ukázalo se, že les není příliš velký. To se ovšem dalo předpokládat. Téměř všude výborná viditelnost, žádné houští a úžlabiny, kmeny stromů vzrostlé, ale právě proto také málo bránící v rozhledu. Tenhle les neumožňoval někde se skrýt a přečkat den. Lovci budou dobře vědět, kam svou kořist zahnat a kde ji dostat.

Navíc budou mít holínky, zatímco oběť si okamžitě zkrvaví nohy. Na všechno je pamatováno, všechno je tisíckrát vyzkoušeno a pro tak vzácného hosta jistě i namodelováno počítačem. Když se Yul zastavil, nezářily už hvězdy tak jasně a pronikavě.

Lehl si a s nataženýma rukama se přitiskl k drsné zemi, k jejím zroseným listům a pevným kořenům. Blížil se den honu, jeho den.

Už dávno pociťoval blízkost přátel, věděl, že za těch několik dnů se už stačili sejít a přemýšlejí, jak mu pomoci. Ale s navázáním spojení nespěchal. Teď ovšem nastává okamžik zápasu a možná rozloučení.

Jiná vhodná chvilka třeba už nebude. Yul zavřel víčka a zavolal ostatní. Okamžitě pocítil teplo jako od ohníčku a uviděl je docela blízko všechny tři — Antona Polynova, ochotného všechno rozdrtit a bolestně prožívajícího vlastní bezmocnost, Lü-Banga, neochvějně klidného, jen s trochu potemnělou tváří, i Umu, jejíž obočí se stáhlo v jedinou stužku a oči vypadaly, jako by chtěly každou překážku propálit. Ale všechno se rázem změnilo, když mezi ně Vstoupil.

Klid, laskavost, podpora — nic jiného jim v tvářích nezůstalo.

Myšlenky i city všech čtyř se promísily.

Teď ho plně chápali. Věděli, co pro něj znamená les a lov, co je jemu dáno a jim ne, jako ostatně nikomu, pokud jeho předkové nežili v pralesích a nedobývali potom neprostupné houštiny na rigelských planetách. Tak dobře, už o tom nemluvme, ať si někdo spoléhá na kalkulaci a strojovou logiku! Svět je příliš velký a nepoznaný, ale…

Žádné ale! Už brzy, velmi brzy od vás odejdu do své vzdálené minulosti, kde má život ke smrti tak blízko a je s ní tak nerozlučně spjat, že dává volnost a ruší každý smutek. Nesnažte se mě zachránit a netruchlete. Život je jenom dech, který vylétne z úst. Lehkost toho dechu mám teď v sobě a nevím, jak ji použiju. A kdyby něco, zakryjte si oči, zakryjte se celí, jsme spojeni příliš pevně, mohlo by vás to popálit nebo i spálit.

My víme, Yule. Věříme ti a neloučíme se. Ale zavoláš nás, kdyby se něco stalo, že?

Tak je to dobře. Umo, vezmi ilyr a zazpívej mi ještě něco o nekonečných proměnách života, o hvězdách, které budou věčně, o duších zemřelých, o trávě, která se měkce podvolí mým nohám, o stromech, které mě ukryjí, o zvířatech a ptácích, kteří teď spí, ale probudí se a pomohou mi.

A Uma přikývla. Pochopila. Všichni pochopili.

Nerozloučíme se, Yule, nikdy se nerozloučíme! Když ilyr dozněl, ztratilo už nebe svou stříbřitou záři, i když kolem všechno ještě spalo. Yul se obrátil na bok, pokrčil nohy a usnul v lese jako dítě v matčině lůně.

Probudil se, když čas, který si povolil pro spánek, vypršel.

Alcyona dosud nevyšla, ale nebe nad hlavou už zbělelo, jako by se potáhlo jinovatkou. Blížila se doba honu. Yul vytrhl chomáč rezavé trávy a šlehl se jí přes nohy, tak, aby mu tekla krev, ale rány nepřekážely v běhu. Stopu nechávat musí, jinak začnou pronásledovatelé něco větřit.

Nato vyrazil Yul poklusem. Občas kličkoval a mátl stopy, ne že by doufal, že lovce oklame, ale proto, že se od něj lsti a uskoky očekávaly. Tak se dostal až do míst, kde byl porost hustší a kde ho asi budou především hledat. Jen se pobavte, pobavte se! — vyzývala klikatá stopa. Pohrajte si s tvrdohlavým klukem, který je málo honěny ve starodávném umění uskoku, protože sám nikdy nelovil a lovnou zvěří nebyl ani ve snu.

Na okamžik v něm zabouřila divoká zuřivost. Vždyť oni loví člověka! Člověka!

Ano, a zřejmě v tom nalézají nejvybranější rozkoš. Nebyl to Dostojevskij, kdo tvrdil, že civilizace vede jen k rafinovanějším metodám?

Yul myšlenku nedokončil. Naopak ji potlačil, stejně jako svůj neplodný vztek, neboť jedno i druhé bylo teď zbytečné a tedy škodlivé.

Tak kde jsou pronásledovatelé? Snaží se ho co nejdříve vystopovat a on — tomu by nevěřili! — chce co nejdříve vidět je.

Proudy jasného světla už propíchly koruny namodralými meči a kopími. Do nedávné mlčenlivosti vpadl ptačí mnohohlas, kolem Yula začali jako chvějivé hedvábné hadříky poletovat mnohokřídlí motýli, šikmý pruh světla se zuřivým bzučením proťal ohnivě červený brouk, vlákna mechu, plížící se po kmenech, se pohnula a začala se stahovat do stínu, k nehybné noze lezla trojoká ještěrka, která okusila jazýčkem kapičku krve. Yul se ani nepohnul. Ještěrčino týlové oko začalo ublíženě mrkat. Lidská krev byla pro ni nestravitelná, pro žádného z obyvatel lesa to zřejmě nebyla pochoutka. Ještěrka sebou chvíli mlela a pak se na noze usadila a vyhřívala se. Vzduchem se jako bronzová vlna mihl jakýsi pták, a už bylo o jednoho měňavého motýla méně, zatímco ostatní ve svém tanci pokračovali, jako by se nic nestalo. Ještěrka na okamžik zvedla hlavu, ale hned ji zase sklonila. Všechno bylo stejné jako všude, jako na všech planetách.

Jeden druhého lovil, jeden druhého požíral, ale když byl sytý a v bezpečí, užíval života.

Nad korunami prolétl větřík. Větve ztepilých stromů se zachvěly a všude kolem se rozlehl táhlý zpěvavý zvuk. Byl sotva slyšitelný, ale ranní vítr brzy zesílil a společně s ním zesílily i zvuky. Teď zpíval každý strom, každý ve vlastní tónině, kmeny hučely jako píšťaly varhan a všechno se plnilo tou hudbou. Yul o zpívajících lesích věděl, už na Rigelu slyšel nahrávky. A přesto se ho zmocnilo takové nadšené vytržení, že na okamžik zapomněl na nebezpečí. Les mu je však rázem připomněl nesouzvučnou notou vzdálených ptačích hlasů, které zněly náhle jinak než ještě před minutou. Vypadly ze společného rytmu, protože tenhle pokřik vyvolalo něco, co bylo v lese cizí.