Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Účinek paralyzátoru nemohla žádná vůle překonat. Yula hodili jako pytel do graviplánu, z každé strany se usadil, jeden strážce a stroj se prudce odlepil od země.

Zdejší lovci uměli zadrhnout smyčku.

Výslech začal, sotva se Yul dokázal pohnout. Za jiných okolností by se tomu hloupému divadlu, které se kolem něj odehrávalo, určité vysmál. Železná stolička přišroubovaná k podlaze, strážní po stranách i za ním, celá baterie na něho namířených mentaloskopů, další dva strážní u dveří, ruce na pouzdrech, očima hltají sebemenší zajatcův pohyb — prostě děti, úplné děti! A hlavně, k čemu to všechno? Chtějí mu snad ukázat, že je myš, která uvízla v orlích spárech? Hlupáci!

Yul nelitoval své chyby. Co se stalo, stalo se, a nemá cenu se pro to trápit, i když se dal nachytat nesmírně hloupě. Má alespoň poučení pro příště, i když v téhle situaci je třeba spíše předpokládat, že žádné příště nebude.

Jeho neochvějně klidná tvář ještě více znehybněla.

Strážní odněkud přinesli křeslo a mlčky je postavili proti němu.

Další dětinskost. Za zavřenými dveřmi se ozývají kroky. Přichází někdo významný a nade vše povznesený. Jestlipak se ti uniformovaní panáci postaví do pozoru a srazí podpatky? Dveře se otevřely, stráže srazily podpatky a do místnosti vplul luxusně oblečený člověk s mírně odulou tváří, které by se při dobré vůli dalo říkat „lví“. Yul se přistihl při myšlence, že je snad na představení špatné historické hry.

Čelo příchozího obepínala zlatá obruč, která, jak zajatec ihned pochopil, nebyla jen ozdobou. Muž se uvelebil v křesle a teprve potom pohlédl na Yula, jako by to byla jenom cvičená opička, která by mu jinak ani za ten pohled nestála.

„Podívejme se!“ Ve velmožově pohledu se zablýskla ironie.

„Takový kluk! Musím přiznat, že tohle bych od těch nesmírně humánních Hvězdných republik nečekal. I když rozumné to je, kdopak by si všímal kluka. Ale my jsme si ho všimli.“

„Bojíte se?“ zeptal se Yul tiše.

Obočí muže v křesle se sotva znatelně posunulo vzhůru.

„Bojíte se!“ řekl Yul přesvědčivě. „Jinak byste si nebral čelenku.“

„Základní bezpečnostní opatření.“ Bodnutí bylo účinné. Ten v křesle se zamračil. „O vašich psychotechnických schopnostech toho víme hodně.“

„Za svou zaostalost si můžete sami. Kdo brzdí společenský vývoj, brzdí také všechno ostatní.“

„Zato jsme vás překonali v něčem jiném, a jsem to já, El Schorr, kdo vás vyslýchá, ne naopak. Chtěli jste převzít naše metody. To je zjevná chyba, i když souhlasím, že jiné východisko jste neměli, nemáte a mít nebudete. Budete muset i v budoucnu bojovat na pozicích, které jsme vám vnutili. Ostatně zaručuji vám porážku.

Souhlasíte?“

Yul mlčel. El Schorrovy myšlenky byly spolehlivě zablokovány, kdežto na něho byly namířeny mentaloskopy a on musel intenzívně generovat smyslový šum, což ho stálo nemálo sil. Situace byla zjevně nerovná, ale El Schorrova tvář zůstávala odhalená a stálo za to v souboji pokračovat.

„Co máme s vámi dělat?“ řekl El Schorr jako v zamyšlení.

„Podle všech dokladů a formálních psychických charakteristik jste občan Říše, takže se vás nemá kdo zastat. A protože jste falešný občan, bylo by zbytečné s vámi pořádat soudní komedii. A tak je všechno velice prosté — buď, anebo.“

„Anebo,“ řekl Yul. „Nic ode mě neuslyšíte. Přesto vám děkuju, že mi zřejmě neúmyslně vykáte.“

„Tak dost! Zdá se, že ses naučil všemu až na úctu ke starším!“

„Ta není u syna prvopatricije nutná.“

„No dobrá, tak ne. Teď potřebuju určité informace. Nejsi přece sám.“

Při těch slovech pohlédl El Schorr ne na vězně, ale na obrazovky mentaloskopů. Yul se plně soustředil.

„Dobře, uzavíráš se,“ řekl El Schorr s respektem. „Ale impuls tu stejně je. Ostatně jsme nepochybovali o tom, že nejsi sám. Jistě chápeš, že ti ostatní jsou tu taky zbytečně. A nenamáhej se tolik, abys mi něco vyčetl z tváře. Já budu mluvit otevřeně. Nevěříš? Ale je to pravda. Vždyť jak máme z tebe nějakou informaci dostat? Mučení by nemělo smysl, určitě tě naučili neutralizovat bolest. A když se ti pokusíme rozbourat psychiku, dokážeš si asi včas přivodit smrt.“

„Ano,“ řekl Yul, „v kterémkoli okamžiku smím takhle odejít.“

„Věřím. A přece, proč umírat, navíc v tvém věku? Ostatně kdo mudruje, ztrácí čas. Navrhnu ti obchod. Víš, co je to královský hon?“

„Samozřejmě.“

„Nabízím ti úlohu lovné zvěře. Když tě dostaneme, samozřejmě ne ostrou kulkou, ale uspávací, tak všechno vyklopíš. Když vydržíš od svítání do svítání, tak ti třeba i dáme všechny informace o zbrani Předchůdců, ale v každém případě tě necháme běžet.“

„Znamená tahle lákavá nabídka, že nemám ani sebemenší šanci vydržet?“

„Jen hlupák chytá na prázdný háček. Šanci jsme ti samozřejmě poskytli, ale nebudu tajit, že je minimální. Podle výpočtu UM jedna ku stopadesáti.“

„Podmínky honu jsou jako obvykle?“

„Ano. Les, ve kterém se můžeš volně pohybovat, staré lovecké pušky, žádný kybernetický stopař, dva lovci.“

„Vypněte mentaloskopy. Musím si to rozmyslet.“

El Schorr pokývl. Vteřinu nato obrazovky zhasly.

V prvním hnutí mysli dostal Yul nápad, že zavolá přátele a zeptá se jich na radu, ale tuhle myšlenku okamžitě zavrhl. Ne! Jednak tu může být skrytý odposlech, jednak oni by v tom nespatřovali možnost, kterou spatřuje on. Nevěřili by, že existuje, nechtěli by riskovat to, co jemu napovídá rodový instinkt. Sám! Každý z Kruhu měl právo rozhodnout sám za všechny. Ted a tady byla ta důvěra těžší než smrt. Co když se ta šance ukáže jako lichá? Co když udělá chybu? Pak se stane zrádcem a vrahem.

Ověřme si to.

„To, co jsem slyšel, jsou všechny vaše podmínky?“

„Všechny.“

Vyšlo to! Jako vlna štěstí ho zaplavilo ohromné, s ničím nesrovnatelné ulehčení. Ať si přátelé ze všech sil křičí ne! Ostatně teď už to neřeknou. Pochopí, že nepřítel mu umožnil, aby z nastražené léčky zrady vyklouzl. A všechno další…

„Souhlasím.“

„Výborně. Druhý život není dán nikomu. Tahle pravda je stejná pro všechny, kromě hlupáků. A vy, toho jsem si hned všiml, jste na svůj věk až moc chytrý.“

No co, pomyslel si Yul Knight, já jsem se dopustil jedné velké chyby a ty jsi udělal tři drobné. Zatím tedy jedna nula pro tebe, ale zákonitost tvých chybných úvah je pro mě nadějná!

Spolu s páskou přes oči z něj strhli také šaty. Vůz se za praskotu lámaných větví vzdálil, jeho světla zmizela ve tmě a Yul Knight zůstal sám v tichu lesa, který korunami zastiňoval oblohu a obstupoval ho ve své majestátnosti ze všech stran. Tělo mu ovanul noční chlad. Stříbrný třpyt plejádského nebe se probíjel mezi listy, tvořil světlé skvrny na kmenech a roztěkal se u jejich kořenů v kaluže mlžného přísvitu. Po několikadenním vězení byl konečně volný. Lovná zvěř má být volná.

Hned po prvních krocích se musel shýbnout a ohmatat rukama trávu.

No ovšem! Ruka narazila na tuhé listy jakýchsi rostlin, ostrých jako břitvy, které nutně musely utíkajícímu rozdírat nohy. Tak proto lovci nepotřebují stopovací detektor. Kořist stejně prozradí krev. Yul se hořce usmál. Kde jste, vy staletí kultury a humanismu! Znovu nahý člověk na holé zemi. Ani v tomhle si nedokázali vymyslet nic nového.