Dmitrij Bilenkin - Síla silných

„O to nejde.“

„O co tedy? Chci vám porozumět.“

„Abyste dokázal lépe udeřit, až se to bude hodit?“

„Ano. Jak vidíte, taky umím být otevřený.“

„To právě chci. Natolik jste si zvykl vidět v každém nepřítele, konkurenta, soupeře, že vidíte všechno zkresleně. A pro nás jsou teď vaše chyby nebezpečnější než vaše vítězství.“

„Nebezpečnější…“ El Schorrovy tváře poklesly a jeho pohled prozradil bezbřehý smutek. „Řeknete mi,“ přitlumil hlas. „Kdybych se narodil na Zemi, čím bych se u vás stal?

„Nejspíše dobrým organizátorem.“

„Tedy vlastně tím, čím jsem tady, jenže bez věčné obavy že mi někdo vrazí nůž do zad. Neměl bych ovšem také šanci stát se vším.

Ševče, drž se svého kopyta! Jaké máte podmínky?“

Otázka zazněla jako výstřel. Byla tím nečekanější, že jí předcházel zcela jiný tón hlasu.

„Svobodu a informace,“ odpověděl Anton stejně rychle Něco není v pořádku, pomyslel si. Někde je chyba, ale kde?

„Svoboda a informace,“ opakoval El Schorr s uspokojením. „Nic víc než svoboda a informace! Tedy úplné vítězství! Budu vás muset připravit o iluze. Podívejte se.“

El Schorr zdvihl prst a dotkl se na něm prstenu. Z krystalu, který byl do prstenu zasazen, vyrazil bledý paprsek. Nerovná stěna jeskyně zmizela a místo ní se objevila tma, propíchaná hvězdami, kosmické nekonečno, a uprostřed toho obrazu jasně pulsovala zářící koule, hrající všemi odstíny modré a vystřelující žhavé protuberance.

„Jedna z hvězdiček našich Plejád,“ řekl El Schorr úsečně.

„Namířili jsme na ni zbraň. Do rozhodující zkoušky zbývá několik vteřin.“

Mimovolné pohyby ruky škubaly obrazem. Do modra rozpálená kulička hvězdy se zachvívala spolu s protuberancemi, které se míhaly kolem ní.

„Sledujte hvězdy kolem.“

Okamžik, v němž to začalo, nedokázal Anton postřehnout.

Hvězdná koule, větší než Slunce, náhle prudce nabobtnala, roztrhla se v okvětní lístky pronikavě bílého plamene a bezmocně sebou zatřepala jako plamínek svíce ve větru.

A zhasla. Ale to nebylo to hlavní, co udeřilo do nervů jako hrom.

Tam, kde hvězda ještě před chvílí planula, zavířila černá neprůhledná změť, jako by to sám Prostor byl neviditelnou silou vtahován mezi příšerné žernovy, a na okrajích toho vše požírajícího víru zoufale blikaly jiskřičky okolních hvězd.

Obraz vybledl a zhasl.

„Právě takhle,“ řekl El Schorr a nechal ruku klesnout, „jsme před několika hodinami spustili zbraň na plný výkon. Výsledek jste viděl.

Teď víte o zbrani téměř všechno, co víme my. Proč to tajit, ti flanďáci mají pravdu. Tvůrcům takovéhle síly možná opravdu nezbývalo nic jiného než se ponořit do Nirvány, aby už nikdy nic nedělali, po ničem netoužil, a o nic neusilovali. My ale máme nervy pevnější.“

El Schorr lačně vdechl vůni tyčinky a jeho rozšířené zřítelnice se potáhly stejnou tmou, jaká se před okamžikem šířila vesmírem. nebo se to snad jenom zdálo? Strach, ten svazující a lepkavý strach, kterému nelze uniknout do žádné snoreality, sevřel Antonovi hrdlo.

„Takže je to totéž, jako by neandrtálec našel někde u cesty atomovou pistoli,“ sotva slyšel vlastní hlas, ale zlost, měnící se v posměch, mu dodávala sil, „jako by ji našel a měl právě jen tolik rozumu, aby ji obrátil směrem na sebe, když mačkal spoušť. Jestli mu ale budou stačit náboje, na to nepomyslel?“

„Představte si, že pomyslel.“ El Schorr se ztěžka usmál. „Energie či kdovíčeho máme dost na to, abychom zničili stovky hvězdných soustav, to nám naši učení čimandři zaručili. Situace je jasná. Vaši pozorovatelé si už asi všimli, že na nebi není něco v pořádku, a učinili z toho příslušné závěry. Jenže to už nemá žádný význam. Teď už nic nemá žádný význam. Rozumíte? Osobní svoboda, to je jediné, co můžete získat. Za několik dní vás všechny vyhodí za hranice Říše.

Ale nepochybujte, že hned za vámi vystartuje ze stejného kosmodromu celá flotila v čele s Rozhodným! Pospíchejte na Zemi a tam všem vyprávějte o síle, které nic nemůže odolat! Potřebuju planety pěkně celé, žádné díry v prostoru. Doufám, že budete mít dost rozumu, abyste nekladli odpor. Jestli se na trůnu udrží padišáh nebo na něj dosednu já, to je snad už jedno. Ode mě aspoň můžete očekávat méně hloupostí a chyb. A řeknu ještě víc: Když přejdete na mou stranu, nedopustím se vůbec žádných. Věřte mi, jsem upřímný!

Nemám si o svých záměrech s kým promluvit, nemám od koho dostat rozumnou radu nebo výstrahu. Mám kolem sebe samé závistivce, intrikány a tupce. Ani nadechnout se nemůžu. Řekněte ano! Sešli jsme se jako nepřátelé, ale když se na vás dívám, když s vámi mluvím, to je zvláštní, nejsem znechucený ani opatrný jako obvykle. Vy mi dokonce ani nepřejete nic zlého. Mám ve vaší společnosti pocit klidu a jistoty. Cožpak nevidíte, jak jeden druhého potřebujeme? Vašim už stejně ničím nepomůžete — totiž pomůžete, když se stanete mým spojencem. Padišáh je idiot, ten zaplaví planety krví, ale já jsem pragmatik, mám svůj cíl a vy ho znáte.“

„Lidé plazící se po kolenou…“

„To je jen taková vedlejší zábava, bez té se člověk může i obejít.

Všemohoucnost a nesmrtelnost! Všechno ostatní je jen prostředek nebo hříčka. O co máte starost, co vás trápí? Miliardy a miliardy lidí zmizely beze jména a stopy! Živí si budou pamatovat jenom ty, kteří tvořili historii — Attila, Čingischán, Tamerlán, Hitler…“

„Sokrates, Shakespeare, Leonardo da Vinci, Puškin…“

„A ti všichni se podřizovali tyranům nebo nemyslícímu davu!

Silný vítězí nad slabým — tak to bylo a je po všechny časy, jenom v různých formách! Vy že jste ten zákon zrušili? Cha! My se vracíme, a všimněte si, že ne z rozmaru náhody, ale proto, že jsme dlouho trpělivě čekali na svou příležitost, zatímco vy jste se zabývali tou svojí morálkou a uměním! Teď snad už víte, komu patří budoucnost.

Nejpikantnější, ale docela zákonité je, že jste nás tady na Plejádách nemohli zničit, dokud jsme byli bezmocní. Nemohli, protože kdybyste takové hvězdné krveprolití vyvolali, byli byste stejní jako my, a potom sbohem, velký sne o zázračně spravedlivé a šťastné společnosti! Sen zbrocený krví, štěstí zbudované na mrtvolách –

taková obluda by nakonec sežrala i vás! A tak jste se do toho pustit nemohli, dobře jste věděli, čeho se máte bát! Je to morální slepá ulička, ale zahnali jste se do ní sami — nemám pravdu? A teď je pozdě. Nemáte na vybranou, a vlastně jste nikdy ani neměli. Buď ruce potřísněné krví, nebo…“

„Ale jestli je všechno takhle a lidstvo nemá na vybranou, pak ta obluda násilí sežere i vás a z nekonečného kruhu vraždění nebude žádné východisko.“

„Tak na tohle kašlu, když mám v rukou moc já, a ne někdo jiný!

Ego sum, žiju, jak chci, všechno ostatní je filozofie slabých, kterou se snaží vnutit silným! Šelmy a býložravci — takoví jsou lidé odjakživa. Tak co, budete mi sloužit?“

„Samozřejmě ne.“

„To je hrdé, ale úžasně hloupé rozhodnutí.“ El Schorr si povzdechl. „Víte, ve vás je něco… nevím, jak bych to řekl. Člověk by vás chtěl mít jako nějakou krásnou — no, řekněme vzácnost…

Dobrá, nechme sentimentu! Tak jsme si otevřeně popovídali, a dost!