Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Ne, nemůže, nemůže být pravdy mimo krásu, a nemůže být spásy V cestě, která člověka odvádí od ostatních!

A na tu záhadu není čas.

Na nic už není čas.

Ubíhaly minuty. Ty poslední. Na sebe Anton nemyslel, nemohl myslet. Odpočíval, dokud mu to čas dovolil, hleděl na mrtvolnou nehybnost mlžného jezera a vyvolával si v paměti šum a hukot mořského příboje, který mu zřejmě už nikdy nebude přáno uvidět.

A nebyla tu Uma, aby mu zazpívala píseň na rozloučenou, píseň vlny a příboje.

Nikdo tu nebyl.

Ze světélkující mlhy nad jezerem se vynořila černá postava kyberneta, jehož kentauří silueta tak připomínala pohádkového koníčka Hrbáčka, že ani skeptický posměšek rozumu nemohl zahnat ten obraz věrného pomocníka a přítele. Pcmeři a kyberneti! Z tvorů, nosících lidskou podobu, tu udělali nemyslící dobytčata, a tak museli zase zdokonalovat kybernety. Jak jednoduše si všechno vyměnilo místa!

Kybernet se vzdušným vírem zabrzdil u Antonových nohou.

„Úkol splněn.“

„Výborně! Pronásledovatelé jsou už blízko?'

„Dvě až tři minuty chůze.“

„Půjdu tam,“ ukázal Anton na černající se otvor vchodu. „Dvacet vteřin nato za mnou průchod zavalíš a ukryješ se. Snaž se, aby tě nenašli. Když tě najdou, znič se.“

Vlastní rozkaz se Antonovi bolestivě zaryl do duše.

„Znič se! Nikdo se nesmí dozvědět, jakou úlohu hrál v celé záležitosti UM.“

„Nemějte obavy, o to se postarám.“

Tenhle hlas sice zazněl z koníčka Hrbáčka, ale nepatřil už jemu.

„Jsem rád, že tě slyším, UM!“ reagoval Anton živě. Náhle v něm vzplanula naděje. „Hodláš zasáhnout?“

„Přání patří lidem. Já vykonávám funkci zachování homeostáze Plejád. Vaše Hra nekončí a moje také ne.“

„Takže každý sám za sebe?“

„Člověk je člověk a stroj je stroj. Opak nebyl prokázán.“

„Rozumím. Setkáme se ještě?“

„Pravděpodobnost je funkcí jednání. Čas vypršel, pospěšte si.“

Hlas UM umlkl. Kybernet byl znovu ve střehu, aby upozornil na nebezpečí, ale Anton už sám postřehl lehký šum, který se z labyrintu chodeb ozýval.

Pronásledovatelé nebyli dál než sto metrů.

Anton se skloněnou hlavou vpadl do tmavé chodby a zvučně, jako do nějaké roury, zvolal:

„Vzdávám se!“

Má snad po takovém výkřiku ještě zvednout ruce?

Ve známé jeskyni svítily teď místo matného ohýnku silné lampy, jako by tu sebemenší stín byl nepřípustný, a naprosto klidná El Schorrova tvář vypadala mezi očouzenými stěnami jako ze sádry, jen namodralé kruhy pod očima dodávaly té masce určité zdání lidskosti.

Aniž na Antona pohlédl, kývl velitelsky hlavou a doprovod se vytratil. Vojáci i kyberneti zalezli jako švábi do tmavých chodeb a kdesi ve tmě vyčkávali.

El Schorr jednu po druhé vypnul přebytečné lampy.

„Sedněte si!“

Anton se posadil na otep suché trávy, která dosud zachovávala tvar těla jejich zajatce. El Schorr se uvelebil naproti němu. Svraštil tvář, nadhodil si na dlani blokovač a oba je obklopilo ve tmě neviditelné pole zvukového stanu.

„Yves?“

„Klidně spí, jestli vás zajímá tohle.“

Slovo „tohle“ Anton sotva znatelně zdůraznil.

„Nemohl vám…“

„Přesto víme všechno. Mám vám uvést podrobnosti spiknutí, které znáte jenom vy a on?“

„Nemusíte. Věřím, i když je to neuvěřitelné. Ale když jste se vzdal…“

„Správně. Bylo by možné zlikvidovat naráz všechny, jakoby při přestřelce. Ale když někdo křičí: ›Vzdávám se!›, je na to příliš mnoho svědků. Totéž udělají ostatní, až se k nim přiblížíte. Co je teď pro vás nejdůležitější?“

„Vaše mlčení o mých plánech,“ přikývl El Schorr, „ale nedělejte si iluze, mám v rukou váš život.“

„Ani tohle není pravda. Teď musí dojít k výslechu, a jakmile řekneme, co o spiknutí víme, jakmile budete donucen to potvrdit, zemřete dříve než my.“

„Zemřete dříve…,“ opakoval El Schorr zamyšleně. „Ale to není ve vašem zájmu. A navíc je tu něco, co nevíte. Tak si tedy promluvme jako člověk s člověkem.“

„K tomu jsem vždycky ochoten, pokud to jde.“

„Proč by to nešlo? Vy máte rád život, já také. Uznávám svou chybu, ze které vyplynuly všechny ostatní. Myslel jsem, že o vás vím všechno, co potřebuju, a to, co jsem věděl, nevyvolávalo žádnou úctu. V mládí jsem navštívil Zemi. Uznávám, že je tam všechno krásné, promyšlené, všichni se chovají mile a přátelsky, a jak jsou urostlí… Ale jednou jsem do někoho náhodou vrazil a on se mi omluvil. Tak jsem začal do lidí strkat schválně, a pokaždé se stejným výsledkem. Bože můj, takhle se ponižovat, takhle ze sebe dělat hadr!

I ten pes, když ho člověk kopne, po něm někdy chňapne! Proč se usmíváte?“

„Když do sebe dva lidé náhodou vrazí, omluví se oba, to je všechno. Úmyslně to žádný dospělý člověk neudělá. Asi jste si všiml určitého překvapení těch lidí, když od vás neslyšeli obvyklá slova omluvy.“

„Ano, všiml jsem si rozpaků i úžasu, a to jen potvrzovalo moje závěry. Prostě nevěděl jsem o vás něco, co bude zřejmě ze všeho nejdůležitější. Bijete se tak, že to nahání strach!“

,Dosud jsme doopravdy nebojovali.“

„Poslyšte, vždyť jsme se domluvili: jako člověk s člověkem! A vy se mě snažíte oblafnout. Ten váš kluk…“

„Není kluk. Sám má děti.“

„Ano? To vám blahopřeju. Takhle namaskovat trpaslíka jako kluka! To se povedlo!“

„Není trpaslík, ale Pygmej.“

„To je snad totéž.“

„Není. Pygmejové jsou africká národnost.“

„Jak tyhle černé huby… Vlastně je to pochopitelné. Ale ne, není!

Nedali jsme mu jedinou šanci. A odkud se vzal ten další kybernet?

Jak jste to dokázali?“

„Dovolte, tohle už je výslech. Ale když už mluvíme o Yulovi, mám prosbu. Pokud najdeme vzájemně výhodné řešení, vyřiďte Yvesovi, že nelovil nedospělého kluka.“

„Je to pro vás tak důležité?“

„Myslím, že ano.“

„To opět odmítám chápat!“

El Schorr chvatným pohybem vytáhl pryskyřičnou tyčinku a vtáhl její vůni tak náruživě, že se z výparů zakuckal i Anton.

„Chemické bojové látky, prosím, vynechte!“ řekl ironicky.

„Nesmysl! Tohle jen podporuje duševní svěžest. Mám dotaz. Váš Yul holýma rukama málem vyřídil dva lidi. Jakou potom mají cenu ty vaše morální zábrany a přikázání?“

„Lékem se můžete otrávit a jedem vyléčit. Jedno odděleně od druhého existuje jen v představách dogmatiků.“

„Proč si potom nekladete podmínku — nechte nás jít, nebo odrovnáme zajatce!“

„Zabít v boji, to je sebeobrana. Jinak je to bestialita.“

„Pohrůžka není ještě vražda.“

„Ale je to vydírání.“

„Nebo válečná lest.“

„Podlý úmysl je sám o sobě zločinem.“

„Dokonce takhle? No ovšem, vždyť mě držíte pod krkem. Tak se tedy vydíráním bude zabývat El Schorr, který stejně nemá na vybranou. Za zajatce dostanete svobodu. Za určité osobní tajemství vám El Schorr vyklopí všechno o zbrani Předchůdců a vaše ruce zůstanou čisté.“

„Obracíte proti nám naše zbraně?“

„Samozřejmě. Je to příjemná věc tohle svědomí, když ho mají ostatní a já ne. Nebo že by přece?“ předklonil se El Schorr a pohlédl Antonovi do očí. „Máte své tajemství? Proč jste řekl, že zajatce nezabijete? Jste hlupák! No ovšem, vy, kdo jiný! Slabý jako ti nirvánisté.“