Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Lidé v uniformách šli tam, kam je volal ilyr a kam by je vedlo vlastní svědomí, kdyby prohlédlo. Uma pociťovala svou moc nad nimi, která jí patřila i nepatřila. I ji teď unášela stejná síla, která strhávala vše nepřátelské a zbytečné, jako by stahovala z vyčerpané duše špinavou pěnu, síla, která zaplavovala všechno kolem a razila cestu k cíli. Nikdo z těch, kdo slyšeli ilyr a viděli jím vyvolané obrazy, ani vojáci, ani náhodní pozorovatelé, nikdo se už nedokázal vzepřít této síle, která žila uvnitř nich samých a ovládla nyní celou jejich bytost.

Obrovská loď se blížila.

„Hned za vámi vystartuje celá flotila v čele s Rozhodným!“ řekl El Schorr. Hned za vámi! To znamená, že zbraň Předchůdců byla už zřejmě na loď dopravena, protože právě na ní měla být instalována.

Teď je Rozhodný před nimi. Kolem něj, a to je dobré znamení, se už hemží personál, a všechny průvlaky až na jeden jsou uzavřeny. Na vstupní rampě trčí osamělý strážný.

Jen aby Uma vydržela! — přál si Anton úpěnlivě. Jen aby její kouzlo nepominulo! Sám stejně jako ostatní dívku ze všech sil podporoval a tím vypětím se mu už začínaly třást nohy.

Remoralizační efekt nemohl trvat donekonečna. A před nimi je ještě strážný a pak celá posádka. Nebo tu ještě není celá?

Zdálo se, že polední záře Alcyony propaluje lebku.

Ilyr neumlkal. Ještě krok a ještě, blíž a blíž!

Strážný je uvítal radostným úsměvem hostitele, vzrušeně vítajícího hosty, které dlouho očekával a se kterými bude jeho čas ubíhat lehčeji.

Nastávala snad nejobtížnější chvíle. Všichni čtyři vstoupili do otvoru průvlaku. Teď musela Uma udělat něco téměř nemožného.

Její ilyr už neměl vést vojáky za sebou, naopak, měl je donutit, aby se obrátili a utíkali od lodi pryč, zatímco pro ty uvnitř měl znít pořád stejně, aby tam nevypukl předčasný poplach.

Uma nevydržela. Její jednolitý duchovní svět se nemohl rozdvojit a vyzařovat naráz světlo i temnotu. Melodie se zalkla.

Sotva se to stalo, všechny tváře pohasly, jako by ve vojácích někdo vypnul světlo, které ozařovalo jejich duše, a důstojníkovy prsty, zatím ještě zcela nevědomky, sklouzly po pouzdru. Anton spěšným pohybem hmátl po tlačítku nouzového uzavření průvlaku.

Tak kde to proboha mají?!

Vše zakolísalo v nepevné rovnováze, z tváře strážného už spadl úsměv, když vtom něco zasvištělo ve vzduchu a nad rampou se vzneslo černé, důvěrně známé tělo kyberneta. Anton nehlučně vydechl: Koníček Hrbáček!

Než se někdo stačil vzpamatovat, dopadl na vojáky, důstojníka i strážného kybernetův infrazvukový úder, který je naplnil panickou hrůzou. Všichni začali prchat po rampě dolů.

,Konejte svou práci, o zajištění se postarám já.“

Řekl to kybernet nebo sám UM? Odraz infrazvukové vlny, kterému se nemohli vyhnout, zatemňoval vědomí, ale museli, museli ho překonat. Překonat a jednat. Uma s příšerně strhanou tváří zahrála akord, na kterém se její melodie přetrhla, a vedla všechny za sebou.

Do válečné lodi zřejmě dosud nikdo nevstupoval s takovýmhle hudebním doprovodem.

Drtivá síla infrazvuku pominula a přestala deptat mozek. Tady je přestupní komora. Dezinfekční automatika je pochopitelně vypnutá, tady přece není zapotřebí. Vstupní membrána je okamžitě vpustila dovnitř. A teď rychle kupředu! Měkké, našedlé světlo průchodů, obvyklé pomlaskávání peristaltiky podlahy, která tu podle všech pravidel odsávala prach z obuvi. Někde před nimi se objevila čísi záda. Ten člověk uslyšel melodii ilyru, poslušně zvedl hlavu a se zjasnělou tváří se obrátil k nim. A tady je výtah!

Konstrukce všech lodí si je v hlavních rysech podobná. Zákony techniky, stejně jako zákony kosmoplavby, platí pro všechny, ať se kdokoli a jakkoli snaží prosadit svou jedinečnost a neopakovatelnost.

Kabina výtahu je všechny střelhbitě vynesla do nejvyššího patra.

Uvnitř lodi ještě nikdo nic netušil. Těch několik lidí, které potkali u výtahu a v chodbě, provázelo zářícím pohledem Umu, která jim věnovala krátké štěstí lidskosti. A tak se všichni čtyři bez překážek dostali do velitelské kabiny, která v době letu není prázdná téměř nikdy, zato v době mimo let skoro vždycky.

Teď tu nebyl nikdo.

Ilyr okamžitě umlkl. Anton sotva stačil zachytit rázem bezvládné dívčino tělo, sám také málem upadl. Jenže tohle ještě zdaleka nebyl konec. Zamknout dveře kabiny, pak honem usadit někam Umu, která v mrákotách svírala ilyr. Hned nato se všichni tři vrhli k obrovskému pultu ve tvaru půlměsíce, který se okamžitě rozzářil bodovými světly, když se ho dotkla zkušená Lü-Bangova ruka. Co tu kde je?

Pohled navyklým způsobem probíhal jednu sekci za druhou. To je jasné, tohle známe, tohle si domyslíme, s tímhle zatím nemá cenu si lámat hlavu, tohle je vedlejší, tohle počká… Palivo? Lü-Bang pokývl. Všechno v pořádku, nádrže jsou plné. Všechno, jak má být.

Tak tedy El Schorre, tím spíše díky za to podřeknutí! Jinak máš pravdu — kdo se dokáže chopit své příležitosti, tomu hraje všechno do ruky, tahle zákonitost platí pořád! Čas se otevíral jako tehdy, v tom městě, v tom tmavém průchodu do dvora, jenže v jiné realitě.

Ted už není sám, a všechno je doopravdy. Je to skutečná, sotva asi poslední, ale přesto rozhodná bitva. Vlastní pohyby vnímal jen mlhavě a s nejvyšším vypětím. Lü-Bangovy a Yulovy ruce se míhaly stejně bleskově. Provedeno. Provedeno. Provedeno. Klíč. Ke startu připraven. A teď vyhlásit všeobecný poplach. Kde tohle mají? Kde je ten zatracený přepínač, tlačítko, páčka, táhlo nebo co… Aha, tady, konečně!

„Okamžitě opusťte loď! Nebezpečí výbuchu! Okamžitě opusťte loď!“

Stejný rozkaz hřímal teď po celé lodi, ve všech jejích sekcích, v každém vzdáleném koutku. Anton zmoženě dopadl do křesla. Možná že reflexívní poslušnost nezapůsobí na všechny, možná někoho napadne, že k pádnému výbuchu motorů teď dojít nemůže, ale většina se už jistě bez rozmýšlení žene ven. A třeba se ženou všichni.

Co kdyby tu byla objevena puma, to není na Plejádách vůbec vyloučeno! A kapitán asi horečně hledá své důstojníky a ti zase jeho, aby společně vyšetřili, kdo a proč zapnul signalizaci všeobecného poplachu. Ano, tady už také začalo blikat světelné znamení palubního telefonu. Anton se vítězné usmál. Pozdě, pozdě! Obrovská obrazovka ukazovala, jak se všichni rozbíhají jako švábi po ploše.

Lü-Bang i Yul už provedli všechno, co měli. Yulova tvář se stáhla nedočkavostí. Antonova ruka strnula nad pultem. Jeden pohyb prstu, ale jaký? Mohl by hned spustit hlavní hnací motor a vyrazit ven z atmosféry, bylo by to mnohem bezpečnější. Ale v tom případě bude všechno kolem smeteno a z tisíců lidí nezůstane ani popel.

Ruka klesla na pult. Anton podle všech pravidel startoval na planetární motory. Kosmodrom, ježící se všemožnými prostředky ničení, se začal nesnesitelně pomalu propadat někam dolů. Anton náhle vesele a uličnicky mrkl na Lü-Banga, jehož tvář zpopelavěla napětím. A v tu chvíli přeskočila na všechny ostatní jeho rozpustilá myšlenka: Sestřelíte nás? Však vy se neodvážíte, dokončil Anton svou myšlenku vítězně, víte, jaká je síla té zbraně a co by zbylo z vašich Plejád, kdybyste ji náhodou odpálili.

Motory namáhavě vyly a jako osten z kůže vytrhávaly loď z vrstev atmosféry. Už je čas!