Dmitrij Bilenkin - Síla silných

Všichni mimovolně pohlédli na černého kyberneta, který jako by dřímal u stěny jeskyně vedle symbolu Vah spravedlnosti, bělajících se tmou.

„Teď už na to nejsme sami,“ zachvěl se Antonovi hlas. „UM provádí svůj záměr a jen díky tomu je tu Yul s námi.“

„A co dál?“ Lü-Bangovy lícní kosti byly teď ještě výraznější.

„Jsi naprosto přesvědčen, že je naším spojencem?“

„Kybernet vyřídil jen to, co mu UM uložil, přímé spojení s ním nemáme, nebo jen jednostranné. Ale když se nad tím zamyslíme…“

„Když se nad tím zamyslíme, můžeme přijít na to, že moje záchrana je jen součástí širšího záměru,“ ozval se Yul Knight. „Shromáždili jsme se všichni na jednom místě, to přece El Schorr právě potřebuje.“

„Chyták za takovouhle cenu?“ kývl Anton směrem k zajatcům.

„Co pro ně znamená život někoho jiného? A navíc, kdo z nás dokáže zabít bezbranného člověka? Oni to vědí. Převrátí tady všechno naruby, jen aby nás našli!“

„Ne!“ řekl Anton ostře. „Vy UM neznáte, ale já jsem byl jím a on byl mnou. Věřím mu.“

„Co bychom byli bez důvěry,“ řekla Uma a nemínila to jako otázku. „Kandidáti na další El Schorry. Mimochodem, všimli jste si, že své pochyby vyslovujeme v přítomnosti kyberneta a tedy nejspíše i samotného UM?“

„To vím a pamatuju na to,“ řekl Anton. „Tak to má být. Úvahy mohou zklamat, rozum ne.“

„A navíc nejsme v pasti,“ dodal Lü-Bang. „Tohle místo, Yule, nebylo zvoleno jen proto, že je odtud blízko do zpívajícího lesa.

Každý z nás směřoval k cíli vlastní cestou. Ta moje nás přivedla sem.

Labyrint chodeb je rozsáhlý a není lehké ho prohledat ani nejmodernějšími prostředky. Ale to vlastně není to hlavní. Věděl jsem, co říkám, když jsem mluvil o kontrastech dějin. Nahoře vládne pragmatismus, ale tady je útulek hledačů duchovna, posvěcený staletími tradic. Do jejich nábožensko-filozofické doktríny jsem zatím nepronikl, ale ujistili mě, že v případě nebezpečí nám otevřou únikovou cestu, která bude naším pronásledovatelům nepřístupná. A jsem přesvědčen, že ten slib byl myšlen upřímně.“

„Pomůže nám jejich pravda?“

„Jsou přesvědčeni, že jejich pravda je vodítkem pro každého.“

„Řekl jsi jim o našem úkolu?“

„Ví o něm nepřítel, takže není důvod ho tajit. Anton tu ke svému překvapení našel mimolidský rozum. Já jsem zase hledal lidský, rozumíš? U padišáhova dvora není, takže nejpravděpodobnější místo jeho výskytu je opačný pól společenského vědomí. A ten je tady.

Jestli jsem se zmýlil, sotva to naši situaci zhorší.“

„K čemu okliky, když existuje přímá cesta k cíli!“ nevydržel Anton. „To, co hledáme, máme před sebou!“

Lü-Bang také pohlédl na nepohnutě ležící zajatce a usmál se. „Ty jsi muž činu a jako každý muž činu jsi trochu netrpělivý. Uma ví, proč mlčí, že?“

„Všechno už je připraveno.“ Uma si čistě ženským pohybem odhrnula pramen vlasů, který se jí svezl přes tvář. „Admirál je v bezvědomí. To by k ničemu nevedlo. Kapitána jsem už uvedla do potřebné snoreality. Takže je na nás, abychom rozhodli, jestli máme právo proniknout do vědomí bezmocného člověka.“

„Já jsem byl bezbranný a on by po mně bez rozmýšlení vystřelil!“ zvolal Yul. „Tak jaképak pochybnosti!“

„Pochybnosti jsou potřebné vždycky,“ řekl Lü-Bang, „ale akce vyvolává reakci.“

Anton přikývl.

„Dobře,“ povzdechla Uma. Poklekla před tiše oddechujícím Yvesem a sklonila se až k němu. „Tak, hochu…“

„Chudinka hošíček! Koho to lituješ, prosím tě…,“ zasupěl Yul a odvrátil se.

Zdálo se, že Uma usnula na nepřítelových prsou. Uhlíky v ohníčku slabě praskaly jako tehdy na Zemi, dým se ale nikam nešířil, stoupal přímo k puklině ve stropě. Yul sáhl do košíku a podal každému jednu placku. Těsto bylo samozřejmě syntetické, tuhé a bez chuti. Jenže obyvatele téhle jeskyně tělesné požitky nezajímaly.

Kdyby se dokázali obejít bez jídla, asi by si ulehčené vydechli. Ale bez potravy se nedokázal obejít nikdo, i když opustil nenáviděnou civilizaci. A tak si z ní tihle poustevníci vzali na cestu syntetizátory.

Technika byla stejně jako v minulosti pomocnicí v těch nejroztodivnějších lidských snahách, dokonce i když se navzájem popíraly.

Konečně Uma zvolna, jako by se probouzela, uvolnila objetí, její jakoby sešeřelá tvář byla ještě vteřinu nebo dvě oslepla a nepřítomná, potom otevřela oči. Po tváři jí bloudil rozpačitý úsměv.

„Tak ten hoch je zamilovaný,“ řekla ve zmatku.

„Za prvé — bude asi starší než ty,“ poznamenal Lü-Bang přísně,

„a za druhé — co je na tom zvláštního, když si odmyslíme, že nahlížet do intimních myšlenek někoho jiného je člověku trochu trapné?“

„Zvláštní na tom je, že je zamilován do obrazu našeho lidského jsoucna, do Daisy Grantové.“

„Takhle to tedy je? Promiň, tohle je opravdu důležité, pokud to ovšem není jenom žádostivost.“

„Zdaleka ne. To nejdůležitější v jeho paměti, velezrada a vzpoura proti vladaři, bylo dobře zablokováno a nedokázala bych se k tomu dostat, nebýt toho, že aniž to sám tušil, strašně si přál to někomu svěřit, přál si, aby ho někdo pochopil. Tak je to. V tom ostatním jsem bohužel úspěšná nebyla. O zbrani Předchůdců ví jen tolik, že po závěrečné zkoušce bude instalována na jeho lodi, která se jmenuje Rozhodný, že ničivá síla zbraně překonává všechno, co je dosud známé nebo vůbec představitelné, a že bude obrácena proti nám. Tohle je to hlavni. Všechno ostatní…“ Uma sebou trhla.

„Pusťte mě blíž k ohni. Jsem zevnitř celá ledová.“

„Uklidni se,“ řekl Anton. „Mám ti pomoct?“

„Děkuju, zvládnu to sama.“

Uma se naklonila k ohni a v očích jí začaly tančit rudé odlesky.

„Víte, byla tam jedna fixní vize. Trůnní sál, na trůně otec tohohle hocha — promiň, Yule, ale je to opravdu klouček, takové kruté, zkažené a zasněné dítě v uniformě — a k trůnu se po kolenou plazí naši krajané. Ale pak následuje hněv a zuřivý odpor. Mezi těmi poníženými vidí zase svou Daisy. V tomhle okamžiku je schopen otce zabít, i když si své citové rozpoložení zřejmě neuvědomuje.“

„Teď lituju, že jsem ho nezabil,“ řekl Yul podmračeně.

„A víš, že byl okamžik, kdy tě litoval? Ano, cítil k tobě soucit a k nám bezbřehou nenávist, že jsme poslali takové dítě na jistou smrt.

Toho jsme tedy svou lstí dosáhli! Ne, teď, když jsem Yvese trochu pochopila… Je špatný, je sobecký, je už skoro vrah, to všechno je pravda, ale je tak trochu také oběť, je pořád ještě člověk, a duchovně nekonečný. A my, my jsme povýšenci!“

„Tak tohle jsi přehnala,“ potřásl Lü-Bang hlavou.

„Uma má pravdu,“ řekl Anton zamračeně. „Je to pro nás lekce.

Jen nevyšlapaná cesta vede k cíli.“

„Když si člověk nevybere cestu, vybere si cesta jeho,“ dodala Uma. „Počkejte,“ pozvedla ruku a strnula v té poloze, „někdo jde.

Jeho mysl je těžká a kroky… To je zvláštní, žádné.“

„To bude asi stařešina těch poustevníků.“ Lü-Bang obrátil hlavu ke vchodu. „Ale neslyším ho.“ I citlivé ucho Yula Knight zachytilo kroky až v posledním okamžiku. Stařec se objevil tak nehlučně, jako by ho přivál průvan.

Náhle se v černém rámu vchodu rýsovala jeho postava v dlouhém splývavém rouchu šafránové barvy. Vytáhlé starcovo tělo vypadalo tak nehmotně, že jeho první krok směrem k lidem Kruhu jako by jen posunul vzduchem záhyby jeho roucha, bezvlasá hlava se zakývala na tenkém seschlém krku jako na stéble, ale toto zdání bezmocnosti rušil pevně upřený pohled jasných očí. Stařec stále stejně beztížně doplul až k ohníčku, zlehka a plavně k němu usedl v pozici sedícího Buddhy a znehybněl tak, že ani dech mu nevzdouval vetchou látku na prsou.