Svatopluk Čech - Hanuman

S ním všichni souhlasili a hned s těla
své cáry strhli; po lianách mžikem
na stromy vyhoupla se tlupa celá
a s posměšným se vzdalovala křikem.
Teď teprve se rozbřesklo v mé hlavě:
řeč ona jistě byla pouhým echem
slov, jimiž Vindragupta v tomto davě
žár odboje rozdmýchal mrzkým dechem,
as dávno s nimi tajné maje schůze,
jsa hlavou skrytou pobouřené luze.»

Král s tváří chmurnou naslouchal té zvěsti;
teď okem zableskl a sevřel pěsti:
«Ha, zrádci! Přísahám u Parabramy,
u Bramy, Šivy, u Krišny a Ramy,
u bohů všech, u Gangy proudů svatých,
u posvátného svého arciděda,
u nebes, k nimžto ruka má se zvedá,
u trůnu, koruny té lesků zlatých,
přísahám na svůj purpur, na tu zbraň,
na říšské jablko, jež třímá dlaň,
na toto – —»

Kníže na klín oko schýlil,
pak vnořil ruku marně do purpuru,
pak hledajícím zrakem vůkol pílil,
až maně pohlédl na Bhandraguru,
jenž okem teskným poletoval vzhůru
na trůnu baldachýn a nyní hbitě
před zrakem pánovým je sklopil k zemi;
než král již vzhlédl v baldachýnu lemy
a pozoroval jaksi rozpačitě
hrot žezla drahého, jenž s pyšným skvěním
v té výši čouhal rudým nad třepením.

Po chvilce dále mluvil hněvný vládce:
«Ba přísahám, že tíhou krutých trestů
ty zaslepence zastihnu a zrádce,
je mocí vrátím na osvěty cestu.
Ve jménu vzdělanosti znesvěcené,
za ideály lidstva drahocenné
již rozviň, Bhandraguro, prapor boje
a seber bohatýrské vojsko moje;
až zítra slunce vzejde nad pralesem:
před blýskavicí mečů zbledne děsem,
před mrakem hrdinů, v jichž půjdu čele
do prachu svalit odbojníky smělé.» – —

Teď, Muso, boje varyto mi dej
a zachvěj do strun křídlem nadšení
a písní důstojnou mi slavit přej,
co vykonali reci vznešení,
jak za královským hřmíce bohatýrem
les rozbouřili války děsným vírem.

Již seřaděn je pěších valný šik
a slunce, hledíc kradmo v lesní hloubi,
zří poděšeno hroty dlouhých pík
a pušek otvory jak sluje zhouby.
Zří s obdivem též uniformu sterou,
z nichž každá téměř barvou kvete čtverou,
že vypadá ten zástup opičáků
jak záhon valný nejpestřejší Flory,
malv, tulipánů, pivoněk a máků —
až zastínil by naše městské sbory.
A jsou tu kroje ze všech armád světa,
kam hledíš jen, vše zlatý třapec samý
a samá šňůra, hvězda, epoleta,
čák výběr a chocholy a kokardami
i grenadýrské rudé čepice,
jež pnou se do špičky jak hlavy račí
a pod jichž lemem zlatým opice
vstříc bitvě slavné hrdinsky se mračí.

A jaký teprv jízda lesk a třpyt,
že trudno zraku na ni popatřit!
Tu zlaté kyrysy na slunci hrají,
tu skví se přilbic divné hřebeny,
s nich žíní sáhodlouhé hřívy vlají
i palaš blýská z pochvy tasený.
Až po zemi se vlekou ostruhy
bot jízdeckých, jež pevně pod pažemi
jsou přivázány dvěma popruhy,
neb – volné příliš – svezly by se k zemi:
jen do půl holeni v nich noha sahá,
ač popruh téměř ke kyčlím je tahá.
A bujně skáčou dragounů těch oři,
jež z nedostatku koňstva opi tvoří.
Král s generálním štábem v čele temu
hrá duhou, krásy bohatýrské div;
na lesklé pásce v pouzdře vkusném jemu
po boku visí polní perspektiv —
ten kdysi z lóže stíhal nožky luzné,
teď zasvěcen je Marta službě hrůzné.

Jak mračno zkázonosné středem lesů
voj valí se: kol třepotá se v děsu
roj papoušků a prchá s pustým skřekem
před bubnů rachotem a polnic jekem.

Ač statně sobě vojsko vykračuje,
přec jde to zvolna; k rychlé chůzi rovné
až dosud opů noha nestačuje
a svízele jim zmáhat nevýslovné:
tu podrost hustý v pochodu jim brání,
tam šik se boří v bahna, plísní skrytá,
rve trní uniformy, přilby chytá
houšť úponek, jež nad cestu se sklání,
přes kořeny též mnozí klopýtají,
a nejvíc ti, kdož úkol ořů mají,
dragounů těžkých trpí od nákladu —
takž jízda zůstává za vojem vzadu.

I živočišstvo nepřátelské všade
armádu stíhá, osidla jí klade.
Tu obrovský roj mravenců jí v křídlo
vpaď lítě, trýzní je jak steré šídlo,
pijavky hrozné na nohy se věsí,
tam zasyčení hada předvoj děsí
a zde voj bázní trne, že snad chová
zjev ještě strašnější houšť bambusová.

Když přešlo slunce půli dráhy denní,
v tom lesním okresu, dřív nepoznaném,
kdes táborem si lehli unaveni.
Král s generály pod vysokým stanem
(ten arci pouhým obrysem byl stanu,
jsa malován jen v jednu plátna stranu)
měl poradu o dalším války směru;
i sneseno: zde zůstat ku večeru,
pak nočním pochodem ve tlupě trojí
zbojníky sklíčit; pravé, levé křídlo
obejde tiše Vindragupty sídlo;
střed rovně půjde; pak se všichni spojí
kol nepřítele v řetěz neprostupný —
tak v léčce uvázne ten zloboh zpupný.

Co k noční chůzi spánkem voj se sílil,
král v dumách velkých bdící čelo chýlil;
to sláva, schýlená ku svému synu,
zvěst šeptala mu nesmrtelných činů
a jejích křídel bleskotavých vlání
se dotýkalo žhavě jeho skrání.
Tak ještě dlel, když noc se snesla shůry,
noh obrovský, a po pralese šírém
lakotně rozestlala peruť chmury.
Tu probudil se tábor bubnů vírem
a tři hned oddíly ve trojím směru
na pochod vydaly se v nočním šeru.

Střed s králem táhl rovnou cestou k cíli,
šel ostražitě, stanul každou chvíli
zvuk podezřelý zbádat bystrým sluchem
neb rozhlédnout se v lesním temnu hluchém.
A prales hrůznou tvářnost na se bral;
plášť temnoty své strašidelné cípy
střel kolkolem, a kam ve stromů val
luk měsíce slal stříbrné své šípy,
vše měnilo se v ruchu divotejném
jak oživeno nočních duchů hejnem:
ty listů vějíře a zdobné shluky,
teď postříbřeny skvostně luny svitem,
se zdály chvíti kyvem tajné ruky
a ve klenutí stromův obrovitém
rej stínů titanských se divně míhal,
suk – děsná tvář, k ní svlačec pustá brada,
i kořen křivolaký, změněn v hada,
leb ohyzdnou na hnusné šíji zdvíhal.

Kdes temnem svítí ohnivé dva zory —
to noční lezoun, číhající lori.
A můry veliké se vzduchem chvějí
i netopýři ve příšerném reji.
Šum, ševel, praskot vojsko leká časem
neb krev mu stydne dálných dravců hlasem.
Však mlčí-li ty zvuky zlověstící,
tu slyšet sotva kročej šelestící:
tak opatrně, beze všeho ruchu
voj táhne, roven karavaně duchů;
tu nezní zbraně zazvonění žádné,
vše tají dech a tlumí nohy šlapot,
a ticho hrobové nad vojem vládne,
jímž ozývá se jenom zubů klapot.

Hle, strom tu mocný nízko větve klene,
velkými plody tu tam obtížené;
jak svůdně visí s nich ta sladká tíha!
Již slina v ústech opičích se sbíhá
a předvoj chvátá ku slibnému stromu —
leč jak by náhle stižen ranou hromu,
ucouvnul, ztrnul, zděšen prchá, padá
a s pokřikem se trhá šiku řada:
neb ovoce, hu, v letouny se mění,
již visevše tu v opozdilém spánku
za nožky dráp, kol těla křídel blánku,
jak svislé plody byli k pohledění,
však nyní k divým nočním rejům šíří
nad vojskem šerá křídla netopýří – —