Svatopluk Čech - Hanuman

A chce-li kníže do komnaty jiné,
tu jenom žezlem komořímu kyne
a řekne na příklad: Sál holdovací!
Hned hejno sluhů stěn se chopí kolem,
je odnáší a s jinými se vrací,
otáčí, strká, buší horem dolem
a za chvilku jak proutkem čaroděje
sál žádaný se kolem krále skvěje.
Tak, aniž potřeba mu hnouti nohou,
král vystřídati může síni mnohou
a nevíš, která krásnější je v řadě,
jak dlel bys v báji na zakletém hradě.

I šatna knížete je přebohatá:
on každou chvíli oblíká a svlíká
tu středověký ornát z perel, zlata,
tu šaty patnáctého Ludovíka,
tu Bonaparta známý oděv prostý,
tu španělským se strojí generálem —
tak za den šestkrát mění šat a skvosty,
jsa ve všech velebný, chlup každý králem.
Když hostinu svým hodnostářům dává,
tu na tabuli spousta drahých krmí,
dort rozmanitý, paštika též z páva,
a prostřed váza vzácných květů strmí.
A hosté vznešení kol sedí slavně,
nůž, vidličku též drží zcela správně
a krájejí, až radost patřit na to,
ryb útvar lahodný, jenž z mísy kyne,
a vzácné ptáky pečené jak zlato;
ač na oko jen semtam nůž se šine,
neb ani opům nejde pod vous asi
chuť obarvené papírové masy —
než kdo by v osvíceném státě syt
chtěl od hostiny dvorní odstoupit!

I vkusný park má kníže při paláci.
Houšť palem, úponek a květů žárných,
tropické Flory dítek lepotvárných
tam opi vymýtili krušnou prací,
a nyní přendavky a kulisy
semo tamo postaveny baví hled
křů, květin barvitými obrysy;
i starožitný fontán uprostřed
proud vody malované metá vzhůru.
V tom sadě plátěném náš Hanuman
rád prochází se, vážně zadumán,
na čele panovnických péčí chmuru,
a někdy v taji, za barvitým křem
starosti plaší mrštným kozelcem.

Poddanstvo arci skrovněji se neslo
a zvláště o nábytek byla nouze:
tu jednomu se dostal divan pouze
a druhému zas rytířské jen křeslo;
a proto zákon dobrého byl tónu,
svou židli s sebou přinést do salonu.

Než zato šatů bylo víc než dosti,
že mohl říše populaci všecku
král ošatit si řádně po člověcku
a že tu našel všechny příslušnosti
ku všelikému povolání, stavu,
z nichž buduje se osvícený stát.
I nezbylo než návod opům dát,
jak chovati se mají ve svém hávu,
jak upravit má každý tvář i zor,
jak v pohybu i v posunku si vésti,
by ve všem dostihl svůj lidský vzor.
A knížeti v tom přálo plné štěstí.

Říš jeho ve všem lidské měla řády,
i dobrodiní konstituční vlády;
dal opům právo, po evropských vzorech
mít krásné řeči ve zvolených sborech.
Tu poslancové klidně přemýšleli
o nových daních, říše rozkvětu,
ba někteří též oponovat směli
a všichni správně brali dietu.

O různých zákonech se usnášeli
a snesení svá králi přednášeli,
jenž v plné slávě, sedě na svém tróně
– toť velkolepé bylo divadlo —
vždy snesení ta vyslech blahosklonně
a potom dělal, co mu napadlo.
Stát spravovali četní úřadníci.
Ti sedávali, pero za uchem,
za kupou fascikulů s hněvným výbuchem,
když občan smělý vyrušil je z píle.
A časem ve fraku a pásce bílé,
křivíce záda téměř k úpadu,
šli představit se hlavě úřadu.

I právníci tu měli vděčné pole.
Ti dávali si pohled zchytralý
a sporné spisy – herecké to role —
bez únavy a konce střídali,
i stání odkládali, lhůty brali,
na léta vlekli spory sumární
a na palmových listech posílali
svým stranám dlouhé účty palmární.

Kdo z lékařství zas vykonali zkoušku,
ti velmi učeně se tvářili,
poltivky očkovali do papoušků,
kukátkem počítali bacily,
puls studovali z rána ku večeru
i sluchem střehli vnitřní úkony
a předpisovali – líp našich věru —
svým chorým divadelní bonbony.

Dav byl tu také profesorův opských,
na nosích brejle zasazené v zlatě,
pedanti suší od hlavy až k patě,
že stěží rozeznat je od evropských.
Ti knihami se obírali stále,
jež vylovili z lodi ztroskotalé:
na kusy mnohou roztrhali knihu
a z kusů novou sestavili v mihu.
Leč slyším ostrý profesorský hlas:
«Meť raděj před svým prahem, nedouku,
sic posvítíme řádně na ocas,
jímž prý op indický se chápe suků,
též o tvém hindostanském pralese
a jiném leccos mohli bychom říci —
jsou věci, jichž ni bajka nesnese – —»
Již mlčím zkroušeně, nach studu v líci.

Též bohoslovci s oblou, lesklou tváří
zde slonili se v nadpozemské záři —
by zbožní kritici se nebouřili,
dím výslovně, že Bramu opi ctili.
Ti opští bramanové v řízách řásných
vzdor postům divně tučněli a kvetli
a do politiky, věd, uměn krásných
a zkrátka do všeho své védy pletli.

A rozumí se: vědám záštita
též opí byla universita.
Tu profesoři pilnou měli snahu,
by v každém kroku, mrknutí a tahu
tak tvářili se navlas docela,
jak v Lipsku, Halle učenci se tváří,
a všechny v Němcích zastínila září
hůl skvostná opičího pedela.

Též umění zde rozkvétalo valně:
tu s chlupy zcuchanými nad hlavou
a s rukou v ňadrech pěvci geniálně
líc nesli v odiv bolně dumavou,
po velkých vzorech jedli, pili, spali
a opičími Byrony se zvali.
Malíři pyšnili se v sametu
a klobouk šírostřechý měli v týle
a znali božsky držet paletu
a popleskali barvou plátna míle.
A když se sešli opi hudebníci,
ten v buben hlomozil, ten v činely,
ten hlučil do pozounu vzdulou lící
a jiní smyčcem vztekle vrtěli:
tu mněl jsi věru slyšet skladby lidské
ve slohu vážné hudby dramatické.

Tak z nepřebrané šatů zásoby,
již poskytl mu koráb utonulý,
král vytvořil si všechny podoby,
jež Evropa do svého lůna tulí,
z výrobků prostých mistra krejčíře
vykouzliv barony a rytíře,
drah podnikatele a bursiány,
i vážné purkmistry a radní pány,
myslivce, námořníky, kramáře,
bělostné kuchaře a cukráře,
i černé notáře a kominíky,
i pestré hasiče a městské šiky,
sklepníky, listonoše, hokynáře,
i blatošlapů zástup darebný —
a kdo už nijak nebyl potřebný,
ten za vládního sloužil novináře.

A mimiky to byly pravé divy,
jak brzy národ opův učenlivý
svou celou bytost vpravil v roje svoje,
jak uměl zachovati chodě, stoje,
v posuňku každém, hnutí, úsměvu,
co příslušelo k jeho oděvu.

Věř, kdybys na opičím korsu tady
byl spatřil opa ze šviháků řady,
jak oděn ve francouzském slohu přesném,
tu volném jako sak, tu příliš těsném,
znal binoklem neb tenkou hůlkou mávat
a fraškovitý účes načechrávat:
tu byl bys zabuda, že‘s v říši opů,
řek‘ dojista: Hle, dandy ze Příkopů!

A což ty módní lvice opičí,
kdož jejich chic a půvab vylíčí!
Ty roby nádherné, šperk jejich skvělý,
těch jemných ruček svůdné pohyby,
když jako lásky sítě rozestřely
vějířů skvostných pestré záhyby.
A slyše jejich štěbetání sladké,
mněl’s vnímat jiných krásek zábavu,
ty známé prázdné průpovědi hladké
a hluché cizí tretky z ústavu.