Svatopluk Čech - Hanuman

Leč bouře včerejší, jež s lodí Múz
tak mnohé pyšné sklála naděje,
v těch krásách vůkol nechala svých hrůz
nejedny kormutlivé šlépěje.
Na břehu sem tam divá směsice
se kupí v písku. Mořem vyhozeny,
vln prudkostí a vláhou poškozeny,
tam leží koše, bedny, krabice.
A v moři samém nedaleko břehu
hle, mezi skalin útesy a bradly,
jež černají se v jasném pěny sněhu,
vrak lodi vězí, zpola na bok padlý.

Slyš! Zdá se, jak by do pralesa kdes
byl náhle zadul vítr s hukotem
a blíž a blíže k pobřeží se nes
v rostoucím šumu s větví praskotem.
A již v tom hluku rozeznati skřek
a vřeskot hrdel četných. Povzlétá
nad palmy zděšen mnohý papoušek
a, vzduchu tulipán, tam třepetá
peřestým křídlem. Z houšti lupenů
op nyní vyrazil a po kmenu
sjel k zemi bleskem; za ním druhý, třetí
a dav už jiných vřeště dolů letí;
teď chumelí se řásných listů houští
již celé mračno opičích těch stád
a překotem se po lianách spouští,
jak dštil by plavých pitvor vodopád.
Vše na krabice, na bedny se vrhá,
rve vaků řemení a koše trhá – —

Teď, Breughle pekelný, svůj štětec dej,
bych zdáli zachytil ten divý rej!
Mé pero chabé nepodá než stín
té orgie, těch mumrajů a šprýmů
nad zůstalostí utonulých mimů
a pěvců, primadon i balerin.
Jak vichří nedočkavé ruce opí
v té strakatině třpytných oděvů,
co s nimi za posuňků směšných tropí,
co groteskních tu zříti výjevů!

Zde s fantasticky opřilbenou lebí
tvář opičí se do zrcadla šklebí;
tu strká v Mefistovy spodky rudé
opička ruce; nohy opět jiná
cpe v rukávce živůtku Markétčina;
jich soused žezlem na trianglu hude;
op vedle s hustě osněženou srstí
kol sebe metá pudru plné hrsti,
že brzy tu jak v sádrovnické dílně;
druh za ním karikuje umělce,
po zádech štětkou čmáraje mu pilně,
již v tuši namáčí a rumělce;
ten lorňonem zas mává v poskoku,
půl oděn anticky, půl v rokoku,
a přes tympany metá kozelce – —
Tu obleky všech národů a zemí,
tu zbraň, jíž hrozíval kdy který věk,
vlásenky, kníry s nosů druhy všemi,
mask bez počtu a lýtka baletek,
tu věnce vavřínové s fábory,
vějíře, noty, číše, prapory – —
vše oživeno šklebivými běsy
a rozvířeno v nevídané směsi
a rej ten vhodná hudba doprovází,
směs tónů, jaké neuslyšel svět:
vřesk opů, tamtam ohlušnými rázy,
chřest rolniček a klapot kastanět.

A nové ještě davy s palem prší;
již sotva jímá břehu těsný pruh
ten bohopustý masopustní ruch,
kde pestře klubka zmotaná se vrší
opičích maškar, jež se o plen škubou
a na se cení dáseň ostrozubou
ke rvačce hotovy. Tu jedna zrakem
zalétla na skalisko s lodním vrakem
i zavolala jiné. Vyšplhala
hned tlupa opičí na sykomoru,
jež sama strměla tu v palem sboru
a nejdál k moři větev silnou stlala.
S té v době kratší, než můj popis trvá,
pás visel utvořený opicemi:
na větvi nohama i chvostem prvá
se drží pevně, hlavou visíc k zemi,
a rukama chvost dolní družky jímá,
ta třetí zas, ta čtvrté ohon třímá
a tak op četný – směšné divadlo! —
lbí dolů, zády obrácen jsa k moři,
až k zemi téměř svislý řetěz tvoří.
A teď to dlouhé živé kyvadlo
všech ruk a nohou prudkým rozmachem
vždy prudčeji sem tam se houpá, zmítá,
že brzy daleko za břehu lem
op nejspodnější k lodní trosce lítá,
až ruky vzpřahem kloun tam obepjal
a dokončen tak živý oblouk mostu,
jenž zbudován je z opích těl a chvostů
tak docela, jak Ulloa to psal,
(čímž tuto nezvratně se potvrzuje,
co učencům dnes bajkou směšnou sluje).
Po mostě opičím dav jiný pílí
a do dna vypleněn je v malé v chvíli
nešťastný koráb. Nový tarmark pravý
přibývá na břeh do strakaté vřavy.

Vtom objevil se posléz mezi svými
též vládce Hanuman. Teď teprve
– ač vůdce – dostih kroky belhavými
své poddanstvo, jsa ztýrán do krve.
Onť arci nesměl pádit opím skokem
po lianách, než bral se lidským krokem
po zemi, opřen o kus bambusu,
a šlo to v bídném dosti poklusu,
an každou chvíli rovnováhu ztrácel
a leckde pádem v trní zakrvácel —
neb ten druh opic dovede jen stěží
jít zpříma jako gorila neb čego —
tak dopachtil se posléz na pobřeží
a stanul jako vtělené Quos ego!

«Ah!» vzkřikl, «rozkošné to divadlo!»
a bambus napřáh‘ v ruce hrozebné;
než zbaveno tak berly potřebné
vráz jeho veličenstvo upadlo
na přední ruce a tak o čtyřech
dál plísnilo své zbrklé poddané:
«Dost nemoudrých a dětských šprýmů těch!
Co v koších dosud, ať tam zůstane
a vše do lesní naší državy
ať nejdřív pozorně se dopraví;
tam teprve po řádném sepsání
z té spousty vyberu, co svědčí komu
dle rodu, povahy a nadání,
a naučím vás, jak se tvářit k tomu.»

Jak, Hanumane, důstojně bych líčil
ten velkolepý převrat všeliký,
jímž‘s rázně, druhý Petr Veliký,
nad opstvem prapor vzdělanosti vztyčil!

Jak bystře znal jsi užíti všech věcí,
jež přinesl ti koráb v širé pleci,
těch kulis, kostýmů a sterých tret,
z nichž buduje se divadelní svět,
bys založil zde ve pralese hluchém
svět skutečný, svět osvícených opů,
jenž brusem jemným, vzdělanostním ruchem
div že se nepovznesl nad Evropu!

Kdo věřil by, že v rouně chlupů holém
nedávno lezli po stromech a svlačcích
ty postavy, jež teď se pestří kolem
ve spodkách, sukních, mantilách a fráčcích,
jež nosí vějíře a lorňony
a sekají si dvorné poklony!
Kdož spodní ruce opičí by tušil
ve skrýši hebkých střevíců a bot,
jež – řek bys – švec jen příliš volné ušil.
A málem přímý je těch postav chod
i v kyčlích při tom houpají se s chikem —
lze divy tvořit vytrvalým cvikem.
A chvost? Paď bez milosti břitkým kovem,
teď neslušno jen dotknout se ho slovem,
za smeták prachu slouží, ubohý!
Jen dámám nechán, výborně se hodě
namísto jiné různé podlohy
pod šaty vzadu, jak to nyní v módě.

Kde radžů dávných palác pobořený
ve středu ssutin vznáší sivé stěny,
jsa zpola zastřen hustým krovem lesa
a svlačců zvonce na průčelí nesa,
jež dřevní slávy chová mnohou stopu,
tam sídlo zařídil si vladař opů.
Před vetchou branou, jejíž zdoby četné
mech obalil a skryly hvězdy květné,
přechází semo tamo stráží bdělou,
kdy třeba, poctu po vojensku čině,
op marciální; uniformu skvělou
má z Gerolštýnské velkovévodkyně.
A pod té brány sličným obloukem
a s kožešinou skvostně premovanou
hůl stěží třímá zlatem okovanou,
má lidských kolegů i zpurné hledy —
portýrskou loží budka napovědy.
Pak uvedou tě pestří komoří
dál po kobercích s jemnou perskou prací
na vnitřní rozložité nádvoří,
kde mocnářova síně přijímací
je z kulis nejkrásnějších sestavena
a s nevídaným pychem upravena.
Tu stříbrem jemné čalouny se třpytí,
tu skvostná křesla rytířská je zříti,
antické vázy, čínské porcelány,
krb moderní, v němž tančí plameny,
řad obrazů, jež přímo na stěny
i s rámci vkusnými jsou malovány,
a prostřed v plné panovnické slávě
král Hanuman se jeví na trůně
ve skvoucím Leara nešťastného hávě,
napolo schován v zářné koruně,
jež – trochu volná – přes uši se svezla,
ve pravé ruce zlatou lilji žezla
a v klíně zlaté říšské jabko maje,
s nímž ruka levá jenom tak si hraje.
Po straně pulpit nese spisy státní:
to partitury jsou a role psané
i vonné něžné lístky delikátní
a krejčích účty, zřídka saldované.