Svatopluk Čech - Hanuman

Pouť ta přinese nám velký
prospěch v každé příčině:
vzdělanost tam pochytíme
v každém jemném odstíně.
Naučíme se tam hravě
beefsteak krájeti tak právě,
jak se krájí v Londýně.

V Babylonu na Sekvaně,
ohnisku vší osvěty,
prostudujem polosvěta
vrtochy a zálety,
zřídíme si roucha přesná,
neb náš oděv – duma děsná! —
z módy vyšel před lety.

Ale prospěch nejvzácnější
v Berlíně nám vyklíčí:
odtud vezmu důstojníky,
již mé vojsko vycvičí,
že pak ve zbrani svět celý
čeliti se neosmělí
armádě mé opičí.

A pak – již mi teskno věru
na prestolu sedět sám,
srdce toužebné mě pudí
v manželského štěstí chrám:
rozhlédnu se u všech dvorů,
ve princezen jasném sboru
sličnou choť si vyhledám.

Budu vítán od mocnářů,
ku přehlídkám vojska brán,
a pluk mnohý po Evropě
mojím jménem bude zván;
v novinách se bude čísti,
co kde ráčil pít a jísti
královský host Hanuman.

Vždyť tam pocty skvělé získal
veleby mé pouhý stín,
zavítavší do Evropy
polobarbar Nasr-ed-Din;
sloupce plníval všech listů
každý z jeho ametystů,
každý bídný almandin.

Komonstvo mé teprv vzbudí
všeho světa úžasy —
Již se strojte! Každý vezmi
nejdražší své okrasy,
cestovní též úbor řádný —
zvláště nezapomeň žádný
kartáček mi na vlasy!

Oblek‘ Hanuman svou řízu zlatou,
ozdobil se korunou a žezlem,
vzal své všecky ministry a šperky
a tak bral se k dálné Kalkutě.
Byla noc, když po svízelích četných
dostihl tam velebného vodstva,
na němž právě k pouti do Evropy
koráb rozpjal bílé perutě.

Královský tu průvod na loď chvátal,
plavci zdvihli úzké prkno za ním,
s úsměvem jej vítal vládce lodi —
klnout bude zrádci příští věk!
Navždy bude v dějích vzdělanosti
jmenována s odporem a hrůzou
tato skvrna člověčenstva:
zvěrokupec Němčík Hagenbeck.

Úskočný ten zlosyn zajal krále,
jeho vzácné komonstvo též zajal,
uvěznil je do velikých klecí
k divotvárné zvěři rozličné,
k marabuům, želvám, gaviálům,
k antilopám, papouškům a boám,
které schytal po indických lesích
do zahrady zoologičné.

Tak ach! velký opů reformátor
s ministerstvem svojím odpovědným
vecpán mezi makaky a vuvu,
v nevzdělaných opic posadu;
tak ach, fíky shnilé pojídaje,
zakoušeje šlehy pádných důtek,
ušlechtilý výkvět opí říše
k osvícenému plul Západu.

Před Hamburkem loď se zakotvila
a král s komonstvem vystoupil na břeh
Evropy, jež kolébkou i hrobem
stala se jich velkolepým snům:
prodáni jsou za jidášský peníz
zahradám a sbírkám živočišným,
zvěřincům a milovníkům opů,
sprostým kejklířům a šumařům.

Takový byl konec přežalostný
vznešeného podniku, jenž mohl
osvěty říš jasnou rozmnožiti
o tisíce zdárných občanů,
kteří věru dovedněj by nesli
pantalony, frak a rukavičky,
nežli pachtící se nejnověji
po vzdělání národ Japanů.

Udušen je na věčné snad časy
plápol osvěty, jenž veleslibně
Hanumana rukou geniální
v indském pralese byl roznícen,
opět asi po lianách tamo
v čiré nahotě rod opů rejdí,
manga jí a srká ptačí vejce,
zapomněv, že byl kdys osvícen.

Uslyšel jsem zvuky divné,
vystrčil jsem oknem hlavu:
pestrá dvojice tam září
v kole smějících se davů;
nad píšťalou dud se kloní
snědolící jihu syn,
děva černooká zvoní
na strakatý tamburin.

Pištec oděn modrým pláštěm,
na klobouku rudé stužky;
barvou žhavých květů plane
malebný šat jeho družky,
její oko hárá, nyje,
loudí ve svůj temný jas,
luzné hvězdy Italie
blýskají z těch černých řas.

Ale viz! Op sivý shora
na mláď bujnou zuby cení,
sedě švarné dceři jihu
na okrouhlém na rameni.
Na schouleném jeho těle
rdí se premovaný frak,
tajemně zpod čapky skvělé
mrká vážný, dumný zrak.
Divně upírá se na mne
pohled opa zádumčivý,
do hlubin mé duše vniká
výraz jeho bolně tklivý – —
Poznávám tě, Hanumane,
ponížení tvoje zřím
a té slze, která kane
z oka tvého, rozumím.

Ty, jenž‘s osvícenou myslí
dbával salonního vkusu
a své opy pilně brousil
na francouzském jemném brusu,
musíš vhodně doplňovat
fantastických barev žár,
jímžto po vzdělaném světě
straší divošský ten pár.

Chápu bol tvůj, Hanumane;
ale poslyš, co ti pravím:
Přijdou časy, o nichž sníme
se zápalem nedočkavým,
které v širém světě shlédnou
jeden kroj a jeden zvyk
a lid jeden s řečí jednou,
s krásnou řečí volapük.

Všichni budou jedno myslit,
jedno cítit, jedno robit,
uniformou vzdělanosti
jedinou své duchy zdobit;
pak i rod tvůj, Hanumane,
uzrá pro všelidství ráj
a snad pravdou též se stane
moje pošetilá báj.