Svatopluk Čech - Hanuman

«Dost!» kníže zvolal. «Rada pěkná tuze.
Mám za vše pokořit se této luze!
Svou šatnu okrásti, tak dosti chudou!
A dám-li těmto zbojcům po kalmuce,
den každý vzplane nová revoluce
a za týden v mé šatně laty zbudou.
Ne, všecku chabou poddajnost si hnusím,
jen vítězem z té války vyjít musím.

Je dvojí vítězství: tož hmotné, mravné,
a toto víc než ono jesti slavné.
Je volím si. Než před každičkým činem
vždy třeba zkoumat, zdali tak se děje
či dálo v osvíceném státě jiném,
a velkým vzorům vstoupit do šlépěje,
vždy konat jen, co v Evropě se činí,
cest vystříhat se, po nichž nešli jiní.

Kdys Žižka, slavný vojevůdce slepý,
na Prahu zrádnou chystal krutý trest
a juž ji sklíčil puškami a cepy,
však zželelo se mu té kněžny měst
a krve bratrů; ztlumiv zlobné vření,
dlaň železnou jim podal ku smíření.
Jak Žižka ten – smím přirovnat se k němu —
i já chci připnout uzdu hněvu svému.
Nejkrasším vavřínem své skráně halím:
vítězstvím nad sebou! Mstu soucit plaší;
ti tam, ač zbloudilí, jsou bratři naši,
a bratrovraždou meč svůj nepokálím.»
Hlas jeho chvěl se, v líce slzy tekly;
i vůdců rysy bohatýrské měkly.
I vyšel z houšti v důstojníků roji,
by zbojcům hlásal velkodušnost svoji.

Než Vindragupta hanou vítal jej:
«Jen dále znovu pro výprask si spěj!
Chceš zkusit po druhé, co hněv náš váží,
co síla volných, pravých opských paží?
A kdybys ved co písku takých sket,
byť ve zbrani šel s tebou celý svět,
a kdyby celý vesmír – —»

Hrůzou siný
vtom utichl, zrak upřel do houštiny
za vojskem královým. A stejným směrem
vzhléd tisícerý opí obličej —
Dvě strašné hvězdy svítily tam šerem —
Jak vylíčit mám příští chvilky děj?

Zřels častokrát, jak náhlá vichřice
zadula prudce na podzimním luhu
do spadlých listů, pírek směsice;
směs pestrá divě zatančila v kruhu;
s ní prachu mrak jak dýmu sloup se vznes;
vše vířivým pak vzlétlo kotoučem
a zalehlo do větví stromu kdes —
a dole jako umetena zem:
tak valná spousta královského voje,
pěšáci, jízda, různé stejnokroje,
vráz pomíšena jedním pestrým tlumem,
ve zmatku chumelíc se s jekem, šumem,
zbraň odhazujíc, přes dlouhaté boty
v úprku padajíc, přes pochev hroty,
vpřed k banyaně ochranné se hnala,
a po výhonkách svislých do vrchole
armáda celá mžikem vyšplhala.
Za chvilku bylo pusto, prázdno dole;
jen výzbroj všelikou tu zříti různo,
zde přilba plá, tam palaš svítí hrůzno,
bot hojně zříš tu, střapce, fábory
i bubny, polnice a prapory.

Však za to banyany vrchol širý
kol dokola se pestří bohatýry;
tu s větve splývá hrozen granátníků,
tam bez bot kyrysník na svlačci visí
lbí holou dolů; s lesklým listím fíku
třpyt epolet a chocholů se mísí
a zevšad hledí oči hrůzou sklené
na jedno místo lesa vytřeštěné.

Ztad nyní vyšel kníže indských šelem,
mohutný tygr, obraz hrůzné krásy
s tím ladně protaženým plavým tělem,
jímž ozdobně se vinou temné pásy;
příšerně zrakem topasovým blyště,
půvabných chodem bral se přes bojiště,
v zatáčkách lepých kroutě na vše strany
svůj ocas dlouhý temně proužkovaný.
Tak mimo strom se plížil v husté trávě,
vzhléd k opům jednou jen, jak pohrdavě,
pak zmizel opět v bambusovou šeř,
snad větře slibnější tam kdesi zvěř.

Však dlouho ještě, hrůzou ztrnulí,
na stromě opi strachem hynuli.
Ač teprve, když věstil dálný řev,
že opět bezpečno, do ztuhlých žil
zas vproudila se živná, hybná krev
a rozmysl se v čelo navrátil.
Vtom krále jásot zazněl s vrcholu,
kde seděl jízdmo na vyčouhlém suku:
«Tvrz dobyta!» «Hurrá!» křik jeho pluků
mu odvětil ve plesném hlaholu.
Hned na povstalce udeřil roj vzteklý,
jimž nepomohla nyní střelba plytká;
jen krátko zuřila ve větvích bitka
a přemožené zbojce dolů vlekli.

Byl jásot veliký, jak vojsku sluší
po takém vítězství! Leč slávy šum
mocnáři neopojil velkou duši:
trest prominul kajícným rebelům,
i Vindragupta přijat na milost,
byv jenom odsouzen ku chvostu ztrátě —
tak poslední kles ku barbarství most,
stín poslední v tom osvíceném státě.

Řeč lidská příliš chudobarvá jest,
by vhodně vylíčila slavný vjezd,
jímž král se vrátil sídelnímu městu:
jak spoustu kvítí sypaly mu v cestu
opičky vystrojené v oděv bílý;
jak před palmovou pyšnou slavobranou
purkmistr řečí pracně studovanou
všem způsobil slavnostní dlouhou chvíli;
jak mračny zvědavců se tměly střechy
a špalír v ulicích se pestřil cechy;
jak slávy voláním se země chvěla,
všem slza nadšení se v očích skvěla,
kdy vjížděl Hanuman a blahosklonně
na všechny strany rukou, hlavou kýval,
an přes plece až po kotníky koně
obrovský věnec bobkový mu splýval
i dvojí drahá stuha atlasová,
v nichž zlatem třpytila se chvály slova —
na jedné: «Božská Fiametto, dík!»
a na druhé: «Tvé nožky nevolník!»
Za králem hrdě bral se pestrý šik,
na přilbách zeleň palmového mlází,
květ orchidejí věnčil hroty pík
a pušky, hrozící jak sluje zkázy,
i prapory, v jichž středu vzácný plen
– chvost Vindragupty – k žerdi připevněn.

A téhož dne kotillonových řádů
déšť bohatý se snesl na armádu.

Vlastenští pěvci lyrou neúnavnou
čas dlouhý opěvali bitvu slavnou,
a pedagogů loyalní zápal
rád, jako jinde, látky té se chápal,
by o vítězném králi do čítanky
cpal štědře vzletné básničky a články —
což opíčatům útlá prsa dětská
vždy rozvlnila pýcha vlastenecká,
když čítali, jak chrabrý mocnář jejich
s udatným vojskem bitvu krvavou,
jíž neshledá se rovné v lidstva dějích,
své jméno pokryl věčnou oslavou,
jak útokem, jenž zatřás širou nivou
a zděsil všechny tygry pralesa,
nad Vindragupty tvrzí přestrašlivou
svůj prapor hrdě vztyčil v nebesa!

Takto slávou, blahobytem
opičí stát rozkvétal;
však stín jakýs mnohdy čelem
Hanumanu přelétal —
bylť mu těsným prales hluchý,
kde jen papouš slaboduchý
v posměch opům štěbetal.

Ach! co platno, že zde máme
všechno jako u lidí,
– vzdychal – když tu pokročilost
lidské oko nevidí,
a když tvůrce toho všeho
obdiv světa vzdělaného
po zásluze neklidí!

Na sněm valný svolal opy
a tak řečnil s prestolu:
Nebe přálo, že jsem dostál
vznešenému úkolu,
že mou snahou opů plémě
k lidské výši vzneslo témě,
k věd a uměn vrcholu.

Však je třeba zjevit lidem,
že již nejsme divocí;
třeba čestné místo v řadě
národů si vymoci;
nutno též dle státních řádů,
by mou opí říš a vládu
stvrdil souhlas velmocí.

Protož odhodlán jsem pevně
pro národa oslavu
podniknouti do Evropy
velkolepou výpravu,
zjevit žasnoucímu světu
v plném vzdělanosti květu
opičí svou državu.