Svatopluk Čech - Hanuman

«Dost!» vykřikl tu kníže, hněvem plana.
«Tak neurvalý tón a vyzývavý
as nepoznaly sněmů anály.
Ach, pohádkou vám parlamentní mravy
a jak se sluší mluvit ke králi.
Pryč ze sněmovny: kliď se a buď rád,
že nevydal jsem dosud trestní řád,
sic byl bys, troupe, odevzdán již katu
pro hrubé uražení majestátu!»

Op starý zaražen pohlížel k němu,
pak zády obrátiv se k opů sněmu
výš po lianě na pipal se soukal
a tamo listím ukryt ve vrcholu
ssál mangy šťávu, přesedával, broukal
a pecky zlostně odhazoval dolů.

A král teď pádných argumentů vojem
tak ničil řeči odpůrcovy dojem:
«Můj velký praděd se hvězdnaté výše
prohlíží asi s malou rozkoší
zastánce takového; stud má spíše,
že praotcem je tomu hastroši.
Ctít velké předky své, to dobré jesti;
leč kdy tak vnuci nejzvrhlejší právě
svou směšnost sluní ve svých předků slávě,
zbabělci sami, jejich mečem chřestí,
jich velkostí se dmou jak větrem měchy:
tu mním: tak mohou chlubiti se blechy,
jež strpěl ve královské hřívě lev,
že lví jim krouží útrobami krev.

Ten břídil vážil cestu dalekou
pro důkaz svůj až v dobu pravěkou.
Jeť nedoukům nejlíp v onom kraji,
kde v mlze pestré obrys všeliký
se tratí oku vážné kritiky.
Než prohlédněm si střízlivě tu báji.
Ctím Hanumana, vím, že slavný jest,
však pravda neukrátí jeho čest.
Bůh v Ramu vtělil se, tož ve člověka,
ne v opa – člověk tedy přednost měl —
a člověk ten byl vojska velitel,
jen v pomoc maje opičího reka —
toť opí přednosti jsou pravé ruby.
I mostem zázračným se marně chlubí:
jej, pravda, ruce opic vystavěly,
však Samudra, bůh moře, napřed celý
plán stavby načrtal; jen hbité svaly,
jež přiznávám, k té práci opi dali,
ni um ni vtip – toť věru sláva levná —
i sloní rypák nosí k stavbám břevna.

Je směšno chlubit se tou skrovnou rolí,
již Ind nám ve své bohoslužbě dává,
když ledačemus úcty rovné přává —
vždyť znáte v Benaresu svaté voly!

A zvrhlý vkus ať chválí sebevíce
ten praničemný vzadu přívěsek:
je přírody on zjevný poklesek
a přímo ve tvář bije estetice.
Tvar nohy člověka prý k zemi víže,
co zatím op se k nebi vznáší blíže:
však ještě výš se nese papouš hloupý —
snad proto lepší nás ti pestří troupi?
Noh našich zvrhlý způsob nynější
je ku šplhání, pravda, schopnější:
leč nechcem právě s ledajakou zvěří
nadále šplhat po stromu a keři
ni skotačit po vzdušné úponě —
než pěkně sedat v řádném saloně.

Co nahoty se týká konečně,
ó buďme rádi, že v ten lesní taj
až dosud nepronikl všetečně
z Evropy žádný novin zpravodaj,
(z té Evropy, kde leckde v tyto časy
i ňadra dívčí opěvat je hřích
a policie trpí nahé krásy
jen leda na bohyních antických):
ten kdyby debatu tak nemravnou
zde vyslechl a sdělil svému listu,
k ní přilhav mnohou črtu zábavnou,
jakť obyčejem pánů žurnalistů —
což byl by vydán v potupu a šprým
náš sněm před celým světem vzdělaným!

Leč dosti slov. Jen končím přísahou,
že přes odpor všech hlupců, netečníků
a tmářů, copařů i zpátečníků
dál s neoblomnou půjdu odvahou,
kam jasná, vznešená mi kyne meta:
budoucnosť velká opičího světa.»

Zněl po té řeči křik i potlesk chvalný,
ba jeden op až příliš loyálný,
chtě tlesknout všemi čtyřmi dlaněmi,
se octnul pádem hřmotným na zemi
(jsouť byzantinci mezi opstvem taky);
než dobře poznal kníže bystrozraký,
že nejdou ze srdce ty hlasy chval,
a proto mrzut obrátil se dolů,
kde op, jenž Bhandragurou sebe zval,
pod báňkou chrámce, nejblíž u prestolu
na sloním rypci seděl po jízdecku,
jsa vznešen nad opičí šlechtu všecku.
Té vzácné osobnosti ptal se vládce:
«Nuž, milý Bhandraguro, sděl ty mně,
co soudíš o mém plánu? Pověz krátce
a bez obalu, zcela upřímně.»

Tu poklonil se nízko Bhandragura
a pravil: «Bez lichoty, Milosti:
tvá řeč, to skvostů myšlenkových šňůra,
v níž každé slovo perla moudrosti.
Spíš na slunci bych našel skvrn a vad
než na díle tvé geniální hlavy:
jeť ono zázrak důvtipnosti pravý
a veskrz dokonalé odevšad.
I najdeš, zvláště co se šatů týká,
vždy nadšeného ve mně učenníka.
Ach, s jakým plesáním bych zdobil čelo
tím pyšným kloboukem a halil tělo
v ty spodky malebné, v ten skvostný fráček! —
Než kde je vzít? – – V tom jediný as háček.»
Souhlasným šumem svědčil opů sněm,
že výtka tato z duše vzata všem,
a zraky chtivě na krále se pjaly,
jak asi tíhu námitky té svalí.

Než král se hrdě nad pagodou zvedl
a sněmem vítězně se porozhlédl:
«Čest budiž upřímnému tvému slovu,
tak mužnému, bez cety pochlebné —
svým prvním ministrem tě odtud zovu;
však věz, že dílo svoje velebné
jsem pilně vážil v každém ohledu:
tam nedaleko, kde náš prales vroubí
břeh písčitý, pod nímž se moře hloubí,
na místě, kam vás nyní dovedu,
v dar přinesly nám oceánu vlny
rozkošných šatů výběr nesčíslný
i klenoty a šperky vzácných krás,
že z pokladnice této každý z vás
můž zapyšnit se od hlavy až k patě
v hedvábí, krajkách, sametu a zlatě.»

Ta zpráva teprv uchvátila duchy
radosti prudké nadšenými vzruchy.
Zněl jásot hlučný ze ssutin a stromů,
bouř chvály zahučela se všech stran
a pozdravila krále hlasem hromu:
«Buď dlouho zdráv náš velký Hanuman!»

Pak nečekajíc jeho vedení
ta spousta opů jako smečka divá,
jež za příšerným lovcem báje hřmívá,
ve větví, úpon hustém spředení
od stromu k stromu v šumném přívalu
vzdušnými hupy, přemety a skoky
tam letěla, kde s tesu korálů
lem pralesa se díval v mořské toky.

Vod valná pláň, kde věžil orkán včera
hor plynných davy nad údolí sterá,
kde sršely tmou žhavé mračen střely
a s hromu rachotem vln jeky zněly,
dnes v majestátním spočívajíc míru
pod nebes jižních skvoucím blankytem
safírem ohromným se modrá v šíru
se zlatých jisker hravým zákmitem.
Jak modrá říza jemných krajek lemem
roj tichých vln se čeří sněžnou pěnou
pod nízkou prouhou břehu, ozdobenou
malebných palem skvostným diadémem.
To nádherný je předvoj pralesa
se šperkem pyšným rostlin opínavých,
jenž v kadeř tká jim věnce květů žhavých
a girlandou až k moři poklesá.
Pod nimi vlnek stříbrem průzračným
plá sadu podmořského divná krása,
jenž korálovým kvítím břeh tu pásá
polypů něžných dílem zázračným.
Ty trsy z tyrkysů a rubínů,
na jejichž snítky ozdobné jsou sety
kolkolem lepotvárné živé květy
v rozkošných barev sterém odstínu,
těch medus barvy, tvary přesličné
i jiných tvorů, jež kol hrají v letu
jak motýlci těch korálových květů
a na dně lastur formy rozličné,
jež perletí se lesknou v barvách duhy —
toť jako pohled na báječné luhy.