Svatopluk Čech - Hanuman

Jak těžký sen již ležel za opy
čas mravů barbarských se šplhem, skokem.
By ve všem chován byl řád Evropy,
bděl každý nad soudruhy přísným okem.
Hned krutý posměch provinilce bodal,
když zapomenuv se op do salonu
všel bez kravaty nebo pantalonů
neb místo ruky dámě nohu podal.
A chronique scandaleuse hned na vše strany
zvěst šířila všem k potupnému smíchu,
že ten neb onen soused nevzdělaný
na banán za dne šplhal bez ostychu.
A prošpetla-li někde opí dáma
cos o lotosu aneb o papoušku,
hned sklonila se družka družce k oušku:
«Jak naivní! Nu, hlupačka to známá.»
Neb opstvem vzdělaným se hovor nese
jen o Hydeparku, o Boulognském lese – —

Leč vidím v duchu, kterak nad mou básní
jak sněžný motýl, když se k růži nese,
zbytečně k ústkům něžná ručka pne se
– neb rtové jich i v zívnutí jsou krásni —
a slyším vzdech, jenž přes tu stránku věje:
«Namísto růží, něhy hrdličí
nám líčí šklebné tváře opičí
a ještě ztrácí slabou nitku děje!»

Ach, cítím tíhu spravedlivých hněvů.
Však usmířím je, bohdá, v příštím zpěvu:
tam panýr bitvy bouřlivě se vzdýmá
a proud mé bajky kataraktem hřímá.

Čas dlouhý v míru kvetla opů říše,
král veselil se zdarem svého díla;
jen drzost papouščí mu časem sila
hořkosti krůpěj do té blaha číše.
Ti pestří hlupci mají totiž zvykem,
co slyší, napodobit pustým křikem,
i stalo se, že zaskřehotal brzy
kdes «osvěta i lidskost» papouš drzý,
tu «pokrok», jinde «volnost» vřísklo shůry,
tam «ideál» skřek vedli hlupáci
a nejradš pěly papouščí ty kůry
ve sboru «civi – civilisaci.»
Ta slova vznešená v tom blbém echu
kol zvučela jak opům ku posměchu
a bodala je z rána do noci.
A král tu neznal jiné pomoci,
než kamenem ty troupy plašit v dálku —
vždyť s papoušky přec nemoh vésti válku.

To mráček, opičí jenž nebe kalil;
však za ním těžký, bouřný mrak se valil.
Kdys do paláce chvátal Bhandragura,
děs v oku, čelo kryla péčí chmura,
a proti mravu ani nezazvonil
před závěsem, jenž kobu krále clonil.
Zdvih oponu, však rychle nazpět skočil,
neb v čirých nedbalkách tam krále zočil,
jak vyšplhav se na baldachýn trůnu,
tam zlatým říšským jabkem sem tam hází,
je vzhůru vymršťuje žezla rázy
a chytá zase divných za posunů
a vůbec věci všeliké s ním tropí,
jež činívají rádi s jab‘kem opi.

Ministr s jemným taktem postál chvíli,
pak hlasně zakašlal, zas chvíli čekal
a zvoncem udeřil pak teprv k cíli.
Přec asi vládce zabraného zlekal —
hřmot ozval se, jak by cos padlo dolů,
a prchly minuty, než zaslech: Dále!
Leč vstoupiv Bhandragura, na prestolu
již spatřil vážně sedícího krále,
an říšské jabko hrdě třímal pěstí
a velebně vstříc hleděl jeho zvěsti.

Ministr kolenem se sklonil k zemi
a k nebi vznesl bolný zrak i ruce.
«Ach, králi! Žel, že není ret můj němý,
bych nemusel to vyřknout – revoluce!»

Král zachvěl se, tu slyše hroznou zprávu,
i koule zlatá vypadla mu z dlaně
i shýb se po ní, zastrčil ji maně
do zadní kapsy královského hávu,
pak teprv ministra za ruku chvátě
vzkřik: «Revoluce? Možno-li? V mém státě?»

«Ach, pane,» s žalem Bhandragura líčil.
«Věz, kterak odboj pozvolna se plíže
pak znenadání smělou hlavu vztyčil. —
Snad na starce se pamatuješ, kníže,
jenž, jménem Vindragupta, v plném sněmu
kdys drze čelil majestátu tvému!
On dál se příčil vzdělanému řádu,
a když pak oc-hm, zbytečnost tu vzadu
jsi kázal odrubat, tu činil vzdory,
ba, pobouřit se snažil druhů sbory;
však nepořídiv, s Vaňkem poradil se.
A bylo slyšet jen, že usadil se
jak poustevník v odlehlé lesa straně,
kde bydlí na obrovské banyaně
se sborem papoušků jak barbar pravý —
Týž, králi, ach, je původcem té vřavy!

Již déle znamenal jsem kleslost mravů,
jež zmocnila se části nižších stavů.
Jich svůdci sešlé existence byly,
jež z nedbalosti nebo mrzké zvůle
svůj prve slušný oděv zešpatnily:
právníci, ztrativší svých fraků půle,
učenci, rozbivší své okuláry,
a poeti, z jichž plášťů zbyly cáry.
Ti hleděli teď na každého křivě,
kdo zachoval si zdravé švy a šosy,
a brumlali o právech lidu cosi.

Ba, drzé zraky upírali chtivě
i na tvou šatnu, králi, reptajíce:
Nám z rukávů se dere loket holý
a tam tlí hávů skvostných na tisíce,
v jichž pyšném sametu se pasou moli.

Ach, pomyslil jsem, sociální krise!
Nůž třeba přiložit k té škodné hlíze.
I trestal jsem, mé oči pilně bděly —
než pozdě se mi zcela otevřely.

Jest obyčejem nízkých zvrhlých duší,
že všechno servat hledí do svých kalů
a jiným aspoň slinou hany ruší,
co sami ztratili, lesk ideálů,
a tak i tento ošumělý tlum
bil drze ve tvář slušným způsobům
a tupil pěkné, zachovalé šaty
a všechny věci, které nám jsou svaty.

Dnes na lianě, oděn pouze vestou,
z nich jeden seděl, nad veřejnou cestou —
zjev pohoršlivý u nejvyšší míře
(opičkám mladým z ústavu, jež tudy
šly právě s ředitelkou, za vějíře
krýt bylo obličej svůj studem rudý)
a k tomu ještě – hnus mi tlumí hlas —
ten barbar, v klíně ptačí hnízdo maje,
na pestrých vajíčkách měl divý kvas,
jich obsah syrový rtem vyssávaje.
A když jsem začal smělci domlouvat,
tu vzpříčil se mi: – Mluví se to krásně
v purpurovém fraku, na němž zlaté třásně!
Však stranou hleď, zda poznáš lidský šat
tam v menčikova mého troskách smutných!
A co se týká vajec těchto chutných,
proč bych je nejedl, když liběj fíků
se rozplývají medem na jazyku
a jdou mi k duhu. Syrové ty žloutky
vždy předkům našim byly za pochoutky
a jsou i nám. Bys potrestat měl všecky,
kdož srkají je v taji pokrytecky,
ač veřejně k nim odpor nutí v tváře:
sám s celou říší šel bys do žaláře.
Vždyť povídá se – váhám věru říci,
co pronesl ten jazyk zlolající —
že mívá kníže sám jen k pastvě zraků
své mísy malovaných ryb a raků,
a když se vynadívá v hostí kruhu
na srnce, bažanty a křepelky,
že jdou mu za španělskou stěnou k duhu
bambusů mladých svěží výstřelky – —»

To mluvě Bhandragura sklopil k zemi
hled zapýřen, co zatím králův zrak
nad ruměncem se točil do oblak;
tak drahnou trapnou chvíli dleli němi,
až ministr se řeči ujal znova:
«Já ztrestat chtěl ta velezrádná slova,
než op mi čelil ve zločinném vzdoru
a zpustlý dav mu přispěl na podporu.
Ten padouch volal: Mluvil pravdu břitkou
kdys Vindragupta králi v plném sněmu,
když slavně vyvracel řeč jeho plytkou.
A dobře radí nám. Již pojďme k němu!
My žili v míru po způsobu dědů
na stromech veselí a péče prostí,
až přišel kníže s torbou cizích jedů
a lidských nesmyslů i zvráceností.
Nač máme zapírati bytost vlastní
a předků mrav, s nímž bývali jsme šťastni,
tím pohrdat, co příroda nám káže
a k čemu potřeba i zvyk nás váže?
Pitvorně napodobit lidské loutky
jen k ukojení směšné krále choutky,
jenž přece z opů nenadělá lidí
a leda posměch u člověctva sklidí?
Ne! Měj si nazpět pestré cáry svoje,
my hrdě vypnem volnou opskou šíji,
hruď vnoříme zas v čisté opství zdroje —
dál sami hrajte směšnou komedii!