Neruda Jan - Povídky malostranské

Odpůldne stál pan doktor před domem, oblékal si rukavičky a ohlížel se chvilkami do průjezdu, jako by na někoho čekal. Tu vyjde Václav, úplně oblečen, z krámu a přistoupí k němu.

„Na procházku, pane doktore?“

„Ano – do Stromovky.“

„Sám?“

„Ano – totiž paní Lakmusová tam také jde!“

„Aha, a slečna Klárka! Dnes jí to slušelo.“ Pan doktor pohlídl rychle ulicí dolů. „A kam vy, pane Václave?“

„Do Šárky.“

„Ještě s někým, to se rozumí, – snad s Márinkou?“

„Inu, to vlastně ne,“ usmál se Václav, „ale s domácími.“

Průjezdem ozvaly se ženské hlasy; na konci jeho byly se sešly Lakmusovy s domácími.

„S domácími?“ divil se doktor. „Snad se nechcete zaplést doopravdy, – člověče, člověče!“

„Ale ale, pane doktore, vždyť vím, co činím – já jen mstím teď naše pohlaví. Vy snad mstíte také, pane doktore?“

Panu doktorovi zakmitly oči v rozpacích. Odevřel ústa jakoby k odpovědi a nehlesnuv zase je zavřel. Odkašlal si lehce a pravil pak: „Tiše, už přicházejí!“

Bylo by směšné, kdybych pochyboval, že některý z mých čtenářů nezná malostranský hostinec U štajniců. Přední to tamější restaurace: první dům za mosteckou věží vlevo, roh ulice Mostecké a Lázeňské, velká okna, skleněné velké dvéře. Jediná restaurace, která se směle postavila do nejveřejnější ulice, otvírajíc se k tomu ještě přímo na chodník – všechny restaurace ostatní jsou buď ve vedlejších ulicích, nebo se do nich vchází domem, nebo mají alespoň před sebou podloubí, v pravé malostranské skromnosti. Proto také pravý Malostraňák, syn těch tichých, zamlklých ulic, plných poetických zákoutí, k štajnicům nejde. Chodí tam vyšší úřadníci, profesoři, důstojníci, jež tam na Malou Stranu zavála náhoda a brzy snad zase odtamtud odvěje, s nimi pak jen málo ještě pensistů, několik starých, bohatých domácích pánů, kteří živnost svou dávno již odevzdali jiným, a dost. Ráz byrokraticko-aristokratický.

Již před lety, když jsem byl ještě drobným gymnasistou, byla společnost u Štajniců podobného výlučného rázu, přec ale v jistém ohledu jiná. Abych zkrátka řekl, byl to malostranský Olymp, kde se scházeli malostranští bohové. Je to zcela bezpečné faktum z historie, že bohové vyrůstají přímo ze svého lidu. Jehovah byl bůh zamračený, zlý a mstivý, ukrutný a krvežíznivý, jako celý národ židovský. Řečtí bohové byli elegantní a duchaplní, krásní a veselí, Hellenové ve všem všudy. Slovanští bohové – pardon! my Slované neměli dost plastické síly ani na ustrojení velkých států, ani na vytvoření zcela určitých bohů, naši bývalí bohové jsou nám dnes vzdor Erbenům a Kostomarovým pořád ještě mlhavou skupinou, samá měkkost, samá neurčitost. Ale snad někdy napíšu článek zvláštní, to se rozumí, že schválně duchaplný, o té paralele boho-lidské, zde chci jen říci, že bohové scházející se u štajniců byli nade všechnu pochybnost praví bohové malostranští. Malá Strana – beru domy i lid – má cosi tichého, důstojného, starobného, řekněm i podřímlého do sebe, a v to vše byli také vhaleni onino páni, i v tu podřímlost. Arci byli to také úřadníci, vojíni, profesoři, pensisté jako dnes, ale tenkrát ještě nesmýkalo se úřadnictvem a vojskem tak ze země do země, otec dovedl syna v Praze nechat vystudovat, pomohl mu tu do úřadu, udržel ho tu protekcí napořád. Když postáli někteří ti štajnicovští hosté chvilku spolu venku na chodníku, pozdravil je každý kolemjdoucí občan, znal je.

Nám gymnasistům byl ale Olymp u Štajniců tím více Olympem, že na něm byli také všichni naši staří profesoři. Staří! Nač říkat staří! Znal jsem je všechny dobře, ty bohy naší milé Malé Strany, a zdálo se mi vždy, že z nich ze všech nebyl ani jediný nikdy mlád – či vlastně že vypadali již co děti asi zrovna tak, jen snad o něco menší.

Vidím je všechny před sebou jako dnes! Předně pan apelační rada. Dlouhý, suchý, a nesmírně vážený. Byl ještě v úřadě činný, ale nedovedl jsem se nikdy domyslit, jaká as je ta činnost jeho. Když jsme šli o desáté dopoledne ze školy, vycházel teprv ze svého domu v Karmelitánské ulici a šel vážně do ulice Ostruhové, do vinárny Cardovy. Když jsme měli ve čtvrtek odpůldne prázdno a vztekali se po Mariánských hradbách, procházel on se tu v sadech. A o páté odpůldne vcházel již k Štajnicům. Umiňoval jsem si pevně, že budu pilný a že se stanu také takovým apelačním radou, ale pak jsem na to nějak zapomněl.

Pak jednooký pan hrabě. Na Malé Straně nebyla o hrabata sice nikdy nouze, ale ten jednooký byl nejspíš jediný, který chodil do malostranského hostince, alespoň tenkrát. Velký, kostnatý, svěže červené barvy, kratičkých bílých vlasů, s černou sponkou přes levé oko. Stával před Štajnici na chodníku třeba dvě hodiny, a když jsem musil kolem něho, šel jsem obloukem. Ona totiž příroda dala šlechticům jistý profil, kterému se říká aristokratický a jenž je činí velmi podobny dravým ptákům. Pan hrabě mně také vskutku připadal jako ten sokol, který s ukrutnou důsledností denně vždy o dvanácté v polednách s uloveným holubem na svatomikulášskou báň zasedal a zde svou kořist rval, že peří z ní až dolů na náměstí lítalo. Chodil jsem kolem pana hraběte tedy obloukem, měl jsem nejasný strach, že mne klofne hlavou.

Pak tlustý pan štábní lékař, ještě nikoli přestárlý, ale již na výslužbě. Povídalo se o něm, když jakás velmi vysoká osobnost kdys prohlížela pražské nemocnice a ledacos podotýkala, on že té vysoké osobnosti řekl, že ničemu nerozumí. Dán proto do výslužby a zároveň do naší lásky, neboť my hoši měli jsme tlustého toho pána pak za hotového revolucionáře. Byl ale také přívětivý, švitorný. Když potkal hocha, který se mu líbil – hoch ten mohl být také děvčetem —, zastavil ho, pohladil ho po tváři a pak mu řekl: „Pozdravuj doma tatínka,“ třeba ho neznal.

Pak – ale ne! Ti všichni staří sestárli znenáhla ještě více a pak umřeli – nevyvolávejme stíny z hrobů. Vzpomínám s rozkoší na ty hrdé chvíle, které jsem mezi nimi trávil, na ten pocit samostatnosti, mužnosti, ano velkosti, když jsem, stav se posluchačem vysokých škol, po prvé a bez bázně před profesory vstoupil k Štajnicům mezi ty bytosti vznešené. Mnoho si mne nevšímaly, to je pravda. Abych tak řekl, skoro nic. Jen jednou se v běhu několika neděl stalo, že pan štábní lékař, jda kolem mého stolku již domů, řekl ke mně: „Ano, ano, mladý muži, pivo dnes nestojí za nic, ať si říkají ti tam co chtějí!“ a přitom kývnul hlavou pohrdlivě nazad po těch, s kterými byl právě seděl. Hotový Brutus! Troufám si tvrdit, že by po případu i samému Caesarovi byl dovedl vrhnout do tváře urážku, že nerozumí pivu.

Zato jsem sobě všímal já jich. Mnoho jsem od nich neslyšel, ale mnoho jsem na nich pozoroval. Považuju se jen za chudou kopii bytostí těch, ale cokoliv je na mně vznešeného, od nich to mám. Přede všemi však zůstanou mně nezapomenutelni mužové dva, ti se vryli v srdce srdce mého. Pan Ryšánek a pan Schlegl.

Ti dva se nemohli ani cítit. – Ale již musím prosit zase za odpuštění, já raděj o nich začnu jinak.

Když se vstoupí k Štajnicům z ulice Mostecké, jsou v přední místnosti, kde kulečníky stojí, vpravo tři okna, která hledí do ulice Lázeňské. Do výklenku každého toho okna postaven malý stolek a k němu lavička do podkovy; mají tu vždy tři lidé místo, jeden zády k oknu, druzí dva na koncích podkovy proti sobě, nebo kdyby se těmto zachtělo také sedět zády k oknu, sedí pak tedy obličejem ke kulečníku obráceným a baví se díváním na hru.