Neruda Jan - Povídky malostranské

Příčinou těch rozpaků byla osoba třetí, sedící tu na sesli u stolu. Znalec mohl okamžikem situaci prohlednouti. Neznámý dle tvaru obličeje svého rozhodně náležel onomu národu, z něhož posud nám známa jediná osoba, která nabyté jednou peníze zase vrátila, osoba biblická, Jidáš. Neznámému byla domácnost páně Ebrova patrně necizí, neboť klobouk svůj ošumělý, jako by doma byl, hned sázel si na lysou, řídkými šedinami vroubenou hlavu, hned zase sjímal; bubnoval po stole a odplivoval zcela bezohledně na podlahu. V očích jeho sídlela uvědomělá nadvláda a pohrával sobě impertinentní úsměv, jehož také svislé rty nezapíraly.

Najednou sebou trhnul, opřel se o stůl a vstal.

„Nu já vidím, že jsem také tady peníze svoje vyhodil,“ pravil hlasem zvučným, „však já si pomohu, nedám ale ani krejcaru více!“

Paní domácí se obrátila k němu a pravila s úsměvem nucené milostným: „Jen padesát zlatých ještě, pane Menke, pomůžete nám a budem vděčni, uvidíte!“

„Co je to , vděčni‘, co?“ ušklíb se žid. „Já bych byl také vděčný, kdyby mně někdo padesát zlatých daroval.“

„Ale vždyť vám přece za to stojíme, pane Menke, je tady náš dům a.“

„Dům! V Praze je mnoho domů a taky mnoho domácích, to vím; ale víte vy, kdo je ve vašem domě domácím? Mám váš služebný arch, hm, co je mně pláten, když z něho ani na percenta nevyberu! Nebudu-li do úterka mít svoje úroky, půjdu k panu presidentovi!“ a šel ke dveřím.

„Ale pane Menke.“

„Ne – já mám děti a nemohu se nechat připravovat o peníze. Poroučím se!“ Odešel a nechal dvéře za sebou dokořán otevřeny.

Pan domácí zaklátil rukama a pohnul ústy, jako by něco říci chtěl; paní domácí zlostně přiskočila ke dveřím a bouchla jimi.

Dvéře do druhého pokoje, posud poodevřené, odevřely se zcela a vyšla jimi slečna Matylda. Byla pouze spodničkou oděna a pozivovala si, rozhlížejíc se mdle po světnici.

„Já nevím, proč s takovým člověkem mluvíte,“ poznamenala lehce, „já bych ho vyhodila.“

Pan Eber stál před zrcadlem a česal se. Slova dceřina ho rozzlobila a rychle se k ní obrátil. „Mlč! Ty tomu nerozumíš!“ odsekl jí ostře.

„To se rozumí!“ mínila slečna Matylda, aniž by se nechala z klidu svého vyrušit. Vstoupla k oknu a zívala co nejspokojeněji do krásného rána.

Paní domácí nápadně mlčela. Stírala nyní prach s prádelníku tak upřímně, že prádelník až vzdychal.

Nastalo ticho dosti dlouhé, mezi nímž se pan Eber oblíkal a choť jeho po světnici lítala a tu i tam něco do ruky brala a zase odkládala. Pan Eber věděl, že situace taková nadlouho se neudrží, a začal konečně sám.

„Dej mně přec kávu, ženo – víš, že už musím skoro do úřadu!“ pravil hlasem co možná klidným.

„Ještě není ohřátá,“ odvětila suše paní domácí a odevřela dvéře vysokého šatníku.

„Ohřátá – nu snad mně nebudeš chtít dávat ohřívanou kávu od minulého dne? To snad přece ne!“

„A proč ne! Žeť nám toho tak vyděláš, aby se mohlo v kuchyni celý den vařit! Vydělej si na čerstvou!“

Slečna Matylda odvrátila se od okna, usedla a složila ruce v klín. Pohlížela střídavě na otce a na matku a bylo patrno, že se počíná bavit. Pan Eber znal choť svou a začal jinak, nechtěje právě nyní ještě do hádky. „Cožpak budem mít dnes k obědu?“ prál, jako by se byl po snídani ani nezeptal.

„Knedlíky s mlíkovým křenem,“ znělo ostře.

Knedlíky s rulíkovým křenem nemohl pan Eber ani vidět. Pozoroval schválnost a začal se roztrpčovat.

„A proč právě dnes to zpropadené jídlo, smím-li se jemnostpaní zeptat,“ vypravil namáhavě ze sebe.

„Protože! – Dnes se bude celý den mýt, a když se myje, nevařím nic jiného!“ Domácí paní hledala něco v šatníku a nemohouc to dost brzy najít, začala vše škubat násilně s hřebíků a házet na zem.

„Tak – celý den mýt! A kampak já zatím mám jít?“

„Asi kam chceš! Beztoho jsi krásný otec, celý rok nevyvedeš naše dítě na procházku, jdi tedy někam s Valinkou na půl dne.“

„A nic víc?“ zachraptěl pan Eber v největším již vzteku.

„Inu můžeš se třeba někam na roh postavit a žebrat!“ přitom, nemohouc dosáhnout, vystoupla do samého šatníku. „Při tvém rozumu už nám brzy nic jiného nezbude; uvidíš, já se ještě otrávím, a kdybych se měla otrávit sklem! Teď abychom s Matyldou napravovaly, podaří-li se vůbec Matyldě, aby se do ní zamiloval, – musils Bavorovic vykousat z úřadu? Hrát si na velkého pana úřadníka a nebýt ničím.“ Nedomluvila; pan Eber, nemoha se déle opanovat, přiskočil, vstrčil svou choť hloub do šatníku, spráskl dvéře a otočil klíč.

Slečna Matylda spráskla radostí ruce.

V šatníku nastal hřmot a tlučení, že se šatník až kýval. Pan Eber chytil sklenici a mrštil jí po šatníku, až se rozstříkla. Slečna Matylda znovu si radostně zatleskala.

Hluk uvnitř se ještě zvyšoval. Pan Eber oblekl se honem do kabátu, vzal klobouk do ruky, a zase se zarazil. Patrně nevěděl, má-li šatník sám zase odevřít.

Slečna Matylda pozorovala jeho rozpaky a pravila rychle: „I jen ji tam nech! Proč nemlčí!“

„Máš pravdu,“ přisvědčoval otec, „odevři jí, až budu někde na ulici. Já jdu!“

A šel. V tomtéž okamžiku však projela slečnu Matyldu myšlénka. Přiskočila k šatníku, odevřela a pravila k matce rychle vystupující a zlostí na smrt ubledlé: „On utíká – honem!“ Nebylo třeba teprv pobídnutí k spěchu, paní domácí ku dveřím jenjen letěla, za ní v patách slečna dcera, aby jí nic neušlo.

V kuchyni chytla paní domácí koště a vyřítila se na pavlač. Pan Eber ubíral se právě již po schodech kolem posluhovačky, zaměstnané mytím schodů. „Skopněte ten škopek na něho, polejte ho!“ křičela paní domácí.

Pan manžel zrychlil kroky až k nebezpečnému spěchu. Již vynikl na dvůr, vtom mu zafičelo koště kolem uší, minulo se ho však šťastně. Vidouc to strhla si paní domácí čepec s hlavy a mrštila také jím po ubíhajícím manželi. Rozkřikla se, až se domem rozlehalo. „Vražedníku, lupiči! Vypadáš, viď, jak bys ale vypadal, kdybys neměl šest loket flanelu na sobě – mizero! To mám muže, má tři sta zlatých ročně a je prý pán. Fi na takového muže! Nechoď mně týden domů, to ti povídám!“

Pan Eber ale neslyšel již dobrou tu radu, bylť zmizel průjezdem.

Celý výjev byl tak rychle se ukončil, že nájemníci k oknům spěchající neviděli nic více z něho, než že slečna Matylda, která se dveřmi byla dívala, vracející se matku radostí objímá.

Ač byla svatba Josefinčina v neděli časně zrána, byl přece dvůr a průjezd plný zvědavých sousedek, ještě před domem jich stál četný houf. Pozorovaly vše co nejbystřeji a úsudek jejich byl, že to byla „bledá svatba“.

Nemínily tím výrazem jednoduchost, neboť ženich Josefinčin nedal se zahanbit, nevěsta měla od něho pěkné hedvábné šaty a kočárů bylo také dost, avšak sousedky měly přece pravdu. Známé sousedkám tváře všech oučastníků byly skutečně dnes nápadně bledy, jako by se bylo zrovna před výjezdem bůhvíco stalo. Že byla nevěsta na smrt bledá, tomu se nedivily, neboť „bledá nevěsta – veselá žena“, ale za ní šel bledý pohnutím ženich s bezbarvou vždy slečnou Klárkou, družičkou, a náhoda tomu chtěla, že i ostatní obličeje vyznačovaly se toutéž barvitostí. Ba i kulaté tváře páně doktorovy, svatebního svědka, jež přece vždy jasně svítily, byly dnes nápadny. Jen Václav, družba, smál se a laškoval jako obyčejně; o něm ale bylo každému známo, že mu není nic svato.